Latest Entries »

Death Note_NETFLIX_03-YW
Varování! Následující recenze je skrz naskrz prošpikovaná ironií, satirou a sarkasmem. Proto by ji nikdo neměl brát příliš vážně, jelikož jejím primárním cílem je čtenáře alespoň trochu pobavit. Nicméně, to nic nemění na tom, že i bez tak recenze obsahuje určitou kritiku, jež se v článku více- méně schovává. Stačí jenom číst mezi řádky…


Nový Death Note nám přináší staronový příběh, jehož ústřední postavou je mladý student Light Yagami… teda! Chci říct Light Turner. Omlouvám se, ale to už je síla zvyku 😀 A právě Light vyniká vysokou inteligencí a neodolatelným osobním šarmem – sakra! Už zase mluvím o Lightu Yagamim. Pardon, moje chyba 🙂 Pravdou ale zůstává, že Light Turner je velice sympatický mladý muž, který hledá své místo ve světě, co se k němu chová převelice vlídně a přátelsky.

Dokonce je Light natolik ambiciózní, že pravidelně rozvíjí svůj obchodní talent, aby si pak za pár minut zahrál na Kapitána Ameriku a ukázal všem, že to právě on je ten, kdo zachrání svět. I když… zachránit svět? Inu, každý se na to dívá trošku jinak, když má v kapse Zápisník smrti, artefakt s Božskou mocí, jehož prostřednictvím může usmrtit prakticky kohokoliv, kdykoliv a jakkoliv 🙂

Ale náš Light Turner je prozíravý a svým myšlením dokáže mile překvapit. Nejenže se vrhne do víru smrti, aby uskutečnil rodinnou pomstu, ale jako správný Bůh se rozhodne provést očistu lidstva. Smrt všem zločincům, smrt každému, kdo stojí proti jeho vůli… ach ano, zní to nádherně, že? A kdybyste, milí čtenáři, viděli ta úmrtí! Och! To jsou úžasné skvosty! A co na tom, že většina těch killů je hraná na efekt a nemá co nabídnout. Hlavně že krev tryská plným proudem. To je přece to nejdůležitější, ne? A když už se nááááhodou objeví nějaká ta speciální smrt, tak je useknuta zrovna ve chvíli, kdy se to solidně rozjíždí. A přesně takhle to má být! Divák přece nepotřebuje dobrou a pamětihodnou scénu. Na co?! Vždyť to je přece přebytečný luxus.

Ale vraťme se zpátky k Lightovi. Máme tu totiž další důkaz jeho důmyslného jednání! Jedná se o scénu, kdy náš kladný hrdina velice sofistikovaným způsobem láká na svoji stranu neodolatelnou Misu Misu. Tu zde najdeme v novém balení jako Miu Sutten, milou a velice stydlivou dívenku, jejíž srdce musí Light velmi dlouho a těžce dobývat. Ale všechno jeho úsilí se nakonec vyplatí a příběh se rozvine do teenage romance, kdy se dva Kirové oddávají milostným hrátkám během krvavých jatek. Těžko říct co je vzrušuje víc, zda ten sex, anebo ta krveprolití… ale tak, každý z nás má nějaké choutky 😉

Své o tom ví i detektiv L, který se mezi naše hrdiny vetře, aby narušil harmonogram jejich globální očisty. Svým zevnějškem spíš připomíná Elliota Aldersona ze seriálu Mr. Robot než-li kultovní postavu z původního materiálu. Na to, aby se podobal Ryuzakimu, je moc čer- hups! Pardon, málem mi to ujelo. Musíme být přece politicky korektní, že? 😉 Avšak když se na tuhle postavu podíváme víc zblízka, zjistíme, že je to poněkud atypický EMO boy, co se neumí ovládat a cloumá s ním vztek tak obrovský, že by s ním mohl skolit veškerá (ne)existující božstva. Možná by nebylo od věci, kdyby L absolvoval nějaký kurz sebeovládání, protože s takovou moc dlouho nevydrží. A ani ty epické proslovy alá Barack Obama jeho srdíčko nezachrání.

