Category: Poezie


Laterna Magica

Hledal jsem to kouzlo,
špetky prachu z hvězd,
kam nemíří ani ohon cest
a přeci pódium spadlo.
Nečekaně a vlídně,
snad slyšelo úsměv jisker.
Tam dojít ve spánku jsem mohl.

Pod závojem proudu světel
tma našla skříňku zázraků.
Stmelená banda rarachů,
úkroky dětství a ustlaná postel.
Podnícený anděl sevřel šepot,
kéž by rty uzavřely svět v pěsti.
Nezbývá než přísahat na zítřejší den.

Brzy najdu ztracený goblém rodu,
dříve či ještě dřív snaha spatří zář.
Vložená pera v druhé kapitole Lhář
a stařec bez vrásek obejme vodu.
Podej mi obrázky, pocity a vjemy,
zachycené, zmrazené v čase nadějí.
Nechť ožijí tvé drobné hříčky z rukávů.

Zůstaň o sekundu mystiky déle,
daruj věnování pro dar objevení.
Trylek páru očí rozjaří zjevení,
jak zeď s hloubkou tančí směle.
Oba známe nedopsanou melodii,
nic nebrání ani nenutí ke spěchu.
Jsme tu my a nikdo jiný, nikdo neznámý.

Dlaň a odhalené kvítí zrnek,
ve světle přistála lehkost představ.
Fantazie a my, my a fantazie, zastav!
Uhání mě závrať, prosby krásek.
Podbízivé světy netknutých vad.
Zaslíbený ráj na okraji laguny.
Čím by byl bez zrady doteků?

Usedli jsme na prašnou mez,
neznali vědu ani magii slov.
Pod výdechem úsměvů
doznali jsme úlevy nov.
A přeci neměli dost.

Skromné stíny ulehly,
světlo si ochočil náš oheň.
Jen pro volnou chvilku klidu.
Sedíme blízko až hoří holeň
a nevíme, kdy zazní znělé ,,Změň.“

Vyčkáváme jeden na druhého,
dlouho – až plameny krotce kvílí.
Dým se vznáší k noční obloze
a stále tu sedíme, stále nesdílní.
V jádru póz snad naděje sídlí.

Uzavřené duše ve rtech,
neznajíc dne a hodinu strohou.
Blízko ohniště, cikád a úvah.
Tiskneme svá těla ke stromu
jako otisky s krotkou strakou.

Cítíme pod sebou prašnou mez,
nechápeme města ani pudy lidí.
Jen tady pospolu tvoříme kruh.
Jako spolek jisker, co výše letí,
co mizí v oblacích, kam smějí.

Zastřené zraky třepotají krásou,
nesou se duchem pírek a dojetí.
Neboj se zeptat, proč verše hoří.
Sražený vaz doplní tvé pojetí,
napoví, kam mizí smírné století.

Necháváme zítřek minulostí,
my, zapadlé duše v lůně přírody.
Ospalá tma obepíná celý kraj divů.
Volá nás, láká na zašlé výroky.
Nezří původ nebeské dohody.

Objevil si nepoznaný smysl,
v dálkách nepříznivé strany
není důvod stáčet mysl,
okradené pocity ti byly dány.

Ač se zdá to býti fádní,
neobstojíš před pravdodavy,
libují si v mrzkém sání,
po peřejích plují hlavy.

Nesetnuté, nezabité,
žijí na vlnách podsvětí,
nezahořklé, nepokřtěné
a přec pln víry svítí.

Lákavější vidina dosud není,
ve strádání mizí pověry,
život po životě leccos slíbí,
vyklidí marné poměry.

Proto nahlížíš po směru toku,
záře bělostného klidu vábí,
v přáních jednoho loku
sám sobě se nabízíš.

Jen krátké vydechnutí,
naplnění vzdušné barvy,
utoneš-li, on tě vzbudí,
podsune z vůle krotké dary.

Neváhej tedy déle,
propást šanci snadné jest,
voda posbírala sémě,
jež odhalí každou lest.

Pod prvními – úplně prvními
doteky zářného neznáma,
splývají duše – duše mezi svými,
naplňuje se loutná fontána.

Mezidobí povoluje nádech,
proud tělo unáší k zimě,
není více času na oddech,
vzestup vod klesá líně.

Po příštím prozření
odhalíš skrytá zákoutí,
nové směry prozradí,
jak okolní panika se loučí.