Category: Povídky


Na zem dolehly poslední doteky něhy, když šelest nevítaného chmýří schoulil se v její mysli. Nevěděla o tom. Dívala se z okna vzhůru, vzhůru tam, kde hvězdy obvykle zářily, kde modlitby stoupaly k Bohu. Věřila v to, ba co víc. Vzhlížela tak vysoko a nízko, že si netroufla mrknout jedin- krát. Teplo petrolejové lampy svým matným světlem osvětlovalo koutek soukromého ráje. Plamínek, jenž byl uzavřen ve skleněné celistvé dlani, mihotal opatrně. Možná až moc, když ona doufala, tajil se dech v nočním strážci, když ona mlčky prosila, nikde nebyl nikdo ku pomoci, aby zaštítil svým tělem to její. Rány, pomyslné patronky pravdy měly se rozvinout do plné šíře, aby vysněný princ okusil bo- lest. Ne, nebylo krutosti ani záště. To hořkost zkušeností volala, křičela napětím z útrob srdce. A přece, dnes jako včera. Tlumené světlo pohasíná a v zádech… zavírá oči, bojí se to vyslovit nahlas. Na rameni usedl dotek archanděla.

Ach, je to sen? Hloupé sémě zoufalé fantazie? Přestávám bdít i snít? Tak co tedy prožívám, když není ani jednoho, ani třetího? Kam se má duše uchyluje, že cítím nemožné, aniž bych věděla, poznala nebo snad pochopila… tak tiše promlouvá v myšlenkách. Ubírá se k podvědomí plynoucí krajiny, jako malíř, jenž usedá před neopakovatelnou pózu čtyřvrstvé celistvosti. Nesnaží se utéct. Jen čeká, co bude dál. Netroufá si promluvit, když stíny vysychají pod rytmem neviděné záře.
,,Jsi v pořádku?“ On promluvil. To není možné. Je to jen má smyšlenka! Napomíná sama sebe. Snaží se vzepřít něčemu, čemu dávno propadla.
,,Lásko? Jsi tu se mnou? Slyšíš mě?“ ten hlas probodává zdivo utopie. Čekání se zdá být falešné, zbytečné víc, než by se zprvu zdálo. Mráz přesto svádí ji objetím nechápavého příslibu. Přejíždí po kůži čepelí lednové kazajky. Snaží se ji zbavit posledních útržků odvahy.
,,Prosím. Neopouštěj mě. Už takhle je to těžké. Všechna ta nejistota mě tíží víc, než si možná myslíš,“ jeho slova znovu do ní vdechují život, leč bolestný. Přestává se chvět. Mysl se otvírá, koutky úst splývají a náhle:
,,Neodcházej, prosím.“ První slova toho večera. Vypustila je z úst, aniž by o tom přemýšlela. Stejně tak impulzivně mrkla poprvé, podruhé do odlesku oken. Bez rozmyšlení, bez zaváhání. A hle! Vzpomínky pookřály a vypluly napovrch. V tichu bezelstné lásky spatřila jeho tvář. Až potom se otočila k němu čelem.

Byl to on. O tom nebylo sporu. Stál ve dveřích a upřeně na ni zíral. Rysy statečné ctnosti se odrážely v očích věrného muže. Síla doprovázená trpělivostí byla cítit, když se jí zeptal:
,,A proč bych neměl odejít? Ty sama odcházíš každou noc a ani o tom nevíš.“
,,Miluji tě, proto odcházím. Potřebuji tě, proto se uzavírám. Toužím po tobě, proto zapomínám. Pokaždé zas a znovu jen abych jednou překonala tu zrůdu, která mě ubíjí… jako právě dnes,“ vyznává se z chaosu citů upřímně a bezelstně. Jediná tíha je pravda, ve které se skrývá původ nepřející nemoci. A přece si hledí vzájemně do očí a zdá se, že není silnějšího souznění.
,,Tuhle chvíli jsem prožil už tolikrát a přece se jí nemůžu nabažit. Jeví se mi to i teď, jako by to bylo první shledání, první uvítání rozmarného svitu. Díky tobě… vídám věci, které nelze uchopit. Sním o chvílích, jež zaostávají za dnešní dobou… nevím, jak to lépe říct. Snad jen – zůstaň a neodcházej ode mě, od našeho života, od našich vzpomínek. Prosím, prosím už víckrát ne.“

