Joanne Rowlingová je pro mě největší hrdinka. Každý čtenář, který dobře zná její životní příběh, bude jistě se mnou souhlasit, že je to neuvěřitelná žena s jasnou vizí a velkým odhodláním. Obdivuji, jak se dokázala odrazit ze dna a vystoupat až na vrchol. Působí to skoro až pohádkově, když se to celé shrne jen do pár vět, ale byl to její život – žádná fikce! O to víc si jí vážím, poněvadž právě ona mě zachránila, když jsem se utápěl v moři jedniček a nul. Díky paní Rowlingové jsem objevil ztracenou vášeň ke čtení a psaní. Ačkoliv to byl pouhý začátek mé cesty, ten prvotní impuls mi dala její čarokrásná tvorba. Ani slovy nemůžu vyjádřit, jak moc jsem jí za to vděčný. Sice se nabízí varianta, že mě ke čtení mohl znovu dovést jiný autor o něco později, ale stejně je dobře možné, že se tak stát ani nemuselo. Proto paní Rowlingové skládám hlubokou poklonu. Dokázala stvořit svět, který svojí fantazií a vřelostí roztepal mnoho srdcí. Na každé stránce je možné cítit autorčinu snahu o znovunabytí dětství. Nejspíš proto příběh Harryho Pottera mi natolik učaroval a snadno stáhl do světa, kde inkoust dokáže na papíře tvořit neobyčejné zázraky. Stal jsem se jedním z miliónů nadšenců a prožíval s paní Rowlingovou dobrodružství plné jejích tužeb a nevyslovených přání. A upřímně jsem hrdý na to, že se můžu řadit mezi tehdejší děti, které tahle úžasná dáma vrátila ke čtení, pomohla jim odhalit jejich skrytý potenciál a možná tak zachránila i spoustu tvůrčích talentů.

Tuomas Holopainen je finský skladatel a textař, který je především známý jako kapelník symphonic metalové skupiny Nightwish. Jeho tvorba je rozmanitá a vždy v sobě nese typického ducha snových tužeb. Snad nikdy nepřestanu být vděčný za to, že se mi dostala do rukou deska Once. Tehdy Nightwish vstoupili do mého života poprvé a nesmazatelně se do něj zapsali. Na každé desce vzletné melodie vždy vkusně doplňují texty, kde se střetává emocionální bouře s niternou poetikou, která je Tuomasovi vlastní. On, jakožto duchovní otec drtivé většiny písní, dokáže s ladností plavat mezi tóny, přes škálu barvité sym- boliky až po sloky a refrény, kde se jako klenot nesměle třpytí nápaditost skrytých příběhů. Nejvíce si ale cením toho, jak si postupem času dokázal Tuomas vybudovat vlastní univerzum. Nezáleží na tom, zda to bylo plánové či ne. Je nádherné sledovat stopy, jenž po sobě zanechal Holopainův život.

Nightwish je v podstatě jeho deníček, kam zapisuje všechna svá dobrodružství. A já bez mučení přiznávám, že mě jeho příběhy naprosto uchvátily a do dnešních dnů nepustily. Už se netrápím s tím, jaká diva v Nightwish zpívá, jelikož jsem pochopil, že není podstatné, kdo příběh vypráví, jakož to, kdo jej píše. A Tuomas stále v sobě má dostatek nadšení, aby jeho tvorba mohla žít svůj snový sen. Upřímně doufám, že tomu tak zůstane ještě pěknou řádku let, jelikož právě od něj čerpám nejvíce inspirace. A to nejen prostřednictvím hudby! Maestro Holopainen zabrousil i do končin poezie, když zvěčnil báseň Love v epické písni Song of Myself, kde se jeho verše staly vyvrcholením celého opusu. I přesto někomu možná přijde jako úlet mít za největší literární vzor hudebníka, když se zabývám čistě psaným projevem. Nesmíme ovšem zapomínat na jeden prostý, ale o to důležitější fakt! Svět hudby, filmu a knihy pojí schopnost vyprávět příběhy. Právě tahle “drobnost“ se stává klíčem k silným emocím a spolu s ní v mých očích vévodí ono sladké vědomí, že Nightwish jsou dokonalým zobra- zením mého srdce… (kéž bych to jednou mohl říct Tuomasovi osobně). Výjimečnost jednoho finského snílka se mi stala osudová.

