Tag Archive: epické


Romance stínů

Část 1. – Pomíjivost noci

Půlnoční přání sestoupilo,
dosáhlo na mysl poutníka,
oblažilo ho lehkostí větru
Amnézie je nejkrásnějším darem,
dává svobodu, nový život,
bere identitu, minulost

Nezapomněl jsem na prosbu odcházejícího snílka
Ponechej vše stejné pro tuto noc
Úplněk se dosud nevyhoupl na vrchol oblohy,
neoslnil zvrásněnou tvář třpytem naděje

Stále čekám na odezvu Matky noci
Paprsky úsvitu odhání ponurost zaslíbeného světa
Vhání do víček slanost sžíravého dávení
Mé nářky polyká ta stvůra ve mně,
klubko posvátných hádků

Část 2. – Útěk do prázdnoty

Dost bylo slz
Příliš mnoho prasklin
Kdo zhojí mé rány?
Kdo zažene domýšlivý úsvit?
Chtěl bych být prázdný
City mě ovládají jako loutku

Zpřetrhej ty provázky, lásko
Doprovoď mě do ďáblovy postele
Ani tvá věrnost mi není svatá
Z rokliny se valí říčka hříšného vína
To jsem nechal znesvětit tvou svatyni
Ozvěna zkaženosti rve ti sluch

Předpotopní panika
Měl bych si vychutnávat tenhle okamžik
Škodolibé radosti se mi nedostává
Nicota dobyla duši polomrtvého mrzáka
Paměť ožívá pod dotekem příslibu
Bojím se návratu k lidskosti,
bojím se zklamání…

Část 3. – Návrat domů

Promrhal jsem vše,
zbyla mi jen potupná porážka
Fanatická pýcha dovedla mě na okraj smrti
Odpusť mi, jestli jsi toho schopna
Vdechni do mě dětskou naivitu
Přál bych si být znovu tvým jediným

Kroky po ztemnělých stezkách
vedou mě zpět před starý prah
Přál bych si být vaším hodným synem
Utřete mi slzy třesoucí se dlaní
Romance stínů oblékla mne,
nedovolila mi ale okusit hřejivého objetí

Co se stane, když člověk zjistí, že smrt byla překonána? Vyděsí ho to. Stejně jako fakt, že k tomu bylo zapotřebí jen krve křížence a mimořádně silné vůle. Strach ale není jedinou překážkou při rozvoji vrozených rysů, schopností.  Ano, přiznávám, že je to trochu spekulativní. Někteří jedinci by to spíše nazvali vadou či zárodkem zla. Ale i tahle věc není tak jednoznačná, jak se může zdát. Leckdy je za- potřebí učinit menší zlo pro větší dobro. Stále ve vzduchu cítím, viset tu pochybovačnou část nejen lidské polovičky. Zdá se, že má zrůdná krev z matčiny strany dokázala víc než otcova. Ačkoliv po několik pokolení jsem se vyhýbal, nejen ze zásady, styku s mými vzdálenými příbuznými. Abyste chápali, nejsou příliš rodinně zaměření, natož shovívaví. Mírně řečeno, jejich noční toulky nepřinášejí za rozbřesku nic příjemného. Já jsem ale dokázal díky otcově krvi tuto divokost potlačit. On vždycky býval více vyrovnanější než matka. Společně se skvěle doplňovali i přes takovou drobnost v jejich milostném vztahu. Probíhalo mezi nimi děsivé jiskření, jež s láskou mělo pramálo společného. Já vím, protiřečí si to, avšak nenávist je také silná vášeň a ve spojení se slabými chvilkami jdou veškeré konflikty stranou. Já jsem toho řádným příkladem. Žiji jen díky nim. Darovali mi více než mohli dou- fat. Nechci ale jejich dary zneuctít. Pokora je mi vlastní jako samozřejmost nesmrtelnosti zítřka. Pokud se mnou tentokrát nesouhlasíte, tak děláte špatně. Mě oprátka času nehrozí. Můj věk se táhne od první poloviny 17. století. Navštívil jsem kobky, krypty a mauzolea nejvznešenějších vládců. Zabíjel jsem pro to, abych byl zabit, ale jak sami můžete vidět, zcela neúspěšně. Své páté upálení si sotva pamatuji, stejně jako útoky travičů a jiných žoldáků. Únava z představy smrti je tak silná, že naděje na smrt ve spánku se mi nabízí skoro každý večer. Přesto žiji dál. Je to zvláštní paradox. Má cesta skončila právě tady, ve vězení VPSP, což je zkratka ochranného zařízení pro lidi, jako jsem já. Lidověji řečeno, je to vyhlazovací tábor určený křížencům. Já tu jsem tak dlouho jen díky vzácným schopnostem. Ty nade mnou drží ochrannou ruku, jinak bych byl mrtvý stejně jako ostatní. Těm pře- živším hajzlům ze shora se podařilo najít způsob, jak nás likvidovat. Prý je to nějaká chemická směs. Jak ubohé. Příliš dobře znám svůj rod na to, abych věděl, že vždycky za všech podmínek si dokáže najít skulinu vedoucí k přežití.

