Category: Osobní zápisky


Můj drahý čtenáři,

léto je v plném proudu a nutno podotknout, že zažíváme taková horka, až to málem hraničí se samotným peklem 😀 Mnohem raději bych byl za podzim, který považuji za snad nejkrásnější a nejpřívětivější roční období. Nicméně! Bylo by ode mě hloupé, kdybych neviděl pozitiva i na létě. Například… například… no, zrovna teď mě nic nenapadá 😀 Ale přinejmenším mě tahle vlna veder inspirovala k napsání jedné fanfikce. Sice ji ještě nemám dokončenou, ale již teď mám pocit, že by se z toho mohlo vyklubat něco víc. Ale zbytečně nepředbíhejme, jelikož červenec toho přinesl daleko víc.

Rozhodl jsem se, že si dám takovou „menší“ challenge. Vytipoval jsem si šest literárních soutěží s tím, že se všech zúčastním bez jakýchkoliv prodlev, výmluv či vymlouvání se proč, co, kdyby atd. A to bude pro mě docela oříšek, pokud vezmeme v úvahu, že uzávěrka některých z oněch soutěží se šíleným tempem blíží. A co má Yontalcar v záloze? Nic, absolutně nic 😀 Takže se musím dokopat k tomu, abych něco vymyslel, napsal, opravil a poslal. Což by samozřejmě neměl být problém, ale toho času opravdu moc nezbývá. Troufám si říct, že u jedné z vybraných soutěží je to doslova šibeniční termín, avšak… ne, už nechci utíkat, vzdávat se předem, nebo se konejšit chabými výmluvami či prokrastinací. Ne… prostě ne! Tomuhle stylu psaní, stylu uvažování, stylu žití (nebo spíše přežívání) už jednou provždy říkám NE! Je konec téhle mrzké éry.

Chci se vrátit do doby, než všechno v mém životě začalo hnít a rozkládat se. Chci být zase ten Yontalcar, který dokázal nejenom snít, ale být i aktivní a posouvat se kupředu, ať se děje cokoliv. Vím, že tuhle sílu někde hluboko v sobě stále mám. Jsem si jistý, že dokážu stejné ne-li větší věci jako v roce 2009/2010. Tehdy mé srdce bylo světu otevřené, bylo milující a neposkvrněné cynismem či apatií. Pravda, tehdy jsem byl taky o mnoho zranitelnější, ale přesto… do jisté míry mi to chybí. A pokud bych nějakým zázrakem mohl vrátit čas, určitě bych odcestoval do let 2008, 2009 a 2010, abych mohl znovu prožít ty nezapomenutelné chvíle, okamžiky, pro které bych snad byl ochotný vzdát se i části svého budoucího života… já vím, je to hloupé. A ano, nelze to zrealizovat – naštěstí. Protože takhle mě to alespoň přiměje k tomu, že se budu snažit projít jakousi vnitřní proměnou, abych mohl být takový jako dřív. Osvobozený od strachů, věrný a milující, neustále optimistický, společenský, kreativní a ve svém psaní ženoucí se vpřed… tohle je teď můj primární cíl.

Být znovu sám sebou, aniž bych zabředl do stavu, se kterým jsem zápolil poslední čtyři měsíce. Nejspíš proto jsem taky sepsal tu velikášskou a egoistickou část v mém Zápisu XXXIX. Chtěl jsem tím potlačit tu prázdnotu, neustále se obnovující bolest a bezradnost. Jak hloupé to počínání. Ne že bych se nechtěl stát nejlepším spisovatelem v ČR, ale… tak obrovské cíle by nikdy neměly být tím hlavním, proč děláte to, co děláte. Naštěstí jsem si svoji chybu uvědomil. Nějakým zvláštním způsobem mi došlo, proč tolik trpím. Konečně jsem našel tu pravou příčinu. A jsem (nebo alespoň doufám, myslím si to) připravený na tom zapracovat a vrátit se tak (alespoň na té duševní úrovni) zpátky do roku 2009/2010. Přesně tak. Chci být znovu tím Yontalcarem, kterým jsem byl kdysi. To je momentálně to jediné, na čem mi záleží. Všechno ostatní musí jít stranou… no, i když 😀 Známe svoje lidi, že? 🙂 Proto tě taky, milý čtenáři, asi nepřekvapí, když ti sdělím jedno malé tajemství…

