Category: Próza


Život ve Snové Lhotě bývá poklidný až nudný. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Bydlím tu už deset let, což je na kocoura úctyhodný věk. Ledacos jsem tu už zažil. Například… například – no, teď mě zrovna nic nenapadá, ale možná si vzpomenu až bude – „Večeře!“ zavolala na mě paní domu a podstrčila mi pod nos misku s pochybným obsahem. Stačilo mi, abych k tomu čuchnul, a hned mi bylo jasno.
„Nic horšího by k mání nebylo?“ zamňoukal jsem pln ironie, ale panička se jenom přihlouple usmála a odešla se dívat na televizi. „Ach jo, to je mi ale život pod psa,“ zavrtěl jsem naposledy vousky a chtě nechtě se pustil do jídla.
„Určitě je to zase z plechovky,“ zamlaskal jsem a vzpomněl si na svého páníčka, který na rozdíl od té ženštiny umí dělat pořádné večeře. Taková rybička, šťavnatá jatýrka, umleté masíčko, občas i čokoládička – a dost! Nesmím na to myslet, jinak z toho začnu slintat jako Prdloň. To je sousedovic pes. Strašný nemehlo! Zakopne o každý kámen, ze stromů si div strachy necvrnkne, ale sotva se nají, tak se z něj hned stává pořádná hérečka. Začne hned slintat a výt ztrápeně, jakoNoční strážce kdyby celý týden nepozřel ani sousto. Nemožný psisko. Vždycky se s ním vídám při mých tajných toulkách.
Chodím totiž za mladýma čičinkama. Ne snad kvůli nočním radovánkám, na to už nemám věk, ale abych si z nich tropil drobné žerty. Vždycky jim namluvím takové nesmysly a ony tomu hned uvěří. A ne jednou se taky stalo, že to ty číčy roznesly po celé Snové Lhotě.
Bylo až k popukání sledovat, jak si všechny kočky myslí, že měsíc je převrácené slunce, nebo že v kočičím nebi jim budou padat pečené ryby do huby. Dokonce mi zbaštily i ten úlet s cirkusem, co krade všechny kočky, aby mohl nakrmit rozmlsané lvy. Mohl jsem se potrhat smíchy, když pak zahájily útok na nevinné cirkusáky, kteří zrovna projížděli kolem a vůbec netušili, oč jde.

Inu, není nad to, když má kocour pořádné charisma a umí všechno stylově okecat. Ale nemyslete si, nejsem ani krapet zákeřný nebo škodolibý. Jen se snažím zabít nudu, páč ve Snové Lhotě je to umouněně zabitý. Ostatní si možná v tom klídku libují, ale já ne. Pořád něco vymýšlím, aby na životy zdejšího tvorstva nesedal prach. A kolikrát mému škádlení neuniknou ani lidi. Hlavně si s oblibou dělám terč z mojí nové paničky. Ostatně jako právě teď!
„Ale no tak! Běž dolů!“ spustila na mě, jakmile jsem vběhl do obýváku a skočil na gauč. Usadil jsem se hned vedle ní a to ona nesnáší. „No tak, Felixi. Jdi dolů!“ zalamentovala, ovšem já si jí nevšímal a v pohodě dál sledoval televizi. Zrovna tam jeden plešatej kuchař házel z okna pixlu s kečupem.
„To samý bych udělal já s těmi tvými konzervami,“ podíval jsem se na paničku, která celá zhrzená na mě dorážela: „Kššc! Kššc!“ „No dovolte! Tohle si teda vyprošuju, madam. Vypadám snad jako nějaký vetřelec? Hmyz či snad praštěný Prdloň?“ odfrkl jsem si a na oko uraženě se odporoučel. Jen ať se ta ženština chytí za nos. Jestli jí to teda vůbec dojde. Toť otázka!
„Felixi!“ ozval se z předsíně mně dobře známý hlas.
„Martínku!“ Okamžitě jsem vystartoval a skočil do náruče zlatovlasého klučiny. Usmíval se od ucha k uchu a já samou spokojeností vrněl a nemohl se toho okamžiku nabažit. V jeho modrých očích se zračilo nejen dětství, ale taky čistá radost a nadšení. Nejen pro to jsem ho měl z celé rodiny Mráčkových nejraději.
„Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo,“ zamňoukal jsem, když jsem mu seskočil z náruče dolů.
„Doufám, že sis trénink pořádně užil,“ následoval jsem Martínka až do jeho pokoje.
„To byl ale nářez, Felixi! Trenér s námi zkoušel nové finty na příští zápas,“ poučil mě rozjařený hoch, ale já to bez tak moc nepobíral. „Nářez? To je nějaké jídlo?“ zamrkal jsem nechápavě a uskočil právě včas, abych se vyhnul letícímu dresu. Martin mi často vyprávěl o tom podivném sportu, kde lidé jako blázni běhají za míčem a snaží se ho dokopat do nějaké branky. Už ani nevím, jak se ta podivnost jmenuje. Je to pro mne jedna velká neznámá. Ostatně jako ten nezvyklý slang.
„Nářez… hmm, to zní vážně chutně. Snad v tom bude čokoláda,“ olízl jsem se, jak mě zase přemáhaly chutě.
„…a jestli vyhrajeme, tak se dostaneme až do semifinále!“ zajásal Martínek a vzduchem prosvištěly ponožky a – „Spodky ne!“ zasyčel jsem, ale k dalšímu akrobatickému kousku jsem se už nezmohl.
„Jé! Promiň, Felixi,“ zachichotal se klučina a sundal ze mě svoje spoďáry. „Nemusím zažít všechno,“ podotkl jsem rýpavě a už chtěl dělat pana Uraženého, když tu mi Martínek zase vzal vítr z plachet.
„Neboj se, Felixi, zítra ti koupím tááákovouhle rybu!“ roztáhl ruce a názorně mi ukázal rozměry, které by spíš pasovaly na nějakou obří velrybu. A než jsem stačil utrousit nějakou svoji jízlivou poznámku, dal mi Martínek pusu na čenich.
„Mám tě rád, Felixi,“ mrkl na mě významně a rozběhl se do koupelny.
„Ach jo, zatracenej kluk. On ví, jak na mě má jít,“ zapředl jsem a už cítil, jak začínám být na měkko. Popotáhl jsem a zamrkal očima, abych smetl vtírající se slzičky dojetí. Jo, přiznávám se bez mučení. Já toho klučinu mám fakt rád. Asi nejvíc z celé té potřeštěné rodinky Mráčkových. A ačkoli svůj vděk nedávám moc najevo, nejsem nevděčný kocour. Dokážu lásku svých páníčků oplácet, i když trochu netradičně.