Vlastně, když se tak nad tím zamýšlím, snad jediná postava, která se mezi ostatní moc nehodí, je smrtonoš zvaný Ryuk. To právě on přihrál Lightovi Zápisník smrti a nutno podotknout, že jeho motivace není moc zajímavá. Vlastně jde o jednu velkou šeď a nudu. Willem Dafoe podává natolik kvalitní herecký výkon, až to ostatním hercům vyloženě kazí 🙁 Vůbec by tam neměl být! Je to jen rušivý element, co přináší do filmu naprosto zbytečnou hodnotu. Nechápu, proč byl do filmu obsazen. To byla od pana režiséra Adama Wingarda velká a asi jediná chyba, kterou v rámci Death Note udělal.

Všechna ostatní rozhodnutí provedl naprosto precizně a dokonale! Je jasně vidět, že z herců vyždímal veškerý jejich potenciál. Vedl je takovým způsobem, aby co nejlépe vyjádřili charaktery svých postav. Což lze nejlépe vidět právě u Nata Wolffa. Ten například v jedné scéně zahrál Lightův strach s takovou věro- hodností a grácií, až z jeho mladého hrdla vytryskl úžasně pronikavý a vysoký jekot, že by se za něj nestyděl ani ostřílený kastrát.

Podobný důraz byl tvůrci kladen i na celkovou atmosféru, jež na diváka ztěžka dýchne a nenechá ho v klidu. Některé pasáže jsou vyloženě hororové a přinutí vás, aby jste se zachumlali do peřin a přivírali oči pro případ, kdyby se tam objevila nějaká ta nechutná gore scéna (a že těch je tam požehnaně! Pfff!). A aby toho nebylo málo, celé vyznění filmu vkusně doplňuje hudba z 80. let, jež společně se všudepřítomnými neony je dodávána v nepatrných dávkách. A to je velká škoda, protože kdyby tohohle mixu bylo víc, určitě by to bylo ku prospěchu 😉

Ale není důvod naříkat! Svůj dychtivý zrak můžete ukojit v akčních scénách, kterých je ve filmu dostatek. Obzvlášť se povedla honička Lighta Turnera a detektiva L, kdy jeden honí druhého (bez dvojsmyslů, prosím!!), ale v podstatě to spíš vypadá na to, jako kdyby ti dva soutěžili o to, kdo z nich srazí nejvíce náhodných chodců. Ale i to je roztomilé a určitě si tuhle jejich nevinnou hru zamilujete 😉 Ovšem nebudu vám nic nalhávat, žádná scéna se nemůže rovnat velkému finále!

Vlastně ani netuším, jak bych to měl popsat. Ale než se o to pokusím, musím podotknout, že jsem za svůj život viděl spoustu věcí. Viděl jsem, jak anakonda vyzvracela betonový kvádr. Viděl jsem, jak se Pepa Smolík reinkarnoval do loděnky. Viděl jsem, jak Son Goku zmlátil Supermana na kaši. Ale něco takového, co bylo k vidění v závěrečné části Death Note, tak to jsem teda ještě nikdy neviděl!

Velké finále je totiž propracované do posledního detailu. Konflikt se vyhrotí do ultimátních rozměrů, spustí se slow motion jako vyšitý a do popředí se decentně vloudí píseň z 80. let, jež citlivě dokreslí celou scénu. A vy se díváte, jak jeden z hrdinů „ulehá“ do pestrobarevných kytiček jako do rakve, a nemůžete zadržet slzy čirého dojetí. Tak silného dojetí, až vám to trhá bránice. Protože tohle finále aspiruje na nejdojemnější závěr v historii celé kinematografie. Kam se na to hrabe nějaký Titanic 😀

A co říci závěrem? Snad jen to, že tenhle film musíte vidět! Je to naprostá povinnost pro každého, kdo zbožňuje filmy. Určitě toho nebudete litovat 😉 A jestli váháte, protože jste četli nějaké usmolené negativní reakce od fanatických otaku, tak si jich vůbec nevšímejte. Nový Death Note je daleko lepší než jeho starší sourozenci (anime & manga). Však se sami podívejte, určitě mi dáte za pravdu.

