Category: Články


Death Note_NETFLIX_03-YW
Varování! Následující recenze je skrz naskrz prošpikovaná ironií, satirou a sarkasmem. Proto by ji nikdo neměl brát příliš vážně, jelikož jejím primárním cílem je čtenáře alespoň trochu pobavit. Nicméně, to nic nemění na tom, že i bez tak recenze obsahuje určitou kritiku, jež se v článku více- méně schovává. Stačí jenom číst mezi řádky…


Nový Death Note nám přináší staronový příběh, jehož ústřední postavou je mladý student Light Yagami… teda! Chci říct Light Turner. Omlouvám se, ale to už je síla zvyku 😀 A právě Light vyniká vysokou inteligencí a neodolatelným osobním šarmem – sakra! Už zase mluvím o Lightu Yagamim. Pardon, moje chyba 🙂 Pravdou ale zůstává, že Light Turner je velice sympatický mladý muž, který hledá své místo ve světě, co se k němu chová převelice vlídně a přátelsky.

Dokonce je Light natolik ambiciózní, že pravidelně rozvíjí svůj obchodní talent, aby si pak za pár minut zahrál na Kapitána Ameriku a ukázal všem, že to právě on je ten, kdo zachrání svět. I když… zachránit svět? Inu, každý se na to dívá trošku jinak, když má v kapse Zápisník smrti, artefakt s Božskou mocí, jehož prostřednictvím může usmrtit prakticky kohokoliv, kdykoliv a jakkoliv 🙂

Ale náš Light Turner je prozíravý a svým myšlením dokáže mile překvapit. Nejenže se vrhne do víru smrti, aby uskutečnil rodinnou pomstu, ale jako správný Bůh se rozhodne provést očistu lidstva. Smrt všem zločincům, smrt každému, kdo stojí proti jeho vůli… ach ano, zní to nádherně, že? A kdybyste, milí čtenáři, viděli ta úmrtí! Och! To jsou úžasné skvosty! A co na tom, že většina těch killů je hraná na efekt a nemá co nabídnout. Hlavně že krev tryská plným proudem. To je přece to nejdůležitější, ne? A když už se nááááhodou objeví nějaká ta speciální smrt, tak je useknuta zrovna ve chvíli, kdy se to solidně rozjíždí. A přesně takhle to má být! Divák přece nepotřebuje dobrou a pamětihodnou scénu. Na co?! Vždyť to je přece přebytečný luxus.

Ale vraťme se zpátky k Lightovi. Máme tu totiž další důkaz jeho důmyslného jednání! Jedná se o scénu, kdy náš kladný hrdina velice sofistikovaným způsobem láká na svoji stranu neodolatelnou Misu Misu. Tu zde najdeme v novém balení jako Miu Sutten, milou a velice stydlivou dívenku, jejíž srdce musí Light velmi dlouho a těžce dobývat. Ale všechno jeho úsilí se nakonec vyplatí a příběh se rozvine do teenage romance, kdy se dva Kirové oddávají milostným hrátkám během krvavých jatek. Těžko říct co je vzrušuje víc, zda ten sex, anebo ta krveprolití… ale tak, každý z nás má nějaké choutky 😉

Své o tom ví i detektiv L, který se mezi naše hrdiny vetře, aby narušil harmonogram jejich globální očisty. Svým zevnějškem spíš připomíná Elliota Aldersona ze seriálu Mr. Robot než-li kultovní postavu z původního materiálu. Na to, aby se podobal Ryuzakimu, je moc čer- hups! Pardon, málem mi to ujelo. Musíme být přece politicky korektní, že? 😉 Avšak když se na tuhle postavu podíváme víc zblízka, zjistíme, že je to poněkud atypický EMO boy, co se neumí ovládat a cloumá s ním vztek tak obrovský, že by s ním mohl skolit veškerá (ne)existující božstva. Možná by nebylo od věci, kdyby L absolvoval nějaký kurz sebeovládání, protože s takovou moc dlouho nevydrží. A ani ty epické proslovy alá Barack Obama jeho srdíčko nezachrání.

