Tag Archive: láska


Valkýra

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých krás.

Krás němých skutků sbíral,
potulných tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých těl.

Těl nahých dechů sbíral,
odvěkých tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

Ona

Většina lidí nevnímá krajinu, když se vydává na cestu. Důležitý je pro ně především cíl než cesta samotná. On mezi ně ale nepatřil. Muž středních let a snad i středně velkých skutků se zaujatě díval skrz špinavé okno vlaku. Smířlivě ponechal své tělo drncavému rytmu. Díval se do zelené svatyně, aniž by slyšel šelest stromů. V očích se lesklo drobné dojetí. Snad z nostalgie, snad z melancholie. On sám to možná jen tušil. Na nic nemyslel. Jen se oddával tomu pocitu. V zarostlé tváři, v mužných rysech se schovávalo něco, co dávalo tušit, že tenhle muž není tím, čím by se mohl zdát.
Ač zevnějšek svědčil o živočišném naturelu, za odleskem neměnného pohledu bylo cosi něžného. Konečně se mu do mysli vloudila myšlenka. Ba co víc! Byla to vzpomínka, která se v posledních dnech k němu vracela čím dál častěji. Nevěděl čím to přesně je. Nicméně, nebránil se tomu. S klidem, který přišel s tichým povzdechem, přizavřel víčka. Vzpomínka na ten zvláštní den, jež ho tehdy hodně ovlivnil, se rozevřela…

,,Promluv naposledy a žij.“ Ochablý hlas se přetavil v něžný chrapot, když se prsty zaplétaly do mokrých kadeří. Jiskřičky v očích, sotva slyšitelný smích vycházející zpoza pootevřených úst. Konejšivý dotek mechu pohlcoval jejich těla. Dotýkal se svou tváří té její. Zpocení, zničení horkem, se k sobě tulili pod střechou z modré oblohy. První setkání rtů, jako nádech tonoucího v prchavém okamžiku, než mu projede tělem palčivá bolest. Přivinula se blíž ve snaze mu uniknout. Třel se o ni kůží a vdechoval všechny vůně světa. Naklonila se nad něj, tiše mu šeptala o lásce a on se jí oddal. Krůpěje potu na jejím čele se spojily v pramínky a stékaly po krku k ňadrům.
Vzepjal se v ní, jak spolu vraždili intimní linie, aby jí daroval život. Hluboké nádechy a výdechy, tichý sten. A v té chvíli dokonalého štěstí se zhrozil. Polekal se sám sebe a toho čím je. Položila hlavu na jeho hruď, vlasy mu překryly tvář.
Vůně květin a vody zaplnily vzduch. Hladil ji po nahých zádech a doufal, že se tak nikdy neprobudí. Chtěl ji laskat do konce dní. Nechtěl myslet na to, že se vrátí domů. Nechtěl se nikam vracet. Ponuré místnosti, staré knihy, nehostinná pustina jeho snů. A jeho zažloutlá duše, ošoupaná poezií a miliony slov, které nikdy nechápal, až dnes je poznal.
Vyhaslé verše, zčernalý papír jeho dní byl pryč. Věděl, že do těch nehostinných míst teď pustí slunce a vánek a chtěl tam pustit taky ji. Nechat zvednout prach a zatuhlost minulosti. Objal ji pevně pažemi, jako by ji chtěl vtáhnout do sebe. Usmála se a začala se zvedat, protože déšť sílil. Bylo parno. I déšť byl teplý. Cesta byla vláčná stejně jako ruka, kterou držel. Rozloučili se rychle, s příslibem. Díval se na tančivou chůzi bosých nohou. A díval se na svou dlaň; znovu zela prázdnotou.
Omámený vlhkým dusnem a její vůní, došel k bytu a sedl si na práh. Nemohl dál. Cítil jak vyprchává veškerá vřelost citů. Najednou se nemohl hnout. Sklopil hlavu a snažil se vybavit její tvář. Ale viděl jen šeď svých dní.
Seděl dlouho, už se stmívalo. Ne, nebyl nešťastný. Jen nevěděl. A úzkost toho nevědomí se do něj zakousávala. Vědomě ubližoval sám sobě, když myslel na odpoledne, na její smích, na laskavé teplo jejího těla. Zrychleně dýchal a srdce mu bušilo v uších. Zatínal ruce v pěsti, aby je zase povolil. Cítil se, jako by o ni bojoval s osudem a zatím seděl a opíral se zády o dveře. Zavřel oči a byl přesvědčen, že selhal…
,,Ahoj,“ ozvalo se náhle. Procitl. Byla tu.
,,Nádherná,“ vydechl napůl šeptem, napůl úžasem, když spatřil obrysy v šeru, zaslechl zvonivý smích. Promluvila, aby mohl žít.