Každou noc, když mi zabrní fousky na poplach, vplížím se do Martínkova pokoje a uvelebím se u jeho postele. Pravda, není to tak pohodlné místečko jako můj pelíšek, ale co bych pro svého páníčka neudělal. Snadno se tam schoulím do klubíčka a nechám zahřát měkkoučkým kobercem. A ne jinak tomu bylo i dnes v noci. Obezřetně jsem vyskákal po schodech a protáhl se dovnitř mezerou ve dveřích. Ležérně jsem se uvelebil na stejném místě jako tolik nocí předtím. Očka se mi pomalu zavírala – „Ale ne! Nesmím se tak snadno poddat spánku.“

Snažil jsem se dostát své kočičí povinnosti. Zůstal jsem bdělý, hleděl do pronikavé noci. Ostýchavé zapředení mi uniklo, když jsem se krátce zasnil. V otevřeném okně jsem hledal drobné pablesky hvězd. Ty jediné dokázaly zkrášlit k uzoufání dlouhou hlídku. Dnes v noci se však ani jedna hvězdička neukázala. Snovou Lhotu zahalil tajemný závoj tmy, co však nebyla pouhou tmou. Chvílemi mi připadalo, jako kdyby nebeský domovník po nebi rozlil sklenici mléka. „Škoda, že si nemůžu líznout,“ zamňoukal jsem a na malý okamžik přivřel víčka. Poklidná noc mě… mě…