Vlastně, když se tak nad tím zamýšlím, snad jediná postava, která se mezi ostatní moc nehodí, je smrtonoš zvaný Ryuk. To právě on přihrál Lightovi Zápisník smrti a nutno podotknout, že jeho motivace není moc zajímavá. Vlastně jde o jednu velkou šeď a nudu. Willem Dafoe podává natolik kvalitní herecký výkon, až to ostatním hercům vyloženě kazí 🙁 Vůbec by tam neměl být! Je to jen rušivý element, co přináší do filmu naprosto zbytečnou hodnotu. Nechápu, proč byl do filmu obsazen. To byla od pana režiséra Adama Wingarda velká a asi jediná chyba, kterou v rámci Death Note udělal.

Všechna ostatní rozhodnutí provedl naprosto precizně a dokonale! Je jasně vidět, že z herců vyždímal veškerý jejich potenciál. Vedl je takovým způsobem, aby co nejlépe vyjádřili charaktery svých postav. Což lze nejlépe vidět právě u Nata Wolffa. Ten například v jedné scéně zahrál Lightův strach s takovou věro- hodností a grácií, až z jeho mladého hrdla vytryskl úžasně pronikavý a vysoký jekot, že by se za něj nestyděl ani ostřílený kastrát.

Podobný důraz byl tvůrci kladen i na celkovou atmosféru, jež na diváka ztěžka dýchne a nenechá ho v klidu. Některé pasáže jsou vyloženě hororové a přinutí vás, aby jste se zachumlali do peřin a přivírali oči pro případ, kdyby se tam objevila nějaká ta nechutná gore scéna (a že těch je tam požehnaně! Pfff!). A aby toho nebylo málo, celé vyznění filmu vkusně doplňuje hudba z 80. let, jež společně se všudepřítomnými neony je dodávána v nepatrných dávkách. A to je velká škoda, protože kdyby tohohle mixu bylo víc, určitě by to bylo ku prospěchu 😉

Ale není důvod naříkat! Svůj dychtivý zrak můžete ukojit v akčních scénách, kterých je ve filmu dostatek. Obzvlášť se povedla honička Lighta Turnera a detektiva L, kdy jeden honí druhého (bez dvojsmyslů, prosím!!), ale v podstatě to spíš vypadá na to, jako kdyby ti dva soutěžili o to, kdo z nich srazí nejvíce náhodných chodců. Ale i to je roztomilé a určitě si tuhle jejich nevinnou hru zamilujete 😉 Ovšem nebudu vám nic nalhávat, žádná scéna se nemůže rovnat velkému finále!

Vlastně ani netuším, jak bych to měl popsat. Ale než se o to pokusím, musím podotknout, že jsem za svůj život viděl spoustu věcí. Viděl jsem, jak anakonda vyzvracela betonový kvádr. Viděl jsem, jak se Pepa Smolík reinkarnoval do loděnky. Viděl jsem, jak Son Goku zmlátil Supermana na kaši. Ale něco takového, co bylo k vidění v závěrečné části Death Note, tak to jsem teda ještě nikdy neviděl!

Velké finále je totiž propracované do posledního detailu. Konflikt se vyhrotí do ultimátních rozměrů, spustí se slow motion jako vyšitý a do popředí se decentně vloudí píseň z 80. let, jež citlivě dokreslí celou scénu. A vy se díváte, jak jeden z hrdinů „ulehá“ do pestrobarevných kytiček jako do rakve, a nemůžete zadržet slzy čirého dojetí. Tak silného dojetí, až vám to trhá bránice. Protože tohle finále aspiruje na nejdojemnější závěr v historii celé kinematografie. Kam se na to hrabe nějaký Titanic 😀

A co říci závěrem? Snad jen to, že tenhle film musíte vidět! Je to naprostá povinnost pro každého, kdo zbožňuje filmy. Určitě toho nebudete litovat 😉 A jestli váháte, protože jste četli nějaké usmolené negativní reakce od fanatických otaku, tak si jich vůbec nevšímejte. Nový Death Note je daleko lepší než jeho starší sourozenci (anime & manga). Však se sami podívejte, určitě mi dáte za pravdu.