Nešlo to přehlédnout. Jeho vyznání sílila s každým dalším slovem. Bál se její amnézie, která postupně vítězila s každým dnem snáze. Nevěděl, co se skrývá v dvoraně zapadlých obav. Vzdal se toho trápení pro klid a přízeň. Kráčel blíž a blíž, aby uchopil smysl své blažené posedlosti. Lehce, nenuceně opakoval dráhu smyslných doteků. Nebral ohled na separaci zapomnění. Toužil být jí nablízku, dokud to jenom jde. Opětovně se pohroužel do jejích vlasů, aby ucítil vůni lesní svatyně. Vzdechy vyplouvající z hrdla vdechoval požár vášně. Neměl šanci tomu odolat. Rty se spojily a nepustily hodnou chvíli, až se muž nadechl pro další záchvěv. Labuť skvostně se zaklonila pro půvabnou výzvu rozkošné šíje, kdy se vpíjející polibky dvořily panenské eleganci.

A další a další vzdechy letící k výšinám osvobození. Dámský šat se začal vzpouzet. Křídla polibků čeřila vlny bílých krajek a odnášela je daleko pryč za horizont domnělého světa. Červánky úkroků a nadhledů se rozplynuly do sfér nehynoucí extáze bez šance na návrat. Vstoupil do ní jak do poupěte milovaného skvostu. Uchoval vše, v co věřil, aby neposkvrnil spojení protipólů. Jen nahlédnout do nitra a nechat hořet. O nic víc ani jeden z nich nestál. Sítě odříkané rosy se protrhla náhle a proudem vytryskla až naposledy se skromnou zástavou, kdy vydechla rozkoší. Tělo spočinulo na tělu. Hřebeny dosažené euforie se nyní zdály býti tak nebeské, tak bezútěšně nebeské… pro nehynoucí okamžik až do kokrhání polnic.

Poledne se pozvolna dobývalo ke svému vrcholu. Sluneční svit prozařoval okolí jednoho malého městečka. Hravě se dostával do míst, kam jindy nemohl. Lístky stromů jej propouštěly skrz sebe sama, aby slabounký nádech tepla se dostal všude tam, kde dosud nebyl. Jako by snad chtěl, aby lidé zapomněli na nepříjemné vzpomínky a dlouhé hodiny zimní promarněnosti. Ta upřímná starost se nezdála býti pravou. Rozhodně za tím muselo být něco víc, když se ke slunci přidal lehkovážný vítr, jež se ozýval v dutinách stromů a plašil zbrklé vrabčáky. Jeho cesta se nesla kolem zapadlé kapličky, přes hustá strniště následujíc neviditelné stopy, které jej dovedly až k širé louce, po jejímž obvodu byl okrasný kruh tvořený starými břízami. Posvátnost tohoto místa dýchala v harmonické symfonii stébel trávy. Ty se odevzdaně kolébaly do rytmu ohrané ukolébavky. Nic nového pro ně nepředsta- vovala. To se ale nedalo říct o lidech, kteří ve zdejším travnatém moři trávili chvíle svého pomíjivého života. Paměti radostných chvil byly každým stiskem stébel propuštěny na svobodu. Žádné zbytečné rozmary, jen slzy v opojení slunného záblesku. Tak umí milovat Romeo a Julie dnešní doby. Vzory vepsané v naději na zachování nereálného ideálu se zdají být skutečným obtiskem mistrova přání.