„Mami! Ne!“ probudil mě až Martínkův hlas. Hlasitě jsem zaláteřil, když mi došlo, že jsem při hlídce usnul. Sotva jsem se stačil rozkoukat, do oušek se mi zařízl kvílivý skřek.
„To ne!“ zděsil jsem se, když nad spícím klučinou se vznášel obludný Stín.
„Necháš ho být, lotře!“ zasyčel jsem výhružně, ale on mě vůbec nebral vážně. Vytasil se na Martínka se svými dlouhými drápy a už mu je chtěl zarýt do spánků, aby tak mohl splodit další noční můru. „Varuju tě naposledy, Stíne!“ naježil jsem se, připravený k útoku. Opět se ozvalo to táhlé zakvílení. Stín se zkroutil jako had a propletl se kolem hocha lačně až mu samou nedočkavostí vypadl z tlamy černočerný jazyk. To už jsem ale nevydržel a skočil po něm. Jakou jsem to však udělal začátečnickou chybu, došlo mi vzápětí, když jsem Stínem proletěl skrz. Naštěstí dopad nebyl tak tvrdý. Včas jsem povolal své kočičí reflexy a dopadl na všechny čtyři.
„Mami! Já nechci – odejít!“ škubal sebou můj páníček, jak Stín kolem něj stahoval smyčku.
„Hloupý kocour!“ rozřechtal se zlosyn na plné kolo, až to celým pokojem zaskřípalo.
„Hloupý? Však já ti ještě ukážu zač je toho kocour!“ zaprskal jsem na něj vzteky a hned se posadil naproti posteli. Fousky se mi začaly chvět, když jsem spustil svoje melodické mňoukání.
„Óh!“ zbystřil Stín, když to zaslechl. Ta melodie klouzala do jeho útrob jako vábení sirén. Pozorně mě sledoval a nechal se mým mňoukáním unášet jako na vlně příboje. Teprve až když moje fousky se rozkmitaly naplno a začaly znít půlnoční písní, konečně Stínovi došlo k čemu se tady schyluje. Úlekem se celý zkroutil, jak se má očka nepřirozeně rozzářila. Spatřil v nich odlesky prastaré síly.
„Odejdi, Stíne, v pokoji, zanech svého řádění. Odejdi, víckrát se nevracej, noční můry nespřádej!“ odříkal jsem zaklínadlo, leč Stín se kouzlu vzpouzel. Musel jsem proto magickou formuli odříkat ještě jednou a s větším důrazem. Vícero sil ke vzdoru však zloduchovi nezbylo. Poddal se účinku zaříkání a rázem celý pobledl. Začal se roztékat jako sněhulák na sluníčku a se zoufalým skřehotáním se chytil za hlavu.
„Zlý kocour!“ převrátil se Stín ve vzduchu jako poblázněné pometlo a tradá! Vyletěl oknem ven.
„Pošli mi pohled, až dorazíš domů!“ zavolal jsem za ním a usmál se pod fousky. Další sladké vítězství! Rozzářil jsem se blahem při pohledu na spícího klučinu.
„Mami…“ špitl Martínek potichoučku, otočil se na bok a dál poklidně spal. Noční můry byly pryč. Ale i tak mi to nedalo a zůstal jsem dál na stráži pro případ, že by se objevil jiný Stín. Vždyť po světě se jich toulá víc než dost. Naštěstí ale nejsem jediný, kdo ovládá prastarou kočičí magii. I ostatní kocouři a kočky bdí u svých páníčků a střeží jejich spánek. Každá taková noc je pro nás jednou velkou nebezpečnou výzvou. Ale co bychom pro lidi neudělali. Ačkoli se kolikrát chovají nesmyslně, hloupě či sobecky, pořád jsou to v našich šelmovitých očích ty nejmilovanější bytosti na celém světě.

Valkýra

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých krás.

Krás němých skutků sbíral,
potulných tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých těl.

Těl nahých dechů sbíral,
odvěkých tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

Ona

Většina lidí nevnímá krajinu, když se vydává na cestu. Důležitý je pro ně především cíl než cesta samotná. On mezi ně ale nepatřil. Muž středních let a snad i středně velkých skutků se zaujatě díval skrz špinavé okno vlaku. Smířlivě ponechal své tělo drncavému rytmu. Díval se do zelené svatyně, aniž by slyšel šelest stromů. V očích se lesklo drobné dojetí. Snad z nostalgie, snad z melancholie. On sám to možná jen tušil. Na nic nemyslel. Jen se oddával tomu pocitu. V zarostlé tváři, v mužných rysech se schovávalo něco, co dávalo tušit, že tenhle muž není tím, čím by se mohl zdát.
Ač zevnějšek svědčil o živočišném naturelu, za odleskem neměnného pohledu bylo cosi něžného. Konečně se mu do mysli vloudila myšlenka. Ba co víc! Byla to vzpomínka, která se v posledních dnech k němu vracela čím dál častěji. Nevěděl čím to přesně je. Nicméně, nebránil se tomu. S klidem, který přišel s tichým povzdechem, přizavřel víčka. Vzpomínka na ten zvláštní den, jež ho tehdy hodně ovlivnil, se rozevřela…