A pro ty z vás, kteří již tenhle skvost viděli, mám dobrou zprávu! Zatím to vypadá, že pokud bude mít Death Note dobrou sledovanost, nejspíš se dočkáme pokračování. A to nejenom jednoho, ale dokonce dalších dvou filmů! Potvrdil to sám pan režisér Adam Wingard s tím, že Netflix je připraven spustit natáčení. Takže se možná za rok podíváme na Lightovo další smrtonosné dobrodružství 🙂 …jenom příště, prosím, více neonů a hudebních osmdesátek. Děkuji 😉

Máš svoje drahocenná přání, milý čtenáři? A udělal bys cokoliv na světě, aby se ti splnila? I kdyby to mělo být za cenu bolesti a krve? Pokud jsi právě odpověděl třikrát ano, tak právě pro tebe je knížka Hladová přání, která pojednává právě o tom, jak posedlost vlastními tužbami může být nebezpečná. Své o tom ví mladičká Jukata, která doposud žila v klášteře poklidným životem jako veleknězova (ne)poslušná schovanka. Shodou náhod se jí ovšem podařilo objevit kouzelnou bytost. Takovou, která dokáže splnit jakékoliv přání na světě. Takovou, která se zbytečně neptá. Takovou, která na oplátku chce jenom nakrmit…

Hlavní téma novely Hladová přání vypadá velice slibně. Hlubiny lidských přání i lidských slabostí si vždycky dokáží čtenářovu pozornost získat. Pojďme se tedy společně podívat, jak se toho Tereza Matoušková chopila. Nechme se vtáhnout do světa, kde magie tepe skoro na každém kroku, a kde není zcela bezpečno ani v doprovodu ostřílených hrdinů. Máš-li tedy kuráž, čti směle dál. Podmoří už nás očekává…

UPOZORNĚNÍ!

Následující text může obsahovat drobné spoilery!

clear_backgroundSladký to začátek…

Většinou tomu tak bývá. Autor se nás snaží seznámit s hlavními hrdiny a vše se zdá idylické, zalité sluncem a duhovým koktejlem. Ovšem v případě Hladových přání tomu tak docela není. Jistě, dojde na partičku hlavních hrdinů, ale očekávat od nich vřelá objetí a růžové mašle by bylo absolutně scestné. Kněží Atalan a Femorian se vzájemně špičkují a leckdy si neberou žádné servítky. Jejich oblí- benkyně, mladičká Jukata na první pohled působí jako jediný spojovací článek mezi nimi. Ona sama nejvíce tíhne k mladšímu z nich. A není se čemu divit.

Femorian je tajuplný a poněkud výstřední mladý muž, který svým netradičním šarmem by mohl okouzlit jakoukoliv dívku či ženu. Na bojišti se ovšem o titul nejoblíbenější Jukatin opatrovník uchází také žena! Je jím rázná bojovnice Zorena, jež se nebojí jít pro ostré slovo daleko, a přesto dokáže být něžná a citlivá. Jen to nedává tolik najevo, což se při její neoblomné povaze dá očekávat. Společně sRecenze_Hladová přání_01 ostatními hrdiny Zorena působí jako dokonale vyvážený živel. Tahle parta hrdinů se tak vzájemně (ne)doplňuje, že je to s kaž- dou další stránkou zábavnější a zábavnější.

A co se týče rozjezdu v dějové linii, musím podotknout, že mě mile překvapilo, že si autorka nesnaží hrát na schovávanou a rovnou v první kapitole nastíní budoucí děj. Takže po naší hrdinovské seznamce už se naskýtá hlavní zápletka. A ano, stojí za ní neposedná Jukata, která svojí zvídavostí dá do pohybu mašinérií událostí, co půjdou horko těžko zastavit.

Prostřednictvím neznámého skřítka, kterého si dětská hrdinka opředla závojem dětských snů, můžeme si všimnout, jak její nový přítelíček brnká na struny něčeho, co nás může podvědomě zneklidnit. Ještě sice nemáme konkrétní představy o tom, co to může být, a přesto na nás dopadá nepříjemný pocit. A jak uká- žou další kapitoly, ten pocit nebyl ani v nejmenším klamný!
clear_background

Letem světem aneb Ať žije vata!

V téhle části bleskově prolétnu prostřední část knihy. Traduje se, že právě tahle část je jenom vakuum, jenž má čtenáře dovést k druhému vrcholu knihy – ke konci. Tady si ovšem dovolím nesouhlasit. Hladová přání nejsou pouhou ukázkou bravurného začátku a konce. V každé kapitole mají co říct. Postavy se nám pomalu odhalují a dostává se nám možnosti nahlédnout do jejich nejzazšího nitra, minulost nevyjímaje! Což se mi zdá jako velice podstatný prvek.