Claucion to však neponechá jen tak. Určitě brzy vypukne otevřená válka.  A to všechno začalo tak nevinně. Májové, velcí šamani určili konec světa, který ale byl špatně vyložen. Osudový rok 2012 nepředstavoval rok zániku, ale rok nové éry, v níž měla povstat moje rasa. Krvelačné bestie noci. Tak nás nazývají, protože se bojí přiznat si pravdu. Pouhá představa báchorek, které se rázem změnily v realitu je děsí natolik, že nás zavírají do klecí jako je tahle. Počínaje dneškem se píše rok 2022 a já jsem tu držen jako pokusný králík. To by mi ale tak nevadilo, jako sebeklam, že zdejší stěny kolem mě se hrozivě tváří ve škrabošce pohrdavého dechu matčina rodu. Z toho mám opravdový strach. Jen nesmrtelný může zabít nesmrtelného. Zda je to tak správné?… ne. Nemám právo to soudit. Konal jsem věci, které oni nikdy nepochopí. Kromě mých sobeckých pohnutek jsem zabíjel pro to, aby druzí žili. V mé mysli, v nejkrutějších vizích vídám tváře budoucích vrahů, násilníků a fanatiků tak ne- lidského ražení, až se má duše otřásá zoufalstvím. Zabraňuji krveprolití krveprolitím s nelidskou tváří. Zachovávám tak svou sílu a rovnováhu. Brány nebes nebudou otevřeny, dokud neskončí dnešní zhýralé tažení. Neptejte se mě! Nevím, zda je to nevyhnutelné. Fatalista sice nejsem, ale nehodlám to zjišťovat ani si hrát na hrdinu. Až dosud jsem sklízel jen bolest z dobrých skutků. Ha, zase zapo- mínám na pomíjivost pravdy, jež se kroutí v trychtýři pochybností, přetvářek a předsudků. Znechu- cení? Kdeže. To mě míjí. Jen bych rád ještě jednou zahlédl víc než temné šero smrti. Zní to šíleně od někoho jako jsem já, ale je to poslední dětské přání, ztracené ve změti vytržené kapitoly. Všechno co mělo zbýt, bylo nemilosrdně spáleno. Ano… zdá se, že stíny si začínají šeptat. Nejsem blázen. Dnes za vlády mé rasy je to běžný úkaz. Takhle oni promlouvají, přicházejí a zabíjejí. Jsem zvědav, kdo z nich mě hodlá poctít návštěvou tentokrát. A hlavně za jakým účelem. Nehodlám si nic namlouvat. Nebude to žádný čajový dýchánek. Poteče krev – moje krev.