Důkazem toho je dnešní den. V samém středu promlouvající louky leží dívka. Její prostý oděv prozrazuje, že se jí nedostává takového přepychu jako jiným. Jí to ale zvlášť netrápí. Nechává se unášet šimravým přílivem. Zeleň obklopuje, ochraňuje a skrývá ji. Snad úmyslně tyčí své konečky do výšin. Snad z pouhé zvědavosti se snaží nahlédnout do dopisu, který třímá mezi ladnými prsty. Oči bez mrknutí se vpíjejí do řádků, slov, písmen psaných jeho rukou. Pociťuje z nich všechnu tu upřímnost, veškerý jas nedopsaných, ale skrytých vyznání. Bez ohledu na vzdálenost dělící vzá- jemnou blízkost ví, že čas je příliš pomíjivý, než aby je rozdělil. Za každou tečkou, za každou čárkou jakoby se skrýval vroucí polibek, dotek průzračného dechu. I teď vnímá sílu rukou, které se tak rády noří do rozpustilých pramenů hnědovlasého divu. Byť je to je- den z mnoha střípků čarokrásného zrcadla. Ona bezvýhradně ži- je pro chvíle jako je tahle. Okamžiky stoupajícího úsvitu nebyly nikdy viděny jasněji než dnes v jejích očích. Vrací se. Dvě slova, jedna myšlenka a vše se zdá býti jasné.

Nic nemůže změnit to, co se má stát. Půst se odebírá k vytou- ženému konci. Znovunabytá důvěra v lepší časy ji probouzí z šera zpustošených dnů. Ovládnout se je tak těžké, když úsměv se zčistajasna rýsuje do podob zapomenutých. Strasti poztrácejí svůj význam. Tak mocná je čarodějka lidského perutí. Vkrádá se ve chvílích nečekaných. Bdí i splývá. Ona to cítí. Tohle srdce bylo stvořeno k milování. Pohled blažené úcty se upíná na bílá oblaka. Na pozadí modré palety jde fantazie a štěstí ruku v ruce. Měňavé figury vytříbené shody hrají milostné party. Nedopo- vězené dějství beránků a putujících andělů navrhla gesty vše- objímajícího zachránce. Není skromnější krásy. Život se odráží v očích jantaru a nesměle hledá další úlomky příběhu.

Výhled se rozšiřuje v doprovodu blížícího se narušitele. Ten bez slitování trhá na kusy posvátnost ticha. Ona moc dobře ví, co to znamená. Nechce tomu uvěřit. Nikdy by si netroufla připustit si tak krutou pravdu. Dech se bezděky krátí. Nebýt naléhavosti větru zůstala by ležet. Sílící příval hrozby útočí na její sluch. Nohy tak líbezně ladné se dávají do běhu. Není zbytí, musí to dokázat, ačkoliv se louka zdá být větší a větší. Monstrózní řev se přibližuje. Jeho původce vrhá stín skoro na celé prostranství. Neživá křídla strnule odsekávají proužky plujících přání. Bez šance na obnovení opouští svět vyvýšené klenby. Nebe postrádá barev, když dolů padají nástroje smrti.

,,Ne!“ její výkřik mizí v brutalitě výbuchu. Oblak prachu se šíří, zatímco kusy hlíny poletují do všech světových stran. A další hromobití, další rána jen pár metrů za ní. Strach ji rychle zaplavuje, bubnuje ve spáncích do rytmu vyděšeného tepu. Snaží se jej nevnímat, běží slepě dál. Pískot v uších je příznakem neutuchajících gejzírů znásilněné Matky přírody. Ta bolest je spojnicí vyvolené nevinnosti. Tak vroucně se snaží přežít pro chvíli, na kterou čekala. Nevnímá zradu kolem sebe. Zrak se upíná k chrámové linii; náruč stromů uvádí ji do falešného pocitu bezpečí. Nezáleží jí na míře klamu, teď, když je tak blízko, to nemůže vzdát. Exploze v zádech jí napovídají o neústupnosti neznámého ne- přítele, jenž přišel bez varování. Zesláblá klopýtá a padá ke kořenům údajného ochránce. Chvatně tiskne své tělo k jeho tělu, jako by to byl její přítel a milenec. Drží se jej ve vyděšené křeči. Celá se chvěje, vyčkává, co bude dál. Ztěžklá víčka ji uzavírají před světem, kterému musí teď čelit. Nedoufá v nemožný zázrak, naopak. Bere všechnu vinu na sebe. Sama se označuje barvou odsouzence – zbytečně. Není viník, ale oběť. Tichý sten jí káže slovo nepochopené.

