Můj drahý čtenáři,

uběhlo spoustu času a já jsem, co si budeme nalhávat, moc aktivní nebyl. Jasně, mohl bych se všelijak vymlouvat, ale to by nebylo vůči tobě ani trochu fér. Můj život se za poslední tři až čtyři měsíce změnil natolik, až mě to trochu děsí.  Vlastně ani netuším, odkud bych měl začít. Pátrám obezřetně v paměti a možná už vím, odkud se všechny ty změny a propady vzaly. Začalo to v práci, když jsem začal mít zdravotní problémy, které nechtěly navzdory mému snažení ustat. Pak jsem strávil celý měsíc na neschopence a doufal, že se to zlepší… ale moc se to nezlepšilo. Do práce jsem se sice vrátil, ale zakrátko by mi bylo jasné, že už nebudu moct vykonávat tu samou práci jako dřív. Po dlouhých a marných nadějích jsem sebral zbytek odvahy a prostě to ukončil.

Jo, když se to řekne takhle, zní to jednoduše, ale jednoduché to opravdu nebylo. Můj odchod ze staré práce totiž hnedka 2x nebo 3x zkomplikovaly moje psychické propady. Důvěrně jsem koketoval s Thanatosem a chybělo fakt málo, abych zcela podlehl jeho kouzlu. Cítil jsem v sobě strašný zmatek a zmar. Nemohl jsem se z toho sám dostat a možná, že jsem v jednu nepatrnou chvíli ani nechtěl. Život jsem tehdy vnímal jako příliš velký dar, který je nad moje síly. Pod jeho vahou jsem se lámal na tisíce kousků a chtěl jsem prostě odejít – navždy. Ale ani jednou jsem nebyl schopen dílo vlastního zničení dokončit… těžko říct, co za tím stálo, avšak jsem vděčný za to, že jsem to nedotáhl do konce. Vždyť to bych se pak nikdy nedozvěděl, co pro mě zítřek chystá. A kdo jsem já, abych tvrdil, že s dalšími dny nic dobrého nepřijde.

Ne, tahle hra na smutného Boha mě už nudí. Nechci se povyšovat nad nikoho, ale abych to dokázal, musím se nejdřív přestat ponižovat sám před sebou. A to možná bude ten nejtěžší úkol, protože pochyby jsou tak trošku moji osobní otrokáři. Mám je tak hluboko zažrané pod kůží, že bude nesmírně těžké se jich zbavit. Každopádně se o to vynasnažím, jelikož vnitřní svoboda je to jediné, co mi v posledních dnech chybí. A abych jí mohl získat, musím se oprostit od všeho temného a pronikavě depresivního, takže… je mi líto, ale musím ukončit můj nový projekt. Měl být sice velkolepý a působivě atmosférický, leč obávám se, že by psaní v těchto dekadentních vodách jenom prohloubilo moje deprese. Proto jsem se rozhodl, že obnovím jeden můj starší projekt, který jsem hned po první kapitole poslal k ledu 🙂 A nyní se zpětně domnívám, že to byla asi chyba. Ten příběh má v sobě víc, než jsem byl schopen vidět před rokem. Obnovím jej. Určitě.

Snad mi bude nápomocný na cestě ke světlu. Snad se mi stane rádcem i pomocníkem. Byla by to fajnová změna, kdyby mi příběh pomáhal namísto toho, aby se v mých ranách ještě kochal a posiloval moji bolest. Pravda, jsem zpátky na anti-depresivech (beru teď dokonce silnější než jsem měl před- tím), ale i tak potřebuju vstřebávat pozitivní impulsy a vjemy. Obávám se, že kdyby tomu tak nebylo, že by se moje mysl celá rozsypala na hromadu drobných kousků. A to přece nemůžu dopustit. Kdo by tě potom otravoval těmihle citovými výlevy 😀

Ne, teď vážně. Omlouvám se za svoje lajdáctví, že jsem tak dlouho nedal o sobě vědět. Sám jsem netušil, co bych měl dělat, kam bych se měl ubírat. Moje vlastní Já bylo celkově tak nějak rozloženo a vnímalo svět pokřiveně. Ale naštěstí se vše pomaličku obrací jiným směrem. Opět si začínám uvědo- movat sám sebe a hlavně svět kolem mne. Neříkám, že to bude snadná přeměna, ale i když několikrát zakopnu nebo omylem sejdu z cesty, vrátím se zpět a půjdu znovu tím správným směrem… ne, nemůžu to vzdát. Takový luxus si víckrát nemůžu dovolit. A aby má slova měla vůbec nějakou váhu, budu sem pravidelně přispívat. Ani tolik nezáleží na tom, zda půjde o článek, recenzi, báseň nebo cokoliv jiného. Pro mě je nyní směrodatné jen to, že budu pokračovat dál, budu se dál posouvat.

A když už je řeč o pokrocích, musím se ti přiznat, milý čtenáři, že si pohrávám s jednou myšlenkou. Víš, chtěl bych s tebou navázat poněkud osobnější vztah, tak mě napadla ještě jiná forma „komu- nikace“ než jenom skrze Osobní zápisky. Napadlo mě, jestli by nestály za zkoušku např. Osobní vlogy? Co si o tom myslíš ty? Přišla by ti tahle forma sdělení lepší? Upřímně řečeno, pro mě by to byla jedna velká výzva, protože já, jakožto veliký introvert a samotář, těžce zvládám komunikaci s lidmi. I když tady by spíš šlo o formu sdělení, promluvu než-li o samotnou interakci či klasický rozhovor… no, uvidí se, jak se to ještě vyvine. Ale ať to dopadne jakkoliv, věz, že tu stále jsem a budu i nadále pokračovat ve své cestě.

Tvůj Yontalcar

« »