,,Promluv naposledy a žij.“ Ochablý hlas se přetavil v něžný chrapot, když se prsty zaplétaly do mokrých kadeří. Jiskřičky v očích, sotva slyšitelný smích vycházející zpoza pootevřených úst. Konejšivý dotek mechu pohlcoval jejich těla. Dotýkal se svou tváří té její. Zpocení, zničení horkem, se k sobě tulili pod střechou z modré oblohy. První setkání rtů, jako nádech tonoucího v prchavém okamžiku, než mu projede tělem palčivá bolest. Přivinula se blíž ve snaze mu uniknout. Třel se o ni kůží a vdechoval všechny vůně světa. Naklonila se nad něj, tiše mu šeptala o lásce a on se jí oddal. Krůpěje potu na jejím čele se spojily v pramínky a stékaly po krku k ňadrům.
Vzepjal se v ní, jak spolu vraždili intimní linie, aby jí daroval život. Hluboké nádechy a výdechy, tichý sten. A v té chvíli dokonalého štěstí se zhrozil. Polekal se sám sebe a toho čím je. Položila hlavu na jeho hruď, vlasy mu překryly tvář.
Vůně květin a vody zaplnily vzduch. Hladil ji po nahých zádech a doufal, že se tak nikdy neprobudí. Chtěl ji laskat do konce dní. Nechtěl myslet na to, že se vrátí domů. Nechtěl se nikam vracet. Ponuré místnosti, staré knihy, nehostinná pustina jeho snů. A jeho zažloutlá duše, ošoupaná poezií a miliony slov, které nikdy nechápal, až dnes je poznal.
Vyhaslé verše, zčernalý papír jeho dní byl pryč. Věděl, že do těch nehostinných míst teď pustí slunce a vánek a chtěl tam pustit taky ji. Nechat zvednout prach a zatuhlost minulosti. Objal ji pevně pažemi, jako by ji chtěl vtáhnout do sebe. Usmála se a začala se zvedat, protože déšť sílil. Bylo parno. I déšť byl teplý. Cesta byla vláčná stejně jako ruka, kterou držel. Rozloučili se rychle, s příslibem. Díval se na tančivou chůzi bosých nohou. A díval se na svou dlaň; znovu zela prázdnotou.
Omámený vlhkým dusnem a její vůní, došel k bytu a sedl si na práh. Nemohl dál. Cítil jak vyprchává veškerá vřelost citů. Najednou se nemohl hnout. Sklopil hlavu a snažil se vybavit její tvář. Ale viděl jen šeď svých dní.
Seděl dlouho, už se stmívalo. Ne, nebyl nešťastný. Jen nevěděl. A úzkost toho nevědomí se do něj zakousávala. Vědomě ubližoval sám sobě, když myslel na odpoledne, na její smích, na laskavé teplo jejího těla. Zrychleně dýchal a srdce mu bušilo v uších. Zatínal ruce v pěsti, aby je zase povolil. Cítil se, jako by o ni bojoval s osudem a zatím seděl a opíral se zády o dveře. Zavřel oči a byl přesvědčen, že selhal…
,,Ahoj,“ ozvalo se náhle. Procitl. Byla tu.
,,Nádherná,“ vydechl napůl šeptem, napůl úžasem, když spatřil obrysy v šeru, zaslechl zvonivý smích. Promluvila, aby mohl žít.

…stále to plně nechápal. Nevěděl, co by měl po tolika letech cítit. Ta vzpomínka byla pro něj zachytným bodem, který již dávno se ztratil neznámo kde. Ani si netroufal odhadnout, kde by mohla být. Jeho zrak odvykl tomu půvabnému obrazu. Stačilo, aby párkrát zamrkal a poslední vonný doušek ze vzpomínky se rozplynul. Jenom tělo bylo stále oddané drncavému rytmu vagónu. Ponechal proto raději volnost té mechanické kolébce, co ho sváděla k polospánku. Moc dalších šancí ale nedostala. Brzy dospěl ke svému cíli, ačkoliv cesta byla pro něj něčím víc.
Kroky ho vedly z nástupiště do rušných ulic. Potkával tolik lidí, tolik hlasů, tolik gest. Jeho pohled náhodně klouzal z jedné strany na druhou. Nic určitého nehledal a přeci oči zachytily něco, v co už málem nedoufaly.
,,Nádherná,“ vydechl v bezedné úctě, když jí spatřil jen pár kroků před sebou. Rozmlouvala s postarší dámou a kynula jí s úsměvem, který byl pro něj zcela nový. Přesto si byl ale jistý, že je to ona. Vzduch všude kolem najednou se zaplnil její vůní. Drobné jiskřičky slz prostoupily okolí. Každá v sobě měla špetku dřívějších citů. On to cítil. Rozdmýchalo to v něm staré tužby, oživilo zmizelá pouta. Připadal si bezbranný, jak tak stál a bez mrknutí oka sledoval ženu, která v něm zanechala tolik dojmů, že nebyl schopen je pojmout pouhými slovy.