,,Co se to děje? Proč utrpení přišlo až za námi? Je to snad tvá vůle? A pokud ano, tak co jsme ti provedli tak špatného, oh Pane,“ pozvedá slzy k nebesům. Klepe se zimnicí posmrtného šoku. Nebylo to poprvé, kdy čelila smrti. Dlaně stírají vrásky. Dech opatrně nabírá na plynulosti, jak se řev pro- následovatele vzdaluje. Nijak ji to ale neuklidňuje. Podvědomě ví, že zkáza odchází, aby navštívila její rodné místo. Rozpolcená vlastní nejistotou se snaží sama sebe přesvědčit o nutnosti návratu. Nedaří se jí to, když k ní promlouvá strach spolčený s touhou k životu. Tenhle vnitřní souboj nemá vítěze ani poraženého. Zcela osamocena se nadále tiskne ke stromu a vyčkává.

Čas pod vlastní tíhou plyne rychleji, než si připouští. Natolik propadla černým myšlenkám, oslepila se hrůzným zázrakem přežití, že nebyla schopna postřehnout zamlklé gesto stávajícího setmění. Ani kroky, jež se blíží, nebere na vědomí. Nebo snad dobrovolně čeká na jejich blízkost? Copak mysl očekává náklonnost cizího ortelu? Vzdává to? Ne, jen se s tím snaží smířit, snaží se pochopit něco, co nelze pochopit srdcem. Pozvedá hlavu, krásu smáčenou bezradností, aby pohlédla do tváře uni- formy. Ta se vypíná na hrudi statného muže. Kdyby nebylo nedůvěry, vrhla by se mu do náruče. Ne pro útěchu nebo zoufalé potěšení, ale kvůli vzteku. Chtěla, aby cítil její strach, bolest, která ji vnitřně sžírá. Udělala by pro to cokoliv a on to věděl. Dávala mu to jasně najevo. Plameny v očích sálaly do jeho útrob. On ale tím pohrdal, bez studu se nad tím zašklebil.

,,Proč to děláte? Nic jsme vám přece neudělali. Tak proč to-to všechno?“ snažila se z posledních sil vymámit nějakou smysluplnou odpověď. Nedočkala se jí. Muž mírně pootevřel ústa, jako by s něčím váhal. Chladnokrevné rysy se ze šklebu ucelily v jeden odměřený výraz. Smířlivě pokynul hlavou a z pouzdra vytáhl pistoli. Nikdo z nich nezaváhal.

Dívka dostala svoji odpověď, naposledy s ledovým klidem vydechla a voják bez mrknutí oka na ni namířil zbraň, odjistil, stiskl kohoutek… a odešel. Takový konec jí byl dán, když výstřel krásku zavrhl do světa, kde už nikdy nepozná to, po čem toužila. Neměla na vybranou. Pohled do očí cizince byl uhrančivý. Snažila se, doufala a stále doufá. Živá ve světě nostalgie usedne na mysl své lásky, až naleznou její vychladlé tělo. Jisté je, že smrt byla poražena. Odešla na věčnost tak, jak dokáže málo lidí. S lehkostí větru nalezla v poslední vteřině zaplašené světlo. Na rtech jí zůstal němý úsměv, myš- lenka kvetoucí magnólie, jako pokaždé, když byla plná citů.