Jak jsem se již zmínil výše, hodlám se v letošním roce zúčastnit celé řady literárních soutěží. Hodlám do toho jít naplno a vydat ze sebe to nejlepší! Ne, tentokrát se nesmířím s žádnými kompromisy. A tahle moje letošní cesta již započala. Na poslední chvíli jsem odeslal povídku do soutěže O Dračí řád. Vybral jsem příběh Nebeský poutník, co pojednává o malém chlapci, jenž nezná svoji pravou totožnost, protože ztratil paměť. Jenom bezcílně bloumá napříč nebesy a temnými mračny, sleduje nekonečný koloběh úsvitu a soumraku, přičemž není schopen jakéhokoliv citu. A v téhle bezútěšné věčnosti se do jeho mysli vkrádají podivné sny či vize, kterým absolutně nerozumí. Takhle by se dala shrnout hlavní zápletka. A opět mě jímá neblahé tušení, že moje práce bude vyřazena kvůli nedodržení vymezeného žánru 😀 Protože Nebeský poutník je spíše drama s drobnými fantasy prvky než-li čistokrevné fantasy. Takže se obávám toho nejhoršího. Ale třeba budou v porotě shovívaví jedinci, kteří zamhouří jedno, dvě nebo i tři oka 😀

Ale pokud bych měl být zcela upřímný, více času jsem věnoval spíš překladu nežli psaní. Zjistil jsem totiž, že existuje prequel k sérii Penny Dreadful. Určitě sám moc dobře víš, o čem tenhle výjimečný seriál pojednává, takže se tu nebudu zdržovat zbytečným popisováním. To co chci říct, je, že jsem se pustil do jeho překladu. Zpočátku proto, že jsem chtěl vědět, o čem se tam hovoří, jestli tam třeba nebude nějaká nová a zlomová informace, která v hlavní sérii nebyla. Avšak velice záhy mě k českému překladu začala vést i jiná motivace a o poznání silnější. Byla to touha ukázat tenhle komiks světu, aby i čeští fanoušci vůbec věděli, že něco takového existuje.

Ano, četl jsi správně. Prequel je ve skutečnosti komiks, nikoliv další TV série. Takže s úplným klidem můžeš ustat v hledání titulků nebo jiných souborů 🙂 Místo toho si raději počkej na to, až vyjde česká verze tohoto komiksu. Pár dní to ještě potrvá, protože momentálně dělám další kolo dodatečných oprav. Ale už to vypadá velice nadějně. Bez obav můžu říct, že se blížím do finále. Jenom bych tohle mé snažení chtěl završit spoluprací s jedním webovým portálem. Hlavně kvůli propagaci, aby se český překlad tohoto prequelu dostal k co nejvíce lidem. Tak snad moje vyjednávání bude úspěšné 😀

A než se zase přehoupne další měsíc, tak pamatuj,
že jsi jedinečná lidská bytost. Tak sni, tvoř a žij…

Tvůj Yontalcar

Můj drahý čtenáři,

je to neomluvitelné… to ticho. Dlouhé a neměnné ticho, které naprosto ovládlo tenhle web. Těžko se to popisuje, ale přijde mi to, jako kdybych sám sebe pohřbil zaživa. Pořád jsem snil, pořád doufal, tak dlouho plánoval, až se všechny mé vize rozdrolily mezi prsty. Nic nezbylo, ani ten nicotný prach. Je to neomluvitelné. Myslel jsem, že to zvládnu, že jediné, co skutečně potřebuji, je svoboda, čas a trpělivost. Avšak byl to jenom další klam, další ubohý pokus o zázrak, který nemůže vzejít z něčeho tak nanicovatého jako je moje prázdná touha, slepá touha, marnivá touha – je jedno, jaké jí dám přídavné jméno. Pořád to bude jenom další iluze, další rána dýkou přímo do živého masa. A já už nemám sílu na to, abych se takhle uboze obelhával. Končím…

Končím s veškerým sněním. Dávám sbohem všem těm krásným, ale daleko více krutým obrazům. Krutým proto, že nikdy nebudou tak dokonalé jako v mojí hlavě. A s tím se já vždycky těžko vyrovnávám. Chci od sebe dokonalost. Toužím po ní víc než kterýkoliv jiný autor. Bez sebemenší lži přiznávám, že vždycky jsem chtěl být ten nejlepší spisovatel v České republice. Chtěl jsem být na vrcholu a stoupat ke slunci jako Ikaros. A to i za cenu své vlastní smrti! Zdá se ti to bláhové, laskavý čtenáři? Nepoznáváš mě? Tak to je mi velice líto, že ti ničím tvé iluze (pokud jsi o mně vůbec nějaké měl), ale já už to musel napsat, muselo to jít ze mě ven, protože… protože můj sen umírá a já nevím, jak ho zachránit. Moje apatie, moje izolace, moje sebevražedné mánie… je to příliš smrtící koktejl pro někoho, kdo chce být šťastný a zároveň má ze štěstí až panický strach.

