Usedli jsme na prašnou mez,
neznali vědu ani magii slov.
Pod výdechem úsměvů
doznali jsme úlevy nov.
A přeci neměli dost.

Skromné stíny ulehly,
světlo si ochočil náš oheň.
Jen pro volnou chvilku klidu.
Sedíme blízko až hoří holeň
a nevíme, kdy zazní znělé ,,Změň.“

Vyčkáváme jeden na druhého,
dlouho – až plameny krotce kvílí.
Dým se vznáší k noční obloze
a stále tu sedíme, stále nesdílní.
V jádru póz snad naděje sídlí.

Uzavřené duše ve rtech,
neznajíc dne a hodinu strohou.
Blízko ohniště, cikád a úvah.
Tiskneme svá těla ke stromu
jako otisky s krotkou strakou.

Cítíme pod sebou prašnou mez,
nechápeme města ani pudy lidí.
Jen tady pospolu tvoříme kruh.
Jako spolek jisker, co výše letí,
co mizí v oblacích, kam smějí.

Zastřené zraky třepotají krásou,
nesou se duchem pírek a dojetí.
Neboj se zeptat, proč verše hoří.
Sražený vaz doplní tvé pojetí,
napoví, kam mizí smírné století.

Necháváme zítřek minulostí,
my, zapadlé duše v lůně přírody.
Ospalá tma obepíná celý kraj divů.
Volá nás, láká na zašlé výroky.
Nezří původ nebeské dohody.

« »