A pro ty z vás, kteří již tenhle skvost viděli, mám dobrou zprávu! Zatím to vypadá, že pokud bude mít Death Note dobrou sledovanost, nejspíš se dočkáme pokračování. A to nejenom jednoho, ale dokonce dalších dvou filmů! Potvrdil to sám pan režisér Adam Wingard s tím, že Netflix je připraven spustit natáčení. Takže se možná za rok podíváme na Lightovo další smrtonosné dobrodružství 🙂 …jenom příště, prosím, více neonů a hudebních osmdesátek. Děkuji 😉

Můj drahý čtenáři,

léto je v plném proudu a nutno podotknout, že zažíváme taková horka, až to málem hraničí se samotným peklem 😀 Mnohem raději bych byl za podzim, který považuji za snad nejkrásnější a nejpřívětivější roční období. Nicméně! Bylo by ode mě hloupé, kdybych neviděl pozitiva i na létě. Například… například… no, zrovna teď mě nic nenapadá 😀 Ale přinejmenším mě tahle vlna veder inspirovala k napsání jedné fanfikce. Sice ji ještě nemám dokončenou, ale již teď mám pocit, že by se z toho mohlo vyklubat něco víc. Ale zbytečně nepředbíhejme, jelikož červenec toho přinesl daleko víc.

Rozhodl jsem se, že si dám takovou „menší“ challenge. Vytipoval jsem si šest literárních soutěží s tím, že se všech zúčastním bez jakýchkoliv prodlev, výmluv či vymlouvání se proč, co, kdyby atd. A to bude pro mě docela oříšek, pokud vezmeme v úvahu, že uzávěrka některých z oněch soutěží se šíleným tempem blíží. A co má Yontalcar v záloze? Nic, absolutně nic 😀 Takže se musím dokopat k tomu, abych něco vymyslel, napsal, opravil a poslal. Což by samozřejmě neměl být problém, ale toho času opravdu moc nezbývá. Troufám si říct, že u jedné z vybraných soutěží je to doslova šibeniční termín, avšak… ne, už nechci utíkat, vzdávat se předem, nebo se konejšit chabými výmluvami či prokrastinací. Ne… prostě ne! Tomuhle stylu psaní, stylu uvažování, stylu žití (nebo spíše přežívání) už jednou provždy říkám NE! Je konec téhle mrzké éry.

Chci se vrátit do doby, než všechno v mém životě začalo hnít a rozkládat se. Chci být zase ten Yontalcar, který dokázal nejenom snít, ale být i aktivní a posouvat se kupředu, ať se děje cokoliv. Vím, že tuhle sílu někde hluboko v sobě stále mám. Jsem si jistý, že dokážu stejné ne-li větší věci jako v roce 2009/2010. Tehdy mé srdce bylo světu otevřené, bylo milující a neposkvrněné cynismem či apatií. Pravda, tehdy jsem byl taky o mnoho zranitelnější, ale přesto… do jisté míry mi to chybí. A pokud bych nějakým zázrakem mohl vrátit čas, určitě bych odcestoval do let 2008, 2009 a 2010, abych mohl znovu prožít ty nezapomenutelné chvíle, okamžiky, pro které bych snad byl ochotný vzdát se i části svého budoucího života… já vím, je to hloupé. A ano, nelze to zrealizovat – naštěstí. Protože takhle mě to alespoň přiměje k tomu, že se budu snažit projít jakousi vnitřní proměnou, abych mohl být takový jako dřív. Osvobozený od strachů, věrný a milující, neustále optimistický, společenský, kreativní a ve svém psaní ženoucí se vpřed… tohle je teď můj primární cíl.

Být znovu sám sebou, aniž bych zabředl do stavu, se kterým jsem zápolil poslední čtyři měsíce. Nejspíš proto jsem taky sepsal tu velikášskou a egoistickou část v mém Zápisu XXXIX. Chtěl jsem tím potlačit tu prázdnotu, neustále se obnovující bolest a bezradnost. Jak hloupé to počínání. Ne že bych se nechtěl stát nejlepším spisovatelem v ČR, ale… tak obrovské cíle by nikdy neměly být tím hlavním, proč děláte to, co děláte. Naštěstí jsem si svoji chybu uvědomil. Nějakým zvláštním způsobem mi došlo, proč tolik trpím. Konečně jsem našel tu pravou příčinu. A jsem (nebo alespoň doufám, myslím si to) připravený na tom zapracovat a vrátit se tak (alespoň na té duševní úrovni) zpátky do roku 2009/2010. Přesně tak. Chci být znovu tím Yontalcarem, kterým jsem byl kdysi. To je momentálně to jediné, na čem mi záleží. Všechno ostatní musí jít stranou… no, i když 😀 Známe svoje lidi, že? 🙂 Proto tě taky, milý čtenáři, asi nepřekvapí, když ti sdělím jedno malé tajemství…

