Tag Archive: hněv


Nepotřebuji odpovědi ani otázky
Vzpomínky pozbývají smysl
Další zpověď bez Boha
Jeden krok a spousta chyb
Poslepovaná napodobenina pravdy,
jen chabá sbírka střepů
Není zapotřebí je hltat,
když to vím, vše umírá samo
Uvnitř se bortí poslední chabé základy
Vina obchází nevinně kolem
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou myšlenek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia

Nesnažím se naříkat ani smát
Obrysy cizích tváří po čase nudí
Tvoje soucitné pózy též
Počátkem studu budiž ty, lásko
Nevzývaná, opomíjená, ponižovaná,
krása dvojčete je pro ostatní cennější
Pokřtěna ubohým jménem,
když svět udeřil, jak sytá víčka
Osvobození čeká na straně iluzí
Posledním nepřítelem zůstala realita
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou smyšlenek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia

Tvé tiché a nepřímé výčitky
proudí v žilách mé černoty
Nic horšího není – nemůže být,
když vidím, jak se vytrácí náš propletenec
Ztrácím tě pod tíhou vlastní posedlosti
Ztrácím tě s každým dalším svítáním
Vybarvil bych nebe do krve, kdybys chtěla
Zatratil bych třpyt luny, kdybys řekla
Nač ale plýtvat silou přísah
Ztratil jsem tě se světlem zítřka
Do uší zní příchod sobeckého konce
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou domněnek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia…

…do nekonečného příběhu neznámých plodů

Nechtíc přijít o šanci
vplul jsem do přepychu,
vyzval divé k tanci,
v náznaku oddechu.
Pak zřel sál chtivý.

Vejít – jak snadný krok,
satén žen rozpustilých
ležíc na mramoru soch,
ach, křivky roztoužených
překračuji v soli.

Stíhá mě rozkoš za druhou zas,
trhají zábrany pohledem,
unikám před nimi snáze včas,
toužím zřít vdovu všech královen.
Vytrvale utíkám.

Dekorace neklidného lůna
brání mi v přání pestrém.
Svádí mě dívky, sliby, luna,
trhají svědomí v čistém.
Skládám se do komnat.

Naivní předpoklad bezpečí
drásán je na cáry pouhé.
Cíl schoulený za péči
vyplněné chvíle dlouhé.
Otáčím se k ní.

V plné kráse těla,
kroky ladně splývají.
Tyčí se pyšně silueta,
vnady se jí vzdouvají
před mou pokorou.

Není pochyb ani lží,
to ona jest tužbou mojí.
Ve spárech doteků leží,
honosí se v hadím kroji.
Dýchá tak blízko.

Pohledem mě upaluje,
daruje mi šancí víc.
Chtíče lehce diriguje,
s ní mohu hříšně bdíc
celé jitřní noci.

Mé tělo v jednom ohni je,
však dlaně samý chlad.
Nevím zda člověk ona je,
do područí jsem spad.
Dovolil jí krást.

Nenápadně, chytře v plesu,
ovíjel mě vánku vějíř.
Odolal jsem lsti poklesu,
srdce jí hodil na talíř,
doufajíc v přízeň.

Sladkost svojí vyzvedala,
nezavdala důvodu lkát.
Natrhla a ochutnala,
už nebylo o co stát.
Vpustil jsem ji.

Vnitřek mysli mé
probudil smutek vdovy.
Poznala jizvy sté,
zhnusil jsem se, co by.
Nezeptala se jedinkrát.

Rozevlátá nahota a žár
obrodil zárodek nepatrný.
Chvění, zlost a hněv vzplál
pod představami pravdy,
zpola neznámými.

Roztrženo bylo pouto vášně,
nehty zabořeny do lící.
Krev rozervala nás zvláštně,
potřísnila strop po klecích.
Vědomí konce zachutnalo.

Zprzněná pýcha mládí,
to zůstalo v její hlavě.
Zoufalé výkřiky svádí
ke skutku úzké hlavně,
tak za ním odejde.

Nač dále tady pobývat,
zhroutila se, nemá sil.
Odcházím jinam dobývat
tužby, ne chmurný tryl.
Bezútěšný povzdechů čas.

Květy zla

Tak slabý
Tak zubožený

Vydávám se na scestí
Nechci být ten, který vstává
proto, aby znovu padal
Našel jsem tajné zákoutí
Místo, kam mě dovedla vaše zrada

Nepřemýšlej a udělej to!
Dojdi až na druhou stranu
Vejdi do zakázaného koridoru

Květy zla
rozkvétají na vrcholcích hor
Sladkost pomsty mě konečně
začíná dávit

Zamilovaní jsou zranitelní
pro svoji slepotu
Rozsekni je!
Láska je prodejná děvka!
Podřízni ji s úsměvem na rtech
Ať krvácí!
Ať krvácí!
Ať chcípne!

Spoutali jste mě
Odsunuli do vyhnanství
Ne ze vzteku!
Ze zkurvenýho strachu

Květy zla
rozkvétají na vrcholcích hor
Sladkost pomsty mě konečně
začíná dávit

Vracím se zpět, abych nastolil
pořádek jednou provždy
Nemodlete se!
Nikdo vám nepomůže!
Žádný Bůh neexistuje
ani nahoře, ani dole
Jediný Bůh jsem já!
Znáte mé jméno
Všichni ho znají
Všichni se ho bojí

Jméno
Je
NENÁVIST!

Duchové noci
houpají malé dítko
do rytmu ostří čepele
Dětský smích se děsivě mění
Dávej pozor!
Až uzříš bělmo očí
pokouše tě lidská mršina
Nakazí tě mým jménem!

Květy zla
rozkvétají na vrcholcích hor
Sladkost pomsty mě konečně
začíná dávit…

zatímco ty hniješ v hrobě