Díky tomu můžeme lépe pochopit jejich počínání a snadněji se s nimi sžít. A právě Tereza Matoušková se v tomhle ohledu orientuje velice dobře. Svižně popohání děj kupředu, snaží se jej vybičovat k po- řádnému výkonu jako lenivého tarka. Nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že Hladová přání nemají žádné hluché místo. I kdybych si na pomoc přivolal Sherlocka Holmese, tak ani s ním bych nevypátral sebemenší stopu po vatě.

Kromě neotřelých a nemálo výstředních dialogů nechybí ani akční scény. Tady bych snad jenom vytkl jejich krátké trvání, kdy akce většinou končí ve chvíli, kdy to začíná být nejšťavnatější. Jako příklad můžu uvést novou postavu, jež do děje vstoupí v páté kapitole. Scéna, kdy čarodějka Kerdea utíká před noční můrou, zmizí tak rychle, jak se objeví a nemá vůbec šanci se více rozvést. Přitom má v so- bě takový potenciál! Autorka by mohla čtenáře potrápit a napnout je jako nefritovou strunu, až by z toho šíleli. Docela mě to mrzí, ale zároveň to do jisté míry chápu. Nejspíš za tím byl záměr zachovat svižné tempo vyprávění. To je v mých očích jeden ze tří hlavních pilířů celé knížky.

Ten druhý tkví v nápaditých postavách. Nechci tu moc spoilerovat, takže to vezmu poněkud povrchně a prozradím jen to, že mne naprosto vyrazilo dech odhalení pravého vztahu mezi Atalanem a Femo- rianem. Pouto, co je spojuje, bylo vymyšleno s takovou péčí a neotřelostí, že jsem byl vskutku ohro- men. A ne, nejedná se o to, že by ti dva byli milenci. Měj na paměti, milý čtenáři, že se jedná o fantasy novelu. Tohle není žádné yaoi! I když jisté narážky ve stylu tohohle žánru si autorka neodpustila. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo brečet. Aneb není nad válec a předčasně probuzeného Atalana 😀

Některé vtípky fungovaly dokonale, jiné zase méně. Nevím, možná jsem trochu konzervativní, ale velekněz s doutníkem mě praštil do tváře stejně brutálně, jako by to udělal kyklop se svým kyjem. A když už je řeč o těch příšerkách, tak musím autorce poděkovat, že se nesnažila čtenáře spoutat svými konkrétními představami a nechala mu volnou ruku. Noční můry jsou zde popsány jen velmi okrajově, aby tak čtenář musel zapojit vlastní imaginaci. Za to dávám autorce velké plus!

Obludáriu ovšem bez tak vévodí zákeřný skřítek Cukrátko, jehož lstivá taktika způsobí všem hrdinům nemalé vrásky na čele. Pokaždé, když vstoupil do děje, hltal jsem každou řádku s o to větším zápa- lem. V jeho přítomnosti nebylo nic jisté. Ačkoliv svým zářivým vzhledem působil jako neviňoučký tvor, uvnitř bychom jistě našli prohnilou duši. Jestli někdo takový je duší vůbec obdařen. Tajemno, jež se kolem Cukrátka rozpíná právě musí naši hrdinové odkrýt, aby tak předešli velké katastrofě.

Jukata je totiž ve vážném nebezpečí a asi nikoho nepřekvapí, že v tom má prsty – ehm, ehm, pardon – chapadla právě Cukrátko. Prostřednictvím své podlézavosti a iluzorní magie ovládá onu celou po- myslnou šachovnici… nebo ne? Jak se zdá, nic není předem jisté. Ovšem naši hrdinové nejsou žádní žabaři. Z jejich rozhovorů jsem postřehl, že přinejmenším Femorian je zázračným jedincem nejen v Atalanově klášteře, nýbrž i za jeho zdmi.