Jak jsem se již zmínil výše, hodlám se v letošním roce zúčastnit celé řady literárních soutěží. Hodlám do toho jít naplno a vydat ze sebe to nejlepší! Ne, tentokrát se nesmířím s žádnými kompromisy. A tahle moje letošní cesta již započala. Na poslední chvíli jsem odeslal povídku do soutěže O Dračí řád. Vybral jsem příběh Nebeský poutník, co pojednává o malém chlapci, jenž nezná svoji pravou totožnost, protože ztratil paměť. Jenom bezcílně bloumá napříč nebesy a temnými mračny, sleduje nekonečný koloběh úsvitu a soumraku, přičemž není schopen jakéhokoliv citu. A v téhle bezútěšné věčnosti se do jeho mysli vkrádají podivné sny či vize, kterým absolutně nerozumí. Takhle by se dala shrnout hlavní zápletka. A opět mě jímá neblahé tušení, že moje práce bude vyřazena kvůli nedodržení vymezeného žánru 😀 Protože Nebeský poutník je spíše drama s drobnými fantasy prvky než-li čistokrevné fantasy. Takže se obávám toho nejhoršího. Ale třeba budou v porotě shovívaví jedinci, kteří zamhouří jedno, dvě nebo i tři oka 😀

Ale pokud bych měl být zcela upřímný, více času jsem věnoval spíš překladu nežli psaní. Zjistil jsem totiž, že existuje prequel k sérii Penny Dreadful. Určitě sám moc dobře víš, o čem tenhle výjimečný seriál pojednává, takže se tu nebudu zdržovat zbytečným popisováním. To co chci říct, je, že jsem se pustil do jeho překladu. Zpočátku proto, že jsem chtěl vědět, o čem se tam hovoří, jestli tam třeba nebude nějaká nová a zlomová informace, která v hlavní sérii nebyla. Avšak velice záhy mě k českému překladu začala vést i jiná motivace a o poznání silnější. Byla to touha ukázat tenhle komiks světu, aby i čeští fanoušci vůbec věděli, že něco takového existuje.

Ano, četl jsi správně. Prequel je ve skutečnosti komiks, nikoliv další TV série. Takže s úplným klidem můžeš ustat v hledání titulků nebo jiných souborů 🙂 Místo toho si raději počkej na to, až vyjde česká verze tohoto komiksu. Pár dní to ještě potrvá, protože momentálně dělám další kolo dodatečných oprav. Ale už to vypadá velice nadějně. Bez obav můžu říct, že se blížím do finále. Jenom bych tohle mé snažení chtěl završit spoluprací s jedním webovým portálem. Hlavně kvůli propagaci, aby se český překlad tohoto prequelu dostal k co nejvíce lidem. Tak snad moje vyjednávání bude úspěšné 😀

A než se zase přehoupne další měsíc, tak pamatuj,
že jsi jedinečná lidská bytost. Tak sni, tvoř a žij…

Tvůj Yontalcar

Můj drahý čtenáři,

je to neomluvitelné… to ticho. Dlouhé a neměnné ticho, které naprosto ovládlo tenhle web. Těžko se to popisuje, ale přijde mi to, jako kdybych sám sebe pohřbil zaživa. Pořád jsem snil, pořád doufal, tak dlouho plánoval, až se všechny mé vize rozdrolily mezi prsty. Nic nezbylo, ani ten nicotný prach. Je to neomluvitelné. Myslel jsem, že to zvládnu, že jediné, co skutečně potřebuji, je svoboda, čas a trpělivost. Avšak byl to jenom další klam, další ubohý pokus o zázrak, který nemůže vzejít z něčeho tak nanicovatého jako je moje prázdná touha, slepá touha, marnivá touha – je jedno, jaké jí dám přídavné jméno. Pořád to bude jenom další iluze, další rána dýkou přímo do živého masa. A já už nemám sílu na to, abych se takhle uboze obelhával. Končím…

Končím s veškerým sněním. Dávám sbohem všem těm krásným, ale daleko více krutým obrazům. Krutým proto, že nikdy nebudou tak dokonalé jako v mojí hlavě. A s tím se já vždycky těžko vyrovnávám. Chci od sebe dokonalost. Toužím po ní víc než kterýkoliv jiný autor. Bez sebemenší lži přiznávám, že vždycky jsem chtěl být ten nejlepší spisovatel v České republice. Chtěl jsem být na vrcholu a stoupat ke slunci jako Ikaros. A to i za cenu své vlastní smrti! Zdá se ti to bláhové, laskavý čtenáři? Nepoznáváš mě? Tak to je mi velice líto, že ti ničím tvé iluze (pokud jsi o mně vůbec nějaké měl), ale já už to musel napsat, muselo to jít ze mě ven, protože… protože můj sen umírá a já nevím, jak ho zachránit. Moje apatie, moje izolace, moje sebevražedné mánie… je to příliš smrtící koktejl pro někoho, kdo chce být šťastný a zároveň má ze štěstí až panický strach.