Ne, takhle to dál nejde. Jestli do konce června 2018 zdárně nedokončím ani jeden jediný projekt, tak to bude znamenat konec. Vzdám se svého smělého snu… pohřbím své ego, svoji ctižádost, svůj hlad po úspěchu a stanu se obyčejnou šedou myší, kterých po naší zemi pobíhá řadově několik sta tisíců. A upřímně řečeno, všechno by se tím pak vyřešilo. Žil bych si svůj nudný, všední a stereotypní život a nemusel bych řešit nic z toho, co se mi rojí hlavou již pěknou řádku let. Jsem z toho věčného boje vyčerpaný. Chci klid a mír, ale není mi přáno. Stále se vracím ke stejným nočním můrám, co mě trápily před deseti lety. Všechno se opakuje v jakémsi pokřiveném cyklu a já se nemůžu zbavit pocitu, že se z tohohle vězení nikdy nedostanu ven… a s touhle úzkostí pak přichází i sebevražedné myšlenky, kdy sním o vlastní smrti a nacházím v její konečnosti úlevu. I když hodně zvrácenou úlevu, to je pravda.

Jediným východiskem z téhle mizérie by mohla být spřízněná duše. Člověk tak blízký, že bych se v jeho přítomnosti nemusel ničeho obávat. Mohl bych svobodně mluvit, svěřovat se mu, bezmezně mu důvěřovat, žít pro něj, umírat pro něj… sakra! Jenom ta pouhá představa zraňuje… příšerně zraňuje, protože tam hluboko uvnitř vím, že žádný rozumný člověk by nemohl milovat zrůdu jako jsem já… ačkoli tu byla jedna slečna, která toho byla schopna. Jenže tu ode mne odehnala moje apatie, moje emocionální kapitulace… ach, tolik chyb, tolik promarněných příležitostí. Nikdy si to neodpustím. Ani jednou jedinkrát nepolevím a budu si svá selhání neustále připomínat, abych nezapomněl na to, jak slabý jsem byl… a jaký již nechci být.

Ale už dost bylo toho fňukání. Dost bylo imaginárních slz. Nejen bolestí a strádáním jsem byl živ. Mám rozdělanou velice slušnou hromádku projektů. A ne, neřeknu ti, milý čtenáři, o co přesně jde, jelikož nechci v tobě vzbuzovat falešné naděje. Pokud ty projekty dokončím, dozvíš se to. To ti musí stačit. Už jsem toho v minulosti nasliboval víc než dost. A pokud se příliš nepletu, dosud jsem ani jeden slib neuskutečnil. Takže jakákoliv moje slova by byla jen prázdným tlacháním o něčem, co s vysokou pravděpodobností ani nespatří světlo světa. A právě tohle já už nechci! Místo líbivých slibů chci dokončovat své příběhy. Místo omluv a výmluv chci vydávat knihy. Chci se posouvat pomalu vpřed, abych pak jednoho dne se skutečně stal nejlepším českým spisovatelem současnosti…

…a nebo je to zase jenom moje chvilková iluze, krátké poblouznění, které mě nikam dál neposune? Mám vůbec dost sil a zručnosti na to, abych svůj sen uskutečnil? Mám onu schopnost přetavit tuhle troufalost v ryzí a nezpochybnitelný fakt? A nebo jde spíš o můj líbivý sebeklam, kterým akorát utěšuji svoji bezcennost? Kde je pravda? Tak rád bych to věděl. Tak rád bych chtěl poznat, zda na to skutečně mám… učinilo by mě to šťastným? A nebo by to můj zármutek a osamělost jen prohloubilo? Tolik dotěrných otázek. Tolik strachu a vzteku. A žádné odpovědi. Žádné vysvobození či klid v duši…

Se vší úctou a pokorou,

snad jednou zase tvůj

Yontalcar

Můj drahý čtenáři,

uběhlo spoustu času a já jsem, co si budeme nalhávat, moc aktivní nebyl. Jasně, mohl bych se všelijak vymlouvat, ale to by nebylo vůči tobě ani trochu fér. Můj život se za poslední tři až čtyři měsíce změnil natolik, až mě to trochu děsí.  Vlastně ani netuším, odkud bych měl začít. Pátrám obezřetně v paměti a možná už vím, odkud se všechny ty změny a propady vzaly. Začalo to v práci, když jsem začal mít zdravotní problémy, které nechtěly navzdory mému snažení ustat. Pak jsem strávil celý měsíc na neschopence a doufal, že se to zlepší… ale moc se to nezlepšilo. Do práce jsem se sice vrátil, ale zakrátko by mi bylo jasné, že už nebudu moct vykonávat tu samou práci jako dřív. Po dlouhých a marných nadějích jsem sebral zbytek odvahy a prostě to ukončil.