Ani jsem nemusel tu myšlenku dokončit, abych si byl jist pravdivostí nevyřčených slov. Pomalu mnou začíná procházet divné mrazení. Nervy se cukají, křičí na poplach, ale já zůstávám klidný. Nehybná světla cely mizí pod plápolajícími ohyby jeho pláště. Vysoká postava, vznešený postoj a bledé, křečovité rysy jsou mi důvěrně známy. Stejně tak výsostně chladný pohled, kde se mísí krutá výjimečnost rádoby vyvoleného.
,,Rád tě zase vidím, Claucione,“ odpovědi se mi nedostává, ale nic jiného jsem čekat nemohl po tom všem, ,,abych byl upřímný. Myslel jsem, že tvou vůli naplní naše společná družka, Disyan.“ jak pošetilá byla moje slova, jsem pocítil ihned. Claucionova sněhobílá, jak biče mrštná hříva, během zlomku vteřiny projela mou hrudí a bez slitování rozsekala každičkou šlachu masa na cáry. Za nor- málních okolností bych cítil hřejivé teplo řinoucí se krve. Podcenil jsem Clauciona – znovu. Jeho útok doprovázely vedlejší účinky. Až teprve teď jsem přesně pochopil slova jeho umírajících obětí. Proč všichni opakovali to nesrozumitelné – ‚Jak? To není možné‘. I já jsem se stal další jeho obětí. I já jsem pocítil jeho nejděsivější upíří zbraň.
,,Bílá závěj, nemýlím-li se.“
,,Nic jiného si nezasloužíš,“ to byla jeho první slova, ,,nikdo, ani ty, nemá právo takhle mluvit o Disyan. Rozumíš? Ona není tvůj majetek.“ Jeho vražedný chlad postupně sílil. Cítil jsem to, protože ten samý chlad začal mnou prostupovat. Byl na psychické úrovni spjatý s jeho útokem, Bílou závějí.
,,Nejsi tak hloupý Claucione, abys mě zabíjel předčasně. Co ode mě chceš slyšet? Proč jsi přišel za mnou osobně?“ pokusil jsem se zahnat myšlenky na žijící stopy bolesti, jenž mě víc a víc drásali, mučili. Ten chlad, ten mizerný chlad byl horší než víry rotujících dýk. Musel jsem ale zaplašit představy o smrti a zároveň rozptýlit Clauciona.
,,Doufal jsem, že mi právě tyhle otázky zodpovíš ty sám. Nebo se snad v tobě pletu? Copak nejsi obdařen darem vševědoucích? Tvůj otec měl na vybranou.“
,,O mého otce se laskavě neotírej! Ten nemá s naším konfliktem nic společného,“ pokusil jsem se ho zarazit, ale k mému vlastnímu údivu jsem ho doslova šokoval. Nesnažil se to skrýt. Ba naopak, vychutnával si ten okamžik jako by byl rozhodující, což mě ne zbytečně zneklidňovalo.
,,To snad není možné. Copak se ti tvůj milovaný otec nesvěřil? Neprozradil ti, jak se pokusil vyvraždit klan mého prastarého rodu? Jak jsem ho přistihl, když se snažil zabít mou – oh, promiň, naší lásku, Disyan?“
,,Cože? O čem to mluvíš?“ zcela zmaten jsem zapomněl, že se ocitám na pokraji smrti. Claucionova slova byla pro mne najednou středobodem světa.
,,To je vskutku… zvláštní. Velice zvláštní, řekl bych až ohavně kruté.“
,,O čem to mluvíš? O čem to sakra mluvíš?“ vztek se mi náhle řinul do hlavy. Vstal bych, kdybych nebyl raněn a třeba i bláhově bych se pokusil bratra zabít. Ano, Claucion je můj bratr. I když v tuhle chvíli si tím nejsem jist.
,,Aby bylo jasno, Trawinusi. To já jsem zabil tvého otce. Ferill s tím neměl nic společného a ani žádný jiný lykan.“
,,Tomu nevěřím. To nemůže být pravda.“
,,Chtěl zabít Disyan. To jsem mu nemohl dovolit. Bylo to navíc v den jmenování. Stal jsem se vůdcem klanu Curswigů. Byla to moje povinnost. Jednal jsem ve prospěch všech upírů.“ Nemělo cenu se snažit vzdorovat.

Ve všem co bratr řekl, byla trocha pravdy. Tušil jsem, že otec usiluje o vyhlazení jedné rasy, ale myslel jsem že jde o lykany. V té době jich bylo více než upírů. Myslel jsem – ne. Doufal, to je to správné slovo. Už kolikrát se potvrdilo, že myslet není můj úděl. Jen konat. Tady už nejde o smysl dobra a zla. Nezáleží která strana je v právu či nikoliv. Má poslední vize, ta která zůstává v mé mysli a nahlodává mě dlouhá léta… bojím se to vyslovit nahlas. V bratrových očích se odráží mé vlastní já. I když nejsme ze stejné rodové linie, tak musím mu to říct. Ústa nadále zůstávají sevřená. Musím! Musím odlehčit svým hříchům. Má právo to vědět i přesto, že mi zabil otce. Má právo s tím skon- covat.
,,Děje se něco?“ ta otázka jako by mi ulevila od tíhy, od temnoty budoucích výjevů.
,,Já… neříká se mi to snadno, ale tenkrát v Londýně, když jsme byli na společné akci. Já… lhal jsem ti.“
,,Samozřejmě. To já vím. Na tvém místě bych možná udělal totéž.“
,,Ne, ty to nechápeš. Ta vize byla mojí poslední. Od té doby jsem… já neměl na vybranou, tak-“
,,Tak jsi zkrátka jasnozřivost předstíral.“
,,Ano, přesně tak.“
,,Nuže. Proč tomu tak bylo? Co tě k tomu vedlo, že jsi mi nevěřil?“
,,Ne, to si špatně vykládáš. To nebyla nedůvěra, ale strach. Strach z představy, že ti to řeknu a ono se to vyplní.“
,,Trawinusi. Musíš mi to říct. Pokud je ta vize tak důležitá, mám právo ji znát.“ Myšlenky mi jedna přes druhou skáčou a snaží se tu vizi skrýt. Vůle se ale vzpírá nečekaně silně.