Čímž se dostávám k třetímu pilíři. Svět Podmoří, kde se celý příběh odehrává, nabízí spoustu inovací. Ty sice mají základ z našeho světa, ale přesto dokáží utvářet něco zcela nového. A ani příliš nezáleží na tom, že se jedná o pouhé delfské výrazy či hmotné prvky, které samotný svět utváří. Každá ta část má své nadpozemské kouzlo, ale zároveň působí nenásilně. Čtenář se s autorčiným světem snadno sžije.

Snad jediné, co bych vytkl, je ona nepříjmná skutečnost, že byla odhalena jen jedna jediná podmořská legenda. Chtělo by to víc uvést čtenáře do mytologie a celkové historie Podmoří. Ale i zde to plně chápu. Autorka ani v tomhle směru nechtěla čtenáře zatěžovat jistě komplikovanou historií. A přede- vším se (zcela po právu) obávala, že by případnou vsuvkou do hluboké minulosti ztratila zajeté tempo, což by knize dozajista neprospělo. Příběh si neoblomně žádal své. A není tudíž divu, že jeho volání bylo nakonec vyslyšeno…
clear_background

Konec korunuje dílo

Poslední kapitola se měla stát rozhodujícím stupínkem. Byl jsem plný očekávání, takže na nějaké ty obavy mi ani nezbylo místo. A vskutku! Slibovaný vrchol celého příběhu se zjevil v celé své kráse. Bojovnice Zorena se nebojácně vrhla do litého boje s nočními můrami. Ale místo klasického meče se chopila vskutku netradiční zbraně. Opět nechci zbytečně spoilerovat, takže jen okrajově ti neznačím, že takový způsob boje by si od zkušené válečnice nečekal.

Realita se střídala s její zatraceně silnou vzpomínkou. Chválím autorku, že se toho ujala takhle originálně a využila Zoreninu minulost ke skolení krvelačné bestie. To byl nadmíru mistrovský tah! Vtáhlo mě to do děje a pustilo, až když bylo po všem. Úplně jsem se v příběhu ztratil a viděl před očima nejen Zorenu, ale všechno dění kolem, jako kdybych sledoval působivé fantasy drama.

To ovšem není celé vyvrcholení příběhu! Záhy jsem byl přesunut do ponurých chodeb kláštera, kde Femorian s Kerdeou také sváděli svůj boj. Především Femorian na mě udělal dojem svojí ducha- přítomností. Dokázal si v kritické chvíli zachovat chladnou hlavu a dokonce poodhalil kousek svých temných až zvrácených hlubin, co sídlí v jeho temnářské duši. Zapůsobilo to na mě jako příslib něčeho většího, tak doufám, že slečna Matoušková toho plně využije v další knize a se vší parádou odhalí Femorianovo temné Já. Co si taky budeme nalhávat, mladý Temnář je největším lákadlem Hladových přání a ten potenciál stát se temnou polárkou celého Podmoří rozhodně má.

Nicméně, nebylo by ode mne férové, kdybych nezmínil i druhého lamače ženských srdcí. Atalan, ať je jakýkoliv, nikdo mu nemůže vytknout, že není dost hrdinský typ. Svoje odhodlání a odvahu dokazuje i v poslední kapitole, kde se vrhá na záchrannou misi. Zda se mu podaří spasit Jukatu před Cukrátkem je ona stěžejní otázka.

Jestli však očekáváš na ni jasnou odpověď, tak budeš hluboce zklamán. Autorka totiž samotný závěr usekla tak brutálním způsobem, že by to takhle nesvedli ani scenáristé seriálu Ztraceni. Většina pod- statných otázek není zodpovězena, ba naopak! Nové s koncem vyvstávají a já se samou nedočkavostí ptám: Co se stalo s Cukrátkovým živoucím odkazem? Jaký osud nakonec Jukatu potkal? A především! Kdy se dočkáme pokračování?

Myslím, že všichni čtenáři si zaslouží znát celou pravdu. A proto tímto prosebně apeluji na autorku, aby své čtenáře ušetřila zdlouhavé agónie nevědomí a sepsala Hladová přání 2. Již nyní jsem pře- svědčený, že se jí podaří úspěšně navázat na první díl. A osobně jí držím pěsti v další tvorbě příběhů a legend nejen z Podmoří.