Co se stane, když člověk zjistí, že smrt byla překonána? Vyděsí ho to. Stejně jako fakt, že k tomu bylo zapotřebí jen krve křížence a mimořádně silné vůle. Strach ale není jedinou překážkou při rozvoji vrozených rysů, schopností.  Ano, přiznávám, že je to trochu spekulativní. Někteří jedinci by to spíše nazvali vadou či zárodkem zla. Ale i tahle věc není tak jednoznačná, jak se může zdát. Leckdy je za- potřebí učinit menší zlo pro větší dobro. Stále ve vzduchu cítím, viset tu pochybovačnou část nejen lidské polovičky. Zdá se, že má zrůdná krev z matčiny strany dokázala víc než otcova. Ačkoliv po několik pokolení jsem se vyhýbal, nejen ze zásady, styku s mými vzdálenými příbuznými. Abyste chápali, nejsou příliš rodinně zaměření, natož shovívaví. Mírně řečeno, jejich noční toulky nepřinášejí za rozbřesku nic příjemného. Já jsem ale dokázal díky otcově krvi tuto divokost potlačit. On vždycky býval více vyrovnanější než matka. Společně se skvěle doplňovali i přes takovou drobnost v jejich milostném vztahu. Probíhalo mezi nimi děsivé jiskření, jež s láskou mělo pramálo společného. Já vím, protiřečí si to, avšak nenávist je také silná vášeň a ve spojení se slabými chvilkami jdou veškeré konflikty stranou. Já jsem toho řádným příkladem. Žiji jen díky nim. Darovali mi více než mohli dou- fat. Nechci ale jejich dary zneuctít. Pokora je mi vlastní jako samozřejmost nesmrtelnosti zítřka. Pokud se mnou tentokrát nesouhlasíte, tak děláte špatně. Mě oprátka času nehrozí. Můj věk se táhne od první poloviny 17. století. Navštívil jsem kobky, krypty a mauzolea nejvznešenějších vládců. Zabíjel jsem pro to, abych byl zabit, ale jak sami můžete vidět, zcela neúspěšně. Své páté upálení si sotva pamatuji, stejně jako útoky travičů a jiných žoldáků. Únava z představy smrti je tak silná, že naděje na smrt ve spánku se mi nabízí skoro každý večer. Přesto žiji dál. Je to zvláštní paradox. Má cesta skončila právě tady, ve vězení VPSP, což je zkratka ochranného zařízení pro lidi, jako jsem já. Lidověji řečeno, je to vyhlazovací tábor určený křížencům. Já tu jsem tak dlouho jen díky vzácným schopnostem. Ty nade mnou drží ochrannou ruku, jinak bych byl mrtvý stejně jako ostatní. Těm pře- živším hajzlům ze shora se podařilo najít způsob, jak nás likvidovat. Prý je to nějaká chemická směs. Jak ubohé. Příliš dobře znám svůj rod na to, abych věděl, že vždycky za všech podmínek si dokáže najít skulinu vedoucí k přežití.