Jo, když se to řekne takhle, zní to jednoduše, ale jednoduché to opravdu nebylo. Můj odchod ze staré práce totiž hnedka 2x nebo 3x zkomplikovaly moje psychické propady. Důvěrně jsem koketoval s Thanatosem a chybělo fakt málo, abych zcela podlehl jeho kouzlu. Cítil jsem v sobě strašný zmatek a zmar. Nemohl jsem se z toho sám dostat a možná, že jsem v jednu nepatrnou chvíli ani nechtěl. Život jsem tehdy vnímal jako příliš velký dar, který je nad moje síly. Pod jeho vahou jsem se lámal na tisíce kousků a chtěl jsem prostě odejít – navždy. Ale ani jednou jsem nebyl schopen dílo vlastního zničení dokončit… těžko říct, co za tím stálo, avšak jsem vděčný za to, že jsem to nedotáhl do konce. Vždyť to bych se pak nikdy nedozvěděl, co pro mě zítřek chystá. A kdo jsem já, abych tvrdil, že s dalšími dny nic dobrého nepřijde.

Ne, tahle hra na smutného Boha mě už nudí. Nechci se povyšovat nad nikoho, ale abych to dokázal, musím se nejdřív přestat ponižovat sám před sebou. A to možná bude ten nejtěžší úkol, protože pochyby jsou tak trošku moji osobní otrokáři. Mám je tak hluboko zažrané pod kůží, že bude nesmírně těžké se jich zbavit. Každopádně se o to vynasnažím, jelikož vnitřní svoboda je to jediné, co mi v posledních dnech chybí. A abych jí mohl získat, musím se oprostit od všeho temného a pronikavě depresivního, takže… je mi líto, ale musím ukončit můj nový projekt. Měl být sice velkolepý a působivě atmosférický, leč obávám se, že by psaní v těchto dekadentních vodách jenom prohloubilo moje deprese. Proto jsem se rozhodl, že obnovím jeden můj starší projekt, který jsem hned po první kapitole poslal k ledu 🙂 A nyní se zpětně domnívám, že to byla asi chyba. Ten příběh má v sobě víc, než jsem byl schopen vidět před rokem. Obnovím jej. Určitě.

Snad mi bude nápomocný na cestě ke světlu. Snad se mi stane rádcem i pomocníkem. Byla by to fajnová změna, kdyby mi příběh pomáhal namísto toho, aby se v mých ranách ještě kochal a posiloval moji bolest. Pravda, jsem zpátky na anti-depresivech (beru teď dokonce silnější než jsem měl před- tím), ale i tak potřebuju vstřebávat pozitivní impulsy a vjemy. Obávám se, že kdyby tomu tak nebylo, že by se moje mysl celá rozsypala na hromadu drobných kousků. A to přece nemůžu dopustit. Kdo by tě potom otravoval těmihle citovými výlevy 😀

Ne, teď vážně. Omlouvám se za svoje lajdáctví, že jsem tak dlouho nedal o sobě vědět. Sám jsem netušil, co bych měl dělat, kam bych se měl ubírat. Moje vlastní Já bylo celkově tak nějak rozloženo a vnímalo svět pokřiveně. Ale naštěstí se vše pomaličku obrací jiným směrem. Opět si začínám uvědo- movat sám sebe a hlavně svět kolem mne. Neříkám, že to bude snadná přeměna, ale i když několikrát zakopnu nebo omylem sejdu z cesty, vrátím se zpět a půjdu znovu tím správným směrem… ne, nemůžu to vzdát. Takový luxus si víckrát nemůžu dovolit. A aby má slova měla vůbec nějakou váhu, budu sem pravidelně přispívat. Ani tolik nezáleží na tom, zda půjde o článek, recenzi, báseň nebo cokoliv jiného. Pro mě je nyní směrodatné jen to, že budu pokračovat dál, budu se dál posouvat.

A když už je řeč o pokrocích, musím se ti přiznat, milý čtenáři, že si pohrávám s jednou myšlenkou. Víš, chtěl bych s tebou navázat poněkud osobnější vztah, tak mě napadla ještě jiná forma „komu- nikace“ než jenom skrze Osobní zápisky. Napadlo mě, jestli by nestály za zkoušku např. Osobní vlogy? Co si o tom myslíš ty? Přišla by ti tahle forma sdělení lepší? Upřímně řečeno, pro mě by to byla jedna velká výzva, protože já, jakožto veliký introvert a samotář, těžce zvládám komunikaci s lidmi. I když tady by spíš šlo o formu sdělení, promluvu než-li o samotnou interakci či klasický rozhovor… no, uvidí se, jak se to ještě vyvine. Ale ať to dopadne jakkoliv, věz, že tu stále jsem a budu i nadále pokračovat ve své cestě.

Tvůj Yontalcar