Hodnocení: 89%

button_ok (1)

———————————————————————————————————————————————————————————————————-

Tereza Matoušková – oficiální stránky:

datablogcz_logoCracked-Facebook-Logo

 

Přiznávám se, že ještě nikdy jsem se tolik netěšil na žádný film jako na Imaginaerum od Nightwish. Netrpělivě jsem ho vyhlížel, sledoval každou novinku, co se objevila na internetu, nedočkavost ve mně doslova přetékala. Měl jsem vůči tomuto snímku velká očekávání a zároveň i velké obavy, aby z toho nevzešel rádoby umělecký paskvil. Věnoval jsem tomuto filmu tolik pozornosti, že jsem věděl o něm absolutně všechno. A právě tyhle znalosti jsem v dubnu 2013 efektivně zúročil, když jsem o sním- ku Imaginaerum napsal článek pro filmový server FDb.cz. Příspěvek nazvaný Cesta do hlubin snílkovy duše během dvou týdnů dosáhl statusu kolem 13 000 přečtení, což byl a dosud je pro mě veliký úspěch. Nejen proto bych se s tebou chtěl o něj podělit, ale zároveň tě taky trošku navnadit k jeho zhlédnutí. Pevně totiž věřím, že tohle výjimečné dítko pánů Holopainena & Stobeho si tvoji pozornost zaslouží 😉

——————————————————————————————————————————————————

Představte si, jak do ševelícího ticha se pozvolna rozezní jednoduchá, ale o to více magická melodie, která jakoby vzešla z neviditelné hrací skříňky. Přesně takhle začíná soundtrack Imaginaerum skupiny Nightwish a měl by takto odstartovat i samotný film, jenž je nadějným příslibem nevšedního zážitku nejen v žánru fantasy.

,,Ačkoliv Imaginaerum pochází z mezinárodní produkce a jeho posel- ství je univerzální, příběh je velmi finský a napsaný od srdce. Zdán- livě se vše točí kolem konfliktu mezi starým mužem a jeho dcerou, ale taky se zde řeší podstatně větší motivy. Když zestárneme, jaká věc nás může z tohoto stavu vyvést? Co nebo kdo zosobňuje ten útěk? Na jaké věci, případně zapomenuté v každodenním životě, si vzpomeneme v období ztrát a proher?“ takto hovoří o finsko-kanad- ském snímku režisér Stobe Harju s větším odstupem od okamžiku, kdy padla poslední klapka. Abychom se ale dostali ke zdroji unikát- ního příběhu, musíme se z roku 2013 vrátit zpět v čase.

Prvotní myšlenka vznikla v létě roku 2007, kdy klávesista a kapelník symphonic metalové skupiny Nightwish Tuomas Holopainen měl v úmyslu přidat ke každé z třinácti nových písní vizuální podobu formou videoklipu. Svůj tehdejší záměr sdělil Stobe Harjumu, který se sku- pinou přišel do kontaktu díky režii k videoklipu The Islander a byl to právě on, kdo Tuomasovi navrhl, aby jeho vize byly přeneseny do jednoho celistvého příběhu. Tímto zá- sadním krokem vznikl námět pro celovečerní snímek o stárnoucím skladateli Tomovi, který trpí těžkou demencí a postupem času ztrácí spojení s realitou. Nedokáže si vybavit nic ze své minulosti. Všechny jeho vzpomínky zmizí v zamlžené mysli. Jediné co mu zůstane, je představivost desetiletého chlapce ve vlastním imaginárním světě. S tím se ale nehodlá smířit jeho dcera Gem, jež je rozhodnuta obnovit pouto, které kdysi sdílela s otcem v reálném životě. Avšak aby se její úmysl zdařil, bude muset odhalit Tomovo nejtemnější tajemství.

Po započetí dlouhých příprav se nejednou stalo, že byl projekt (tehdy ještě nazvaný Imaginarium) v ohrožení kvůli nedostatku finančních prostředků. Holopainen vážně uvažoval, že by prodal svůj dům a vzal si půjčky, jen aby bylo možné film natočit. Ovšem žádný krizový scénář se nenaplnil. Vše zachránily filmová studia a finské ministerstvo kultury, kteří přispěly významnou finanční injekcí. Celkový rozpočet byl stanoven na čtyři miliony eur. Tahle částka se nesměla překročit ani o jediný cent, a proto byla z filmu vyškrtnuta Tuomasova vize k písni Ghost River, jež se pravděpodobně jevila jako nejnákladnější ze všech, přičemž píseň samotná ve filmu zůstala. Nasvědčuje tomu obsah soundtracku, kterého se ujal Petri Alanko.