Edgar Poe si našel cestu do mých katakomb, a aniž by to sám mohl tušit, zažehl tam světlo přízračných svodů. Nedokázal jsem tomu kouzlu odolat po prvním přečtení a není tomu jinak ani dnes. Velmistr inkoustové hrůzy mě naprosto fascinuje svojí hrou s temnými stíny a zrůdami, co v lidech se choulí a čekají na svoji chvíli. V jeho podání i ta největší zvrácenost působí jako balet něžné krásy. Snadno se tak dokážu ponořit do atmosféry, co dokáže nasytit panikou i zhýčkaným jazýčkem nočních můr. Je libo tragický příběh s bizarním koncem? Beze všeho! Hrstka zmrzačené naděje ve skořápce krvavých obrazů? Jen se neostýchej, milý čtenáři, nalistuj si další kapitolu. Nebo se snad ráčíš zakousnout do šťavnaté pomsty? Od mistra chutná skvěle za tepla i za studena. Prý ji vřele doporučuje jako pohádku před spaním a já se přidávám. Nespoutaní démoni v Poeových příbězích nikdy mě nepřestanou fascinovat a děsit zároveň. Ani si nedokážu ujasnit, zda to, co k jeho děsivým výjevům cítím, je láska, odpor či jiná neposedná emoce.

Však i nadále zůstávám neskonale vděčný za odkaz, který po sobě Poe zanechal. Občas se nechám jeho děsy inspirovat a s lehkostí vkládám stín jeho umění do vlastní tvorby. Upřímně doufám, že jednou budu dostatečně zralý k tomu, abych sepsal celistvé dílo, jež by dokázalo uctít jeho památku. A když už někomu vzdávat hold, tak bych neměl zapomínat taky na Rufuse Griswolda. Nebýt jeho, tak bychom možná dnes ani Edgara Poea neznali. Pan Griswold byl ve své době Allanův úhlavní rival a pro svoji pomstychtivost se neštítil absolutně ničeho. Po smrti pana Poea napsal o něm lživý životopis, kde ho vylíčil jako narušeného jedince, demo- ralizovaného děvkaře, co se utápí v alkoholu, žije bez přátel a bůhví co ještě. Potají Griswold doufal, že tím svého soka pošpiní a lidé na něj zapomenou. Paradoxně však docílil pravého opaku. Edgar Poe se i posmrtně těší velkého uznání a slávy, zatímco pan Griswold… no, nebudu raději škodolibý. Ono se ne nadarmo říká, že kdo s čím zachází… jenom občas mě udivuje, že právě nepřítelem sepsaný životopis dodnes se otiskuje v knihách Edgara Poea. Působí to na mě jako živá připomínka toho, že osudu se nedá uniknout. A to pan Poe moc dobře věděl, když inkoustem uzavíral do stránek Havrana a další svá dítka.

Pravdivý životopis o Edgaru Allanu Poeovi

Osamu Dazai vstoupil do mého života, aniž bych sám tušil, jako moc mě ovlivní. Vytvořil jsem si k němu niterné až skoro intimní pouto. Unesený jeho zpověďmi, ponořil jsem se do života člověka, který se podobně jako já cítil bytostně ztracený. Nejen ve světě, v bludišti lidské společnosti, ve vztazích, ale především v sobě. Pohroužený do odstínů tklivé melancholie si se mnou potykal, odhalil sladkobolný vánek, jenž se měl stát Životem. On po tom toužil. Já vím, že ano. Ale to co mě při čtení nejvíce zraňovalo, byla právě ta touha. Vždy zůstalo jen u ní, proto jsem občas knížku odložil a marně lovil slova. A když už se rozjitření zdálo příliš velké, v další kapitole Dazai překvapil, vzal mě kolem ramen a do ucha pošeptal: ,,Neboj se ničeho, příteli. Jsme na jedné lodi.“  Ano, přiznávám, že jsem v něm našel svého staršího bratra. A lhal bych, kdybych tvrdil, že jeho roz- polcenost mě nepřitahuje. Poznal jsem se v ní, když na sebe vzal roli smutného šaška nebo opustil ženu, která ho mohla za- chránit před pádem.

Hledal snad něco, co mohl vidět jen ve svých snech? Stála za jeho snadnou ovlivnitelností až moc citlivá povaha? Proč se chtěl vzdát mořským hlubinám? Tolik otázek a žádné odpovědi. Vše co zbylo po Dazaiovi, jsou schoulené otisky duše, která neuměla vzlétnout. A přeci v sobě našel odvahu a bez skrupulí sdělil své nejzazší vzpomínky, nejtajnější myšlenky a pocity, aniž by měl tendenci vyzdvihovat své úspěchy – ba naopak! Naprosto spontánně dokázal vyprávět o svých životních chybách a zbytečných hříších. Na stránkách, ke kterým měl zřejmě větší důvěru než k lidem, se dokázal obnažit až do morku kostí. Jenom soudnost a stud ho přiměly se skrýt za fiktivními postavami (viz. román Selhání – postava Józua). Netoužím po milionu slov všelijakých řečí o životě, toužím po jediném špitnutí, jež by mě neomylně podnítilo k opětování citu, a pociťuji to jako příšerné i jako prapodivné, že jsem od jediné ženy na celém světě nikdy takové slůvko neuslyšel. Pokaždé, když pročítám (nejen) tahle slova, podlehnu jejich kouzlu a hned zjihnu. Odráží se v nich stejná prosba a možná i bolest… díky, mistře Dazaii.