Tag Archive: masters of rock 2015


Třetí festivalový den – Death metal, pohodka a divoženka

Život je plný překvapení a náhlých zvratů. A vskutku by mě ani nenapadlo, jak moc tuhle pravdu pocítím na vlastní kůži. V tu sobotu se psal 11. červenec a já znovu procitl. Po doslova paralyzující úzkosti nezbylo skoro nic. Opět jsem mohl volně dýchat a byl připravený na dnešní den. Pravda, žádné velké iluze jsem si po tom neblahém zážitku nedělal. Byl jsem v tomhle ohledu opatrnější. Ale přesto jsem se pokoušel víc přiblížit k ostatním. Kluci byli větší ranní ptáčata než já. To ráno vyrazili brzy na nákup, tak jsem alespoň využil volné chvíle a hodil řeč s Kamilou.

Měla o mě starost, tak jsem se jí svěřil s tím, co se včera večer stalo. Nebylo to jenom proto, že mě jímal pocit, že jí dlužím vysvětlení, ale svoji roli taky sehrála snaha aspoň na chvíli se k ní přiblížit a prostě být s ní. Nebyl za tím žádný jiný úmysl. Stále jsem v ní viděl svoji přátelskou spřízněnou duši a stále vidím. A ačkoli se náš rozhovor nesl víceméně ve vážném duchu, místy jsme se od všech těžkostí oprostili a mluvili o všem možném. Bylo to pro mne zvláštní mluvit s ní po tak dlouhé době naživo, ale zároveň to bylo fajn 🙂

Když se však kluci vrátili ze své lovecké výpravy, došlo mi, že bych se možná měl jít připravit. Vrátil jsem se do stanu, abych vyhrabal ze svého kutlochu líčení. Chystal jsem se pomalovat si obličej vá- lečnými barvami 😀 Ale venku bylo tak hezky, že jsem se rozhodl nalíčit se tam. Přisedl jsem si k Da- niele a pustil se do díla. Bylo to strašné! 😀 Patlal jsem si bílou i černou barvu na tvář jako ten největší amatér 🙂 Ale v tu chvíli mi ani nešlo o to, aby to vypadalo profesionálně nebo bůhví jak úžasně. Prostě jsem se chtěl jen trochu sladit s leaderem skupiny Avatar. A taky mi přišlo povznášející dělat po tak dlouhé době zase nějakou šílenost. Protože na šílenosti není člověk nikdy dost starý 😉

Vyrazil jsem proto na koncert a doufal, že tentokrát už to klapne. A taky že jo! Na pódiu se pomalu stavěly kulisy, přinášela zvuková aparatura a fanoušci již (ne)trpělivě čekali. Docela mě překvapilo, že pod pódiem jich moc nebylo, ale o to spíš jsem se snadněji dostal do předních řad. A přestože se slunko stále drželo na vrcholku oblohy a pražilo ze všech sil do našich těl, v tu chvíli mi to nevadilo. Bedlivě jsem sledoval dění na pódiu, vyčkával a co nevidět se taky dočkal!

Nástup skupiny Avatar byl energický a hned začátek svojí show odpálili chytlavým singlem Hail The Apocalypse. Ani jsem se s nimi nemusel dlouho sžívat, jelikož oni sami se postarali o to, aby i takový blázen jako já plul na jejich vlně – hned a bez váhání! To musím zdůraznit. Při jejich vystoupení člověk zkrátka neměl prostor k jiným myšlenkám či činnosti. Avatar dokázali svoje dravé emoce přenést na svoje publikum téměř bez námahy. Hlavně zpěvák Johannes Eckerström se po celou dobu choval jako ten největší showman a cvok 🙂 Kolikrát jeho „taneční“ kreace působili dojmem téměř absolutní ztráty zábran. Dával do toho všechno, to bylo naprosto zřejmé.  A nebylo proto překvapením, když odměnou nejen pro něj, ale pro celou skupinu, bylo spontánní skandování přítomných fanoušků. Vzpomínám si, že mnoho slavnějších a větších skupin než Avatar mělo problémy dostat své fanoušky do varu. Museli se je snažit roztleskat a pořád je vést hejlováním nebo jiným povzbuzováním. Tahle „nesnáz“ skupinu Avatar úplně minula. Oddanost jejich fanoušků byla natolik silná, že všichni hejlovali a tleskali přesně tak, jak to cítili. Což bylo hodně často 🙂

Každá píseň z nás ždímala silné emoce. Death metalové melodie se člověku snadno dostávaly pod kůži. Hudební euforie byla rázně říznutá prudkostí elektrických kytar. Údery bubnů drtily kosti všem falším a vnitřním démonů. A Johannesův hlas nás všechny vedl jako hlas proroka, co věstí apokalypsu všem starým érám. Byl to pro mne neskutečně silný zážitek, když pak začali hrát píseň Bloody Angel. Právě díky ní jsem skupinu Avatar objevil. Tahle melodická věcička mě naprosto dostala 🙂 A nebyl jsem jediný fanoušek, který se odevzdal zpěvu. Z nás, hloučku nadšenců, emoce přímo zářily. A ten, kdo si myslí, že jenom negativní pocity jako je hněv, nenávist a zloba, tak se setsakra mýlí! Pravda, nemůžu mluvit za ostatní lidi, ale já osobně jsem během jejich koncertu prožíval totální pocit radosti a pohody, jako kdyby se mi do žil vlila nová energie. A pak že death metal není optimistická hudba! Kdo přišel na takový nesmysl? 😀

Byla to neskutečně báječná show. Nechtěl jsem, aby to skončilo, ale čas byl v tomhle neúprosný. Útěchou mi alespoň bylo, že kapela se s fanoušky rozloučila prostřednictvím přídavku v podobě písně Tsar Bomba. A jakmile utichl bouřlivý potlesk, neváhal jsem a vydal se hned na autogramiádu. Tento- krát jsem to nechtěl ponechat náhodě. Čekání na skupinu Avatar jsem si alespoň zpestřil menším pokecem. Seznámil jsem se s jedním metalovým a čerstvě zamilovaným párem (páni! Ta láska v me- talové komunitě jen kvete 🙂 ), přičemž jsem je poprosil, jestli by mě pak vyfotili s Johannesem. Oba byli strašně milí a vstřícní. Čekání s nimi uteklo mnohem rychleji, než když jsem čekal sám ve frontě na Hammerfall.

Nakonec jsem se dočkal a postupně se došoupal až k samotné skupině. Nechal jsem si od nich podepsat vstupenku na Masters of Rock. Párkrát potřásl packou, něco málo anglicky pověděl, ale hlavně jsem ulovil společnou fotku se zpěvákem Johannesem Eckerströmem. Přičemž jsem chtěl laskavost mladým milencům oplatit a vycvaknout taky je. Ovšem jaksi jsem se nepohodl s panem securiťákem 🙂 Došlo mezi námi k menšímu nedorozumění. Nejspíš jsem mu špatně vyložil svoje úmysly, tak se přirozeně obával o bezpečnost skupiny a verbálně mě vyprovodil ven. Ale až na tuhle drobnou chybičku to byla úžasná autogramiáda a jsem rád, že jsem se tváří v tvář setkal s celou skupinou Avatar.

Stejně kuriózní i báječná byla taky zpáteční cesta do našeho tábora. Naprosto cizí lidé mě zdravili, usmívali se a ukazovali mým směrem paroháče. Ihned jsem pochopil, že té nečekané přízni vděčím svému make-upu alá Avatar. I když zas tak avataří maska se mi nepovedla. Potkal jsem totiž jednu partu mladých metalistů, kteří na mě hned začali hrozit paroháči a křičet: ,,Powerwolf!“ 😀 Jo, potěšila mě jejich divoká míra nadšení, ale zároveň jsem z toho byl lehce zmaten. Alespoň zpočátku 🙂 Celý rozjařený ze všeho dění kolem mě jsem se vrátil k ostatním a radostně se přivítal s Petrem i Ši- monovými rodiči. Elán ze mě sršel na všechny strany, o čemž se později přesvědčil i sám Šimon. A popravdě řečeno vypadal, jako kdyby byl z té mojí náhlé změny malinko vystrašený 😀 Nicméně, od něj a Kamily jsem se dozvěděl, že musí z fesťáku předčasně odjet kvůli jistým nečekaným a závažným událostem. Už měli sbalené skoro všechny věci včetně stanu. Bylo to opravdu narychlo, ale chápal jsem jejich situaci.

V táboře jsme nakonec zbyli jen já, Petr a Daniela se svojí mladší sestrou. Rozhodně jsme ale nezůstali ve stanech se složenýma rukama v klínech. Holky chtěli vidět stoner rockovou skupinu Blues Pills, tak jsme je s Petrem jako správní gentlemani doprovodili. Navíc mě jejich volba potěšila i z toho důvodu, že jsem na tuhle netradiční kapelu chtěl jít i původně. A byla to vskutku příjemná změna, když jsem mohl na další vystoupení jít s dalšími zapálenými nadšenci, jakými oni určitě byli 🙂 Když jsme dorazili na hlavní stage lidi už se tam srocovaly do houfu, ale ne natolik, aby se nám nepodařilo pro- klouznout do předních řad. Jo, opět jsme měli štěstí 🙂 Během čekání nás Petr zásoboval historkami a svými postřehy, až mě chvílemi přepadal pocit, že se Danielu snaží sbalit 😀 Proto jsem se taktně a nenápadně vypařil stranou, abych je nerušil. A když pak samotný koncert započal, úplně jsem Petrovo námluvy vypustil z hlavy.

Na pódium nastoupila čtyřčlenná parta, která svým zevnějškem připomínala spíš zatoulané hipíky než současné muzikanty 🙂 Dlouhé a vlnité vlasy, ležérní oblečení a poklidný příchod. Zvláštní to znaky. Když pak ale rozehráli svoji hudbu, začali se dít neuvěřitelné věci. Jako kdyby někdo najednou hodil svět do stroje času a vrátil tak všechny přítomné do šedesátých let. Kytaristi i bicmen si hraní vychutnávali s každým tónem. Nemuseli se u toho předvádět, stačilo jim, když se té hudbě poddali. Již na první pohled bylo jasné, že ji prožívají především vnitřně. Zato jejich zpěvačka Elin Larsson byla jejich pravým opakem. Vydávala ze sebe tolik žáru a vášně, že by tím mohla sama utáhnout celý koncert. Při zpěvu se její hlas stával svůdcem, co ji vedl v tanci.

Čím větší apel zněl v jejím hlase, tím se Elin víc a víc oddávala svým divokým tanečkům. A když říkám divokým, nemyslím tím tanec u tyče na mikrofon! Tahle zpěvačka měla svoji úroveň i styl, který byl neopakovatelný. Spíš to působilo jako nespoutaný tanec milující divoženky. Natolik se nechávala hudbou strhnout. A to mi na ní kromě zpěvu nejvíc imponovalo. Elin a její kluci utvářeli tak společně jedinečnou atmosféru, která byla pro metalový festival poměrně netypická. A právě díky tomu jejich koncert se nesl v duchu těžké pohody a jemné přitažlivosti. V jednu chvíli jsem se přistihl, jak na Elin zírám s otevřenou pusou 😀 Tak velké měla charisma. Tak snadno mě okouzlila (nejen) svým dravým hlasem 🙂

Po tomhle koncertu jsem se cítil úplně v pohodě 🙂 A ani mi nějak nepřišlo, že se mi z dohledu ztratili Petr s Danielou. Prostě jsem si šel za svým a usmíval se, vychutnával přítomný okamžik. A vůbec by mě nenapadlo, že divoženku z Blues Pills ještě ten den někdo málem překoná! Něco takového by mi přišlo nemožné, ale stalo. A já jsem za to byl nesmírně rád. Moje čekání se vyplatilo.

Pokračování příště…

Druhý festivalový den – Zpátky v Pandemoniu

Toho dne se psal pátek 10. července 2015. Ráno jsem ještě netušil, že bude následovat. Všechno se zdálo být v pohodě. Ačkoli si detaily již nedokážu vybavit, na mysl mi nepřichází žádný stín, co by se tehdy vkrádal do nového dne. Po snídani jsem se přidal k ostatním a sedl si s nimi do kruhu. Petr zase vytáhl vodnici a nechal ji potom kolovat. Řeč volně plynula a já si zavčasu uvědomil, že se čas kvapem chýlí.

Musel jsem se vrátit do stanu a připravit se na vystoupení skupiny Avatar. když říkám připravit, myslím tím opravdu připravit 🙂 Z tašky jsem vytáhl líčidla a pustil se do akce. Ne! Opravdu jsem se nechystal na maškarní ani na nic podobného. Za pomoci bílé a černé barvy jsem se chystal hodit do stylu oné švédské skupiny. Dělal jsem to poprvé a taky to podle toho bylo vidět 🙂 Vskutku jsem s podobnou šíleností neměl zkušenost. Byl to pro mne vážně úlet! Když jsem pak vyšel ze stanu, tak hlavně holky na mě koukali, jak jsem si to na obličej amatérsky napatlal 😀 Ale mě na tom ani tolik nezáleželo, jelikož jsme byl rád hlavně za to, že jsem se konečně dokázal aspoň trochu odvázat.

Vyrazil jsem na skupinu Avatar a doufal, že se mi podaří najít nějaké pěkné místo na stání. Ale už jak jsme tam dorazil, bylo mi divné, že je tam tak málo lidí. A navíc to nevypadalo na death metalové fandy. ,,Jdeš na Avatar?“ zeptal se mě jeden z nich. Když jsem mu to odsouhlasil, tak mi hned z fleku ukázal program, co držel v ruce. ,,Ty hrajou až zejtra. Došlo ke změně,“ upřesnil ještě, když viděl, že do toho programu koukám jako sova z nudlí. A vskutku mi ten chlapík nelhal. Sotva jsme se otočil na patě, tak na pódiu se objevila moderátorka a ohlásila skupinu Neonfly. Takže jsem pěkně odstrouhal…

Trochu mi to pokazilo náladu, ale ne natolik, abych dnešek zabalil. Ještě pořád byly v záloze tak skvělé kapely jako Hammerfall nebo Black Label Society. Mohlo se za ten den stát tolik úžasných věcí, tolik obyčejných zázraků… a přesto, když jