Část 1. – Pomíjivost noci

Půlnoční přání sestoupilo,
dosáhlo na mysl poutníka,
oblažilo ho lehkostí větru
Amnézie je nejkrásnějším darem,
dává svobodu, nový život,
bere identitu, minulost

Nezapomněl jsem na prosbu odcházejícího snílka
Ponechej vše stejné pro tuto noc
Úplněk se dosud nevyhoupl na vrchol oblohy,
neoslnil zvrásněnou tvář třpytem naděje

Stále čekám na odezvu Matky noci
Paprsky úsvitu odhání ponurost zaslíbeného světa
Vhání do víček slanost sžíravého dávení
Mé nářky polyká ta stvůra ve mně,
klubko posvátných hádků

Část 2. – Útěk do prázdnoty

Dost bylo slz
Příliš mnoho prasklin
Kdo zhojí mé rány?
Kdo zažene domýšlivý úsvit?
Chtěl bych být prázdný
City mě ovládají jako loutku

Zpřetrhej ty provázky, lásko
Doprovoď mě do ďáblovy postele
Ani tvá věrnost mi není svatá
Z rokliny se valí říčka hříšného vína
To jsem nechal znesvětit tvou svatyni
Ozvěna zkaženosti rve ti sluch

Předpotopní panika
Měl bych si vychutnávat tenhle okamžik
Škodolibé radosti se mi nedostává
Nicota dobyla duši polomrtvého mrzáka
Paměť ožívá pod dotekem příslibu
Bojím se návratu k lidskosti,
bojím se zklamání…

Část 3. – Návrat domů

Promrhal jsem vše,
zbyla mi jen potupná porážka
Fanatická pýcha dovedla mě na okraj smrti
Odpusť mi, jestli jsi toho schopna
Vdechni do mě dětskou naivitu
Přál bych si být znovu tvým jediným

Kroky po ztemnělých stezkách
vedou mě zpět před starý prah
Přál bych si být vaším hodným synem
Utřete mi slzy třesoucí se dlaní
Romance stínů oblékla mne,
nedovolila mi ale okusit hřejivého objetí

« »