Claucion to však neponechá jen tak. Určitě brzy vypukne otevřená válka.  A to všechno začalo tak nevinně. Májové, velcí šamani určili konec světa, který ale byl špatně vyložen. Osudový rok 2012 nepředstavoval rok zániku, ale rok nové éry, v níž měla povstat moje rasa. Krvelačné bestie noci. Tak nás nazývají, protože se bojí přiznat si pravdu. Pouhá představa báchorek, které se rázem změnily v realitu je děsí natolik, že nás zavírají do klecí jako je tahle. Počínaje dneškem se píše rok 2022 a já jsem tu držen jako pokusný králík. To by mi ale tak nevadilo, jako sebeklam, že zdejší stěny kolem mě se hrozivě tváří ve škrabošce pohrdavého dechu matčina rodu. Z toho mám opravdový strach. Jen nesmrtelný může zabít nesmrtelného. Zda je to tak správné?… ne. Nemám právo to soudit. Konal jsem věci, které oni nikdy nepochopí. Kromě mých sobeckých pohnutek jsem zabíjel pro to, aby druzí žili. V mé mysli, v nejkrutějších vizích vídám tváře budoucích vrahů, násilníků a fanatiků tak ne- lidského ražení, až se má duše otřásá zoufalstvím. Zabraňuji krveprolití krveprolitím s nelidskou tváří. Zachovávám tak svou sílu a rovnováhu. Brány nebes nebudou otevřeny, dokud neskončí dnešní zhýralé tažení. Neptejte se mě! Nevím, zda je to nevyhnutelné. Fatalista sice nejsem, ale nehodlám to zjišťovat ani si hrát na hrdinu. Až dosud jsem sklízel jen bolest z dobrých skutků. Ha, zase zapo- mínám na pomíjivost pravdy, jež se kroutí v trychtýři pochybností, přetvářek a předsudků. Znechu- cení? Kdeže. To mě míjí. Jen bych rád ještě jednou zahlédl víc než temné šero smrti. Zní to šíleně od někoho jako jsem já, ale je to poslední dětské přání, ztracené ve změti vytržené kapitoly. Všechno co mělo zbýt, bylo nemilosrdně spáleno. Ano… zdá se, že stíny si začínají šeptat. Nejsem blázen. Dnes za vlády mé rasy je to běžný úkaz. Takhle oni promlouvají, přicházejí a zabíjejí. Jsem zvědav, kdo z nich mě hodlá poctít návštěvou tentokrát. A hlavně za jakým účelem. Nehodlám si nic namlouvat. Nebude to žádný čajový dýchánek. Poteče krev – moje krev.