A najednou před mýma očima mám vše, co přinese budoucnost klanu Curswigů. Má ruka instinktivně hmátne po bratrově paži a vtáhne ho do dění. Oba nyní v rozplývavém světle barev se potápíme do jasnějších a zřetelnějších obrazů příštích generací. Před našimi zraky se rozprostírá velké prostran- ství, kde zástupy upírů hodují na přeživší lidské rase. Včele této události je Claucion, jenž hrdě shlíží ke svým poddaným a veřejně prohlašuje svět na počátku nové a velkolepé éry. Rázem se ale obrysy mění v klubko neroznatelných barev a tvarů, aby nám vzápětí odhalilo další útržek budoucnosti. Naskytuje se nám pohled na místo, kde sídlil klan Curswigů. Správně o tom mluvím v minulém čase, protože je to již minulostí. Jsou zde znatelné jen trosky kdysi dokonalého upířího doupěte. Slabé záblesky nás přibližují blíže a blíže k troskám, aby se záhy ukázalo, že pod tíhou zbořeného sídla někdo uvízl. To ohořelé tělo, zbavené nesmrtelnosti nemohlo patřit nikomu jinému. Není ale čas se nad tím podrobněji zaobírat. Potemnělá změť barev nás opět tlačí vpřed až o mnoho let. Nyní se nám dostává obraz hodný apokalypsy. Všude kam oko dohlédne se rozprostírá pláň, jež je posetá těly mrtvých upírů. Tomuto úkazu zhrzeně přihlíží můj bratr. Ve tváři má znatelné vrásky času. Přerývavě oddechuje a záhy padá k nohám svého úhlavního nepřítele Ferilla. Teprve teď se černé skvrny zobrazují do podoby krvelačných lykanů. Záře těch očí je všudepřítomná. Obklopuje posledního upíra a vztahuje své drápy k zemi a nebesům. Možná by jsme jejich dotek také pocítili, kdyby se barvy nezačaly znovu mísit a měnit. Záblesky se opět předháněly jeden přes druhý až nás temnota vyvrhla zpět do přítomnosti.

Zde zavládlo ticho. Bratr vypadal nanejvýš zmateně a šokovaně. Teď jsem to byl já, kdo měl navrh a Claucion si toho byl vědom. Opatrně konečky prstů si přejížděl po tváři, jako by se snad pokoušel ujistit, zda stále je vládcem svého života i času.
,,Disyan,“ pravil tak tiše, že jsem ho stěží slyšel.
,,Ferill,“ to už znělo od něj více živěji.
,,Jak… jak to můžu zastavit?“ přesně na tuhle otázku jsem čekal.
,,Ty, bratře, to sám nedokážeš. Věř mi. Měl jsem spoustu vizí, ale jen pár se týkalo něčeho jiného než mých budoucích obětí. Myslím, že je to jakési znamení, že jsem konečně dokázal svou schopnost plně ovládnout.“
,,Co se mi tím snažíš říct?“
,,Je to prosté. Ušetři mě. Odvolej Bílou závěj a já dobrovolně vejdu do tvých služeb. Společně odvrátíme hrozby budoucího věku,“ vyslovil jsem svou nabídku a ledabyle zavřel oči. Nemusel jsem se na bratra dívat, abych věděl, jaké dilema prožívá. Raději se oprostím od reality a dovolím duši unášet se prázdnotou. Někdy je lepší se nechat překvapit tím, co přinese zítřek. Pokud se bratr rozhodne správně, poznám to i v té nejhlubší propasti. Pokud ne… snad si na mě vzpomene, až bude klečet u triumfu nejhorších nočních můr.