Tento hudební skladatel stál před nelehkým úkolem, poněvadž musel upravit většinu písní z alba Imagi- naerum do podoby odpovídající filmovému rázu, přičemž bezpodmínečně měl být zachován typický duch Nightwish skladeb. Před touto výzvou ovšem neucouvl a úkolu se zhostil věru zodpovědně. Spolu s režisérem navštívil Nightwish na jejich koncertě a sledoval nejen skupinu, ale především reakce fanoušků, podle nichž pak získal vodítko k tomu, na jaké skladby by se měl zaměřit a jaké zachovat v původní podobě (viz. jazz- ovka Slow, Love, Slow a děsivá, epicky i divadelně laděná píseň Scaretale). Byť se přílišná pozornost k hudební vložce může jevit trochu přehnaná, pravda je opakem. Imaginaerum představuje zcela nový způsob vyprávění, kdy se příběh rozvíjí prostřednictvím hudby, avšak sám režisér jedním dechem dodává: ,,Imagi- naerum není nutně hudební film, ačkoliv je silně založený na nejnovějším albu od Nightwish. Každá píseň se ve filmu objeví a to dokonce ve stejném pořadí jako na hudebních nosičích. Kromě jiného mnoho lidí překvapí krátká délka konečného produktu.“

Což v porovnání s dvouhodinovými blockbustery je pravda, poněvadž stopáž snímku má příjemných 86 minut a z toho necelých 54 minut patří jen soundtracku, který by měl být hlavním pohonem celého vizuálního pří- běhu, jak už jsme si ostatně řekli. Nesmíme však zapomenout na písně, kterým se podařilo Alankově hudební dílně obloukem vyhnout. Ty si určitě taky uzmou svůj díl. Bez tak se nám tu nabízí staré rčení, že méně je někdy více. Zda se to potvrdí v tomto případě, je zatím pro většinu z nás zahaleno tajemstvím. Film měl do- sud premiéru, pomineme-li rodné Finsko, pouze v Německu a Rakousku. Jestli se imaginace ve finském stylu předvede taky v českých luzích a hájích je otázka velice ošemetná a odpověď se nabízí spíše záporná už jen proto, že snímek byl vytvářen s uměleckým a nikoliv komerčním záměrem.

,,Je těžké dělat ilustraci Nightwish hudby, pokud nemáte v kapse několik desítek milionů. Z toho důvodu nej- spíš bude někdo považovat výsledek za zázrak,“ míní režisér Harju a nám nezbývá než se nechat překvapit, zda opravdu půjde o takový malý zázrak nebo jen o plané naděje. Každopádně jednou věcí si můžeme být naprosto jistí. Snímek Imaginaerum byl natočen z čiré touhy, s cílem naplnit jeden smělý sen. Hodně tomu napovídají (ne)pravidelné články od Stobeho, který v nich při psaní pokaždé zanechal spoustu emocionálních “kaněk“. Dalšími pozitivy, které budou mít pro některé diváky větší váhu, jsou nominace Quinna Lorda na cenu Young Artist Award 2013 a dosavadní reakce návštěvníků kin, jež jsou ve velké většině pozitivní. To sa- mé se ovšem nedá říct o filmových kriticích, kteří si s fantasy projektem Imaginaerum vůbec neberou ser- vítky.

Ačkoliv jsou tedy dojmy všeobecně rozporuplné, jisté je, že film vzbuzuje silné emoce. Značně tomu přispívá výrazná inspirace Neilem Gaimanem (Hvězdný prach, Kouř a zrcadla – povídka Sníh, zrcadlo, jablka), Timem Burtonem (Ukradené Vánoce Tima Burtona) a Salvadorem Dalím, jež značí, že přinejmenším o působivou a temnou atmosféru nouze nebude. Já osobně si přeji, aby se oba hlavní tvůrci v tom nezamotali a zachovali si svůj vypravěčský um. Ten totiž nakonec rozhodne o kvalitách jejich společného díla.