Probudil jsem se uprostřed noci, aniž bych tušil proč zrovna tady a teď. Vzpomínky postupně odkvetly jedna podruhé. Spánek je odvedl ode mne daleko pryč. Jak bystře se to zachoval a vlídností mě obnažil. Bez sebemenšího nároku na vděk přenesl mé bytí za horizont. Snad abych pocítil jinost nočního nebe nebo soudržnost a vytrvalost hvězd, jenž se prostírají před zraky všech. Každý v nich může číst, každý v nich může psát. Avšak můj příběh je příliš bolestný pro jejich krásu. Svit by zvadl, jas by zešedl. I ta poslední kapka síly se z nitra vypařila. Tragédie ironií, nekončící koloběh sebe- klamu. Lidé to většinou nazývají nadějí. Co je ale naděje? Kde končí a začíná? Proč jsem tak pozdě rozpoznal její zlomyslnost. Ne… už ne. Další úvahy o troskách zatracence nedokážu snést. Nač oči mdle bdí do temnoty černého zrcadla? Vlnky se prostírají pode mnou. Ukazují proměnlivou pomíjivost života. Odraz toho kdo nad krásou naříká, vyvrací staré pravdy. Zrak můj povstává i padá. Krátký okamžik mystérie vábí mé smysly. Kolem mne vládne ticho, tak melodické a neutuchající jak nejniternější tužby srdce.

V šeptaných chvalozpěvech stromů nastává melancholie hlubo- kých duší. Tak hlubokých, jako ta má. Pozdě, ale přeci zřím odkazy vložené do kolébky života. Zde bylo napsáno první nevyslovené. Po mnoha staletí, generací a hledání, země otevřela svou temnou truhlu. Uchované poklady byly nepřístupné pro oči zaslepených, hluchých, nechtějíc nahlédnout tam do tmy, kde se skrývá klíč ke všech hádankám. Opět ve mně plane oheň tužeb. Hloupá myšlenka umlčena znamením Matky noci. To třpyt a zář luny prosvitla do ráje zkroušeného, odehnala zástupy žalu a stále se obnovující bolesti. Stříbrný dotek odlehčil sužované duši, jenž hledá něco, co nelze nikdy najít. Volání mladého srdce je příliš silné. Nenapravitelné jak básníkův prokletý verš. Kolik citů bylo vloženo mezi řádky? Odpo- věděl bych, že není ani jednoho, kdybych bez přestání nedoufal. Tvoje tvář v mé mysli jest smrtí nesmrtelného klidu. Vidím tě i nyní ve vrásčité tváři vrby. Tenhle poslední úkryt nedokážeš najít. Vím to, doufám v to, bojím se toho. Nasazujíc si masku pro její tisícítřetí odhození. Dýchal bych tě, kdybych se nebál prázdné skořápky. Ta zneužívá, neobdarovává. Nezlomná hrdost a čest nedovolující tvé utrpení.

Spánek mě zradil. Všechna ta spolknutá hořkost minulosti se vrací. Srdce puká pod skrytými záchvěvy beznaděje. Kéž bych odplul tam, kde nikdo nikoho nehledá. Vysnil si svůj poslední den za mrazivého soumraku. Přenést se přes hradby, které jsi vybudovala je těžší než napsat poslední sbohem. Zjizvené rty nedoceněné amorem každým dalším dnem se stávají chladnějšími a chlad- nějšími. Budeš mi to schopna odpustit? Uzamčenost blázna v davu přihlížejících mučitelů. Budeš mi to schopna odpustit? Další mnou způsobená rána na srdci. Další krví probdělá noc, kdy slunce se pro oči mrtvého schovalo za oponu. Budeš mi to schopna odpustit? Pochybuji… skrývajíc se ve vnitř- nostech majestátnosti přírody, uchovávám lidskost. Ulehám do dutiny magie. Možná jednou půjdeš kolem. Možná spatříš mechem obrostlý oltář z něhož vystupuje ruka odevzdanosti. Jediný odkaz mi daný osudem. Spatřený na pomezí světla a tmy.