Ani jsem nemusel tu myšlenku dokončit, abych si byl jist pravdivostí nevyřčených slov. Pomalu mnou začíná procházet divné mrazení. Nervy se cukají, křičí na poplach, ale já zůstávám klidný. Nehybná světla cely mizí pod plápolajícími ohyby jeho pláště. Vysoká postava, vznešený postoj a bledé, křečovité rysy jsou mi důvěrně známy. Stejně tak výsostně chladný pohled, kde se mísí krutá výjimečnost rádoby vyvoleného.
,,Rád tě zase vidím, Claucione,“ odpovědi se mi nedostává, ale nic jiného jsem čekat nemohl po tom všem, ,,abych byl upřímný. Myslel jsem, že tvou vůli naplní naše společná družka, Disyan.“ jak pošetilá byla moje slova, jsem pocítil ihned. Claucionova sněhobílá, jak biče mrštná hříva, během zlomku vteřiny projela mou hrudí a bez slitování rozsekala každičkou šlachu masa na cáry. Za nor- málních okolností bych cítil hřejivé teplo řinoucí se krve. Podcenil jsem Clauciona – znovu. Jeho útok doprovázely vedlejší účinky. Až teprve teď jsem přesně pochopil slova jeho umírajících obětí. Proč všichni opakovali to nesrozumitelné – ‚Jak? To není možné‘. I já jsem se stal další jeho obětí. I já jsem pocítil jeho nejděsivější upíří zbraň.
,,Bílá závěj, nemýlím-li se.“
,,Nic jiného si nezasloužíš,“ to byla jeho první slova, ,,nikdo, ani ty, nemá právo takhle mluvit o Disyan. Rozumíš? Ona není tvůj majetek.“ Jeho vražedný chlad postupně sílil. Cítil jsem to, protože ten samý chlad začal mnou prostupovat. Byl na psychické úrovni spjatý s jeho útokem, Bílou závějí.
,,Nejsi tak hloupý Claucione, abys mě zabíjel předčasně. Co ode mě chceš slyšet? Proč jsi přišel za mnou osobně?“ pokusil jsem se zahnat myšlenky na žijící stopy bolesti, jenž mě víc a víc drásali, mučili. Ten chlad, ten mizerný chlad byl horší než víry rotujících dýk. Musel jsem ale zaplašit představy o smrti a zároveň rozptýlit Clauciona.
,,Doufal jsem, že mi právě tyhle otázky zodpovíš ty sám. Nebo se snad v tobě pletu? Copak nejsi obdařen darem vševědoucích? Tvůj otec měl na vybranou.“
,,O mého otce se laskavě neotírej! Ten nemá s naším konfliktem nic společného,“ pokusil jsem se ho zarazit, ale k mému vlastnímu údivu jsem ho doslova šokoval. Nesnažil se to skrýt. Ba naopak, vychutnával si ten okamžik jako by byl rozhodující, což mě ne zbytečně zneklidňovalo.
,,To snad není možné. Copak se ti tvůj milovaný otec nesvěřil? Neprozradil ti, jak se pokusil vyvraždit klan mého prastarého rodu? Jak jsem ho přistihl, když se snažil zabít mou – oh, promiň, naší lásku, Disyan?“
,,Cože? O čem to mluvíš?“ zcela zmaten jsem zapomněl, že se ocitám na pokraji smrti. Claucionova slova byla pro mne najednou středobodem světa.
,,To je vskutku… zvláštní. Velice zvláštní, řekl bych až ohavně kruté.“
,,O čem to mluvíš? O čem to sakra mluvíš?“ vztek se mi náhle řinul do hlavy. Vstal bych, kdybych nebyl raněn a třeba i bláhově bych se pokusil bratra zabít. Ano, Claucion je můj bratr. I když v tuhle chvíli si tím nejsem jist.
,,Aby bylo jasno, Trawinusi. To já jsem zabil tvého otce. Ferill s tím neměl nic společného a ani žádný jiný lykan.“
,,Tomu nevěřím. To nemůže být pravda.“
,,Chtěl zabít Disyan. To jsem mu nemohl dovolit. Bylo to navíc v den jmenování. Stal jsem se vůdcem klanu Curswigů. Byla to moje povinnost. Jednal jsem ve prospěch všech upírů.“ Nemělo cenu se snažit vzdorovat.

Ve všem co bratr řekl, byla trocha pravdy. Tušil jsem, že otec usiluje o vyhlazení jedné rasy, ale myslel jsem že jde o lykany. V té době jich bylo více než upírů. Myslel jsem – ne. Doufal, to je to správné slovo. Už kolikrát se potvrdilo, že myslet není můj úděl. Jen konat. Tady už nejde o smysl dobra a zla. Nezáleží která strana je v právu či nikoliv. Má poslední vize, ta která zůstává v mé mysli a nahlodává mě dlouhá léta… bojím se to vyslovit nahlas. V bratrových očích se odráží mé vlastní já. I když nejsme ze stejné rodové linie, tak musím mu to říct. Ústa nadále zůstávají sevřená. Musím! Musím odlehčit svým hříchům. Má právo to vědět i přesto, že mi zabil otce. Má právo s tím skon- covat.
,,Děje se něco?“ ta otázka jako by mi ulevila od tíhy, od temnoty budoucích výjevů.
,,Já… neříká se mi to snadno, ale tenkrát v Londýně, když jsme byli na společné akci. Já… lhal jsem ti.“
,,Samozřejmě. To já vím. Na tvém místě bych možná udělal totéž.“
,,Ne, ty to nechápeš. Ta vize byla mojí poslední. Od té doby jsem… já neměl na vybranou, tak-“
,,Tak jsi zkrátka jasnozřivost předstíral.“
,,Ano, přesně tak.“
,,Nuže. Proč tomu tak bylo? Co tě k tomu vedlo, že jsi mi nevěřil?“
,,Ne, to si špatně vykládáš. To nebyla nedůvěra, ale strach. Strach z představy, že ti to řeknu a ono se to vyplní.“
,,Trawinusi. Musíš mi to říct. Pokud je ta vize tak důležitá, mám právo ji znát.“ Myšlenky mi jedna přes druhou skáčou a snaží se tu vizi skrýt. Vůle se ale vzpírá nečekaně silně.