…stále to plně nechápal. Nevěděl, co by měl po tolika letech cítit. Ta vzpomínka byla pro něj zachytným bodem, který již dávno se ztratil neznámo kde. Ani si netroufal odhadnout, kde by mohla být. Jeho zrak odvykl tomu půvabnému obrazu. Stačilo, aby párkrát zamrkal a poslední vonný doušek ze vzpomínky se rozplynul. Jenom tělo bylo stále oddané drncavému rytmu vagónu. Ponechal proto raději volnost té mechanické kolébce, co ho sváděla k polospánku. Moc dalších šancí ale nedostala. Brzy dospěl ke svému cíli, ačkoliv cesta byla pro něj něčím víc.
Kroky ho vedly z nástupiště do rušných ulic. Potkával tolik lidí, tolik hlasů, tolik gest. Jeho pohled náhodně klouzal z jedné strany na druhou. Nic určitého nehledal a přeci oči zachytily něco, v co už málem nedoufaly.
,,Nádherná,“ vydechl v bezedné úctě, když jí spatřil jen pár kroků před sebou. Rozmlouvala s postarší dámou a kynula jí s úsměvem, který byl pro něj zcela nový. Přesto si byl ale jistý, že je to ona. Vzduch všude kolem najednou se zaplnil její vůní. Drobné jiskřičky slz prostoupily okolí. Každá v sobě měla špetku dřívějších citů. On to cítil. Rozdmýchalo to v něm staré tužby, oživilo zmizelá pouta. Připadal si bezbranný, jak tak stál a bez mrknutí oka sledoval ženu, která v něm zanechala tolik dojmů, že nebyl schopen je pojmout pouhými slovy.

Odplouváš a není kam
Mluvíš a nevíš proč
Prozraď mi odkdy slzy kvetou na nebi?
Pro koho byla zamlčena líbivá lež?
Třpyt se snáší do tvých vlasů
Hlasy strojí večerní šaty
Snášíš se po schodech
Všichni mlčí, všichni ti závidí
Jsem hrdý po právu a v právu

Tvá přízeň a já
Tvá naděje a já
Větší cti nemůžu dosáhnout
Po tvém boku, ve tvém pohledu
ztrácím se a nalézám jen tebe

Čas se vzdal vlády nad světem
Zlo a dobro pohltila výjimečnost
Vidím, jak mocná jsi čarodějka
Rozpouštíš prameny pochyb
Odháníš ode mne poskvrny mládí
V dekadenci doteků lámeš mou víru
Sveden a podroben klečím před tebou
Jen pozdvihni žezlo nebeské opěry
Schoď falešné berle a dóm pukne v půli
Pak budeme svoji navěky

Není důvod procházet křižovatky cest
Bezcílně svázaní němým úsměvem
Ponoření do studny živé křehkosti
Zřím jen třepot plachých křídel
Na rtech se rodí otázka osudu
Zabraň mi v tom nebo odpověz mlčením
Hlavně nepodléhej nečinnosti strážců
Ty zbraně nepatří nám, nepatří nikomu,
kdo neumí vzhlédnout k nebeským dolům
Uvnitř jsou truhlice doteků v bezpečí

Vědění netkví v myšlenkách
Chceš-li to vidět, rozříznu své srdce
Chceš-li to zažít, ponoř se do mě

Tvá minulost a já
Tvá nevinnost a já
Jizev tě nezbaví ani vodopád hvězd
Obavy se střídají a množí pod polštářem
Přesto můžu do tebe vnést melancholii povzdechů

Osvobozen a nalezen v závojích šťastného sametu
Nechávám rty odplouvat do přístavu záchvěvů
Po tvém boku, ve tvém pohledu
usínám a probouzím se jen v tobě