Temnota slunce a světlo tmy. Protiklady mizející v plynulém běhu, bez příčin a důsledků nad sa- metovou modří. Náruč astrální sféry nikdy nebyla tak ohromná jako dnes. Dnešek zažil lepší zítřky. Zdání mé, klamavý jev. Jako by hněv nebes sestoupil. Vítr burácí do dutin samoty. Chvalozpěvy mizí. Nadchází nová éra apokalypsy. V doprovodu strouchnivělých žalmů se mě snaží zastavit. Utrpení mého ochránce se stupňuje s každým dalším spadlým lístkem. Předzvěst nadcházejících chvil ohla- šují údery kovadlin hromů. Pravá chvíle k procitnutí? Bůh, nebo snad osud? Kdo se mě pokouší udolat vyšší vůlí? Děsivá to maškaráda poletující symboliky. Neustupující mračna zahnaná do kouta pro odstrašující podívanou. Znamení vepsaná neviditelným prstem, nahánějící strach z falešné ideji. Procitnutí do surrealistické noční mlhy. Pochopení dává nohy do pohybu. Sprint hodný ďáblových koní; tak mocný, tak zbědovaný. Hnán jasnou vidinou vstříc do chřtánu démonické vyšší moci. Ze středu temnoty pronikají ven přízraky běsnícího šera. Zem přede mnou puká, hladina zrcadla se láme, ptactvo noci hyne. Nemilosrdné čepele lámají křídla svobody, naděje. Ano, naděje. Proč tady a teď? Naděje. Proč já a ne druzí? Naděje! Proč tenhle okamžik věčného zatracení? Konečně znám její tvář. Vím, jak mluví, jak se chová, jak vnáší do mne pocit radosti. Znám naději, ba co víc. Cítím její plný půvab, kdy blázni si spolu notují, světu v nebi si libují a neumírajícímu souznění podléhají.

Víčka duše klesají i stoupají. Temnota světla ve mně, zkáza všude kolem. Moudrost nalezená na pra- hu nenávratného. Pocit konce neustává. Noří mne do svého nejniternějšího středu. Tam kde nyní jsem on nemá šanci přežít. Tam kam se nyní skláním nalézám tvoji tvář. To zobrazení mé touhy skryté daleko, daleko, daleko pod povrchem vláčného ledu. Se lží pod stíny očí, nebo s polopravdou v krátké póze iluzí štěstěny. Temnota světla ve mně, zkáza všude kolem. Vědomí se oprosťuje od bytí. Přecházím do sfér neviděných, nepopsaných. Pokud existence nesmrtelnosti je skutečná, tak ji nyní prožívám… s tebou, bez tebe. Jako krutý žert kejklíře. Bez špetky humoru a soucitu. Nitky se zpřetrhávají pod nicotnými vzdechy nicotnější otupělosti. City volně plynou, mizí, ztrácí se. Nevní- mám tu krádež výjimečnosti. Bezstarostná bezvýznamnost, která je všem vnucena před spatřením prvních paprsků světa. Mrtvá vzdálenost rozplývavé malosti. Nebýt zde, neuvěřil bych, byť je víra základním pilířem ryzího zlata osobnosti. V těchto vyprahlých končinách není žádný soudce ani popravčí. Zbývá říci poslední. Jak snadné nyní.

Něco mě však táhne pryč… blíž ke světlu. Tam kde život je v rozkvětu zítřejších dnů. Ta síla je mocná, její tah bortí pevnost zvadlého neživota. Křísí mě svou ráznou energií. Kdo pochytal mé zběhlé city? Kdo poskládal zničené vzpomínky? Kdo mě táhne za ruku, teď a tady? Vědomí se vrací do zachovalého věku. Tolik světla najednou by mě zabilo nebýt výjevu v něm. Obrysy tak známé, až to mrazí. Doteky tvých dlaní píší historii mého srdce. Vždycky psaly a vždycky budou. Pohledy do duše odhalují mé bloudění. Stud za zbytečná provinění odháníš svým láskyplným polibkem. Vím, že mi odpouštíš. Tvá velkolepá láska mě nikdy zcela neopustila. Až teprve teď jsem si toho vědom. Studna v očích milované skýtá odpověď na cokoliv. Stačí jen nahlédnout. Magie půlměsíce dodává dostatek sil ke zdvižení plápolající pochodně. Tvář na tváři hladící znovunalezení, stírající mé vroucí, upřímné krůpěje slz. Slova jsou zbytečná. Řeč duše a těla postačí k vyslovení vděku za vzkříšení. Ve spo- lečném objetí objevíme jeden druhého, ať se stane cokoliv. Nechť třpyt a zář luny osvítí ráj zkrou- šeného, odežene zástupy chmur a dostojí podstatě zázraku. Ať stříbrný dotek odlehčí sužovaným duším, jenž hledaly, nalezly a čekají…

« »