Ne, takhle to dál nejde. Jestli do konce června 2018 zdárně nedokončím ani jeden jediný projekt, tak to bude znamenat konec. Vzdám se svého smělého snu… pohřbím své ego, svoji ctižádost, svůj hlad po úspěchu a stanu se obyčejnou šedou myší, kterých po naší zemi pobíhá řadově několik sta tisíců. A upřímně řečeno, všechno by se tím pak vyřešilo. Žil bych si svůj nudný, všední a stereotypní život a nemusel bych řešit nic z toho, co se mi rojí hlavou již pěknou řádku let. Jsem z toho věčného boje vyčerpaný. Chci klid a mír, ale není mi přáno. Stále se vracím ke stejným nočním můrám, co mě trápily před deseti lety. Všechno se opakuje v jakémsi pokřiveném cyklu a já se nemůžu zbavit pocitu, že se z tohohle vězení nikdy nedostanu ven… a s touhle úzkostí pak přichází i sebevražedné myšlenky, kdy sním o vlastní smrti a nacházím v její konečnosti úlevu. I když hodně zvrácenou úlevu, to je pravda.

Jediným východiskem z téhle mizérie by mohla být spřízněná duše. Člověk tak blízký, že bych se v jeho přítomnosti nemusel ničeho obávat. Mohl bych svobodně mluvit, svěřovat se mu, bezmezně mu důvěřovat, žít pro něj, umírat pro něj… sakra! Jenom ta pouhá představa zraňuje… příšerně zraňuje, protože tam hluboko uvnitř vím, že žádný rozumný člověk by nemohl milovat zrůdu jako jsem já… ačkoli tu byla jedna slečna, která toho byla schopna. Jenže tu ode mne odehnala moje apatie, moje emocionální kapitulace… ach, tolik chyb, tolik promarněných příležitostí. Nikdy si to neodpustím. Ani jednou jedinkrát nepolevím a budu si svá selhání neustále připomínat, abych nezapomněl na to, jak slabý jsem byl… a jaký již nechci být.

Ale už dost bylo toho fňukání. Dost bylo imaginárních slz. Nejen bolestí a strádáním jsem byl živ. Mám rozdělanou velice slušnou hromádku projektů. A ne, neřeknu ti, milý čtenáři, o co přesně jde, jelikož nechci v tobě vzbuzovat falešné naděje. Pokud ty projekty dokončím, dozvíš se to. To ti musí stačit. Už jsem toho v minulosti nasliboval víc než dost. A pokud se příliš nepletu, dosud jsem ani jeden slib neuskutečnil. Takže jakákoliv moje slova by byla jen prázdným tlacháním o něčem, co s vysokou pravděpodobností ani nespatří světlo světa. A právě tohle já už nechci! Místo líbivých slibů chci dokončovat své příběhy. Místo omluv a výmluv chci vydávat knihy. Chci se posouvat pomalu vpřed, abych pak jednoho dne se skutečně stal nejlepším českým spisovatelem současnosti…

…a nebo je to zase jenom moje chvilková iluze, krátké poblouznění, které mě nikam dál neposune? Mám vůbec dost sil a zručnosti na to, abych svůj sen uskutečnil? Mám onu schopnost přetavit tuhle troufalost v ryzí a nezpochybnitelný fakt? A nebo jde spíš o můj líbivý sebeklam, kterým akorát utěšuji svoji bezcennost? Kde je pravda? Tak rád bych to věděl. Tak rád bych chtěl poznat, zda na to skutečně mám… učinilo by mě to šťastným? A nebo by to můj zármutek a osamělost jen prohloubilo? Tolik dotěrných otázek. Tolik strachu a vzteku. A žádné odpovědi. Žádné vysvobození či klid v duši…

Se vší úctou a pokorou,

snad jednou zase tvůj

Yontalcar