A najednou před mýma očima mám vše, co přinese budoucnost klanu Curswigů. Má ruka instinktivně hmátne po bratrově paži a vtáhne ho do dění. Oba nyní v rozplývavém světle barev se potápíme do jasnějších a zřetelnějších obrazů příštích generací. Před našimi zraky se rozprostírá velké prostran- ství, kde zástupy upírů hodují na přeživší lidské rase. Včele této události je Claucion, jenž hrdě shlíží ke svým poddaným a veřejně prohlašuje svět na počátku nové a velkolepé éry. Rázem se ale obrysy mění v klubko neroznatelných barev a tvarů, aby nám vzápětí odhalilo další útržek budoucnosti. Naskytuje se nám pohled na místo, kde sídlil klan Curswigů. Správně o tom mluvím v minulém čase, protože je to již minulostí. Jsou zde znatelné jen trosky kdysi dokonalého upířího doupěte. Slabé záblesky nás přibližují blíže a blíže k troskám, aby se záhy ukázalo, že pod tíhou zbořeného sídla někdo uvízl. To ohořelé tělo, zbavené nesmrtelnosti nemohlo patřit nikomu jinému. Není ale čas se nad tím podrobněji zaobírat. Potemnělá změť barev nás opět tlačí vpřed až o mnoho let. Nyní se nám dostává obraz hodný apokalypsy. Všude kam oko dohlédne se rozprostírá pláň, jež je posetá těly mrtvých upírů. Tomuto úkazu zhrzeně přihlíží můj bratr. Ve tváři má znatelné vrásky času. Přerývavě oddechuje a záhy padá k nohám svého úhlavního nepřítele Ferilla. Teprve teď se černé skvrny zobrazují do podoby krvelačných lykanů. Záře těch očí je všudepřítomná. Obklopuje posledního upíra a vztahuje své drápy k zemi a nebesům. Možná by jsme jejich dotek také pocítili, kdyby se barvy nezačaly znovu mísit a měnit. Záblesky se opět předháněly jeden přes druhý až nás temnota vyvrhla zpět do přítomnosti.

Zde zavládlo ticho. Bratr vypadal nanejvýš zmateně a šokovaně. Teď jsem to byl já, kdo měl navrh a Claucion si toho byl vědom. Opatrně konečky prstů si přejížděl po tváři, jako by se snad pokoušel ujistit, zda stále je vládcem svého života i času.
,,Disyan,“ pravil tak tiše, že jsem ho stěží slyšel.
,,Ferill,“ to už znělo od něj více živěji.
,,Jak… jak to můžu zastavit?“ přesně na tuhle otázku jsem čekal.
,,Ty, bratře, to sám nedokážeš. Věř mi. Měl jsem spoustu vizí, ale jen pár se týkalo něčeho jiného než mých budoucích obětí. Myslím, že je to jakési znamení, že jsem konečně dokázal svou schopnost plně ovládnout.“
,,Co se mi tím snažíš říct?“
,,Je to prosté. Ušetři mě. Odvolej Bílou závěj a já dobrovolně vejdu do tvých služeb. Společně odvrátíme hrozby budoucího věku,“ vyslovil jsem svou nabídku a ledabyle zavřel oči. Nemusel jsem se na bratra dívat, abych věděl, jaké dilema prožívá. Raději se oprostím od reality a dovolím duši unášet se prázdnotou. Někdy je lepší se nechat překvapit tím, co přinese zítřek. Pokud se bratr rozhodne správně, poznám to i v té nejhlubší propasti. Pokud ne… snad si na mě vzpomene, až bude klečet u triumfu nejhorších nočních můr.