Tag Archive: beznaděj


Nemo

Procitám bez citu,
unáším se tmou.
Jsem i nejsem tu,
ztrácím duši svou.

V žilách plyne žal,
bezmoc tíží mysl.
Neuzřím co jsem znal,
světlo postrádá smysl.

Katedrála noci,
uzavírá víčka.
Sním o pomoci,
zesnulého sýčka.

Dlaň cítí nemožné,
vzpírá se snům.
Nezažiji překrásné,
nepodlehnu dnům.

Vidím tě jasně,
úsměvy září láskou.
Uzavírám se krásně,
před vizí falešnou.

Vytesám poslední slova,
epitaf příliš krátký byl.
Požehnán zatracením znova,
utonu tam, kde jsem žil.

Nelituj mne,
to můj osud jest.
Proklej mne,
dokud žiji dnes.

Břímě osudu není zlé,
netajím se smutkem jen.
Utichají povzdechy mé,
končí jeden velký sen.

Havraní vlasy vlající,
oči smutkem planoucí.
Rty se chvějí,
naděje zmírá,
Pro duši,
co nepřežívá.

Tíha na hrudi,
dusí tě.
Tma v duši,
volá tě.

Hlas tvé sestry,
hlas tvých činů.
Neodvoláš, nezměníš,
již nikdy věru.

Stojíš nad propastí,
stojíš nad osudem.
Tvůj strach ti nalhává,
tebe k žití nabádá.

Jediný krok,
jediný čin.
Ukončí tvůj věčný splín,
ukončí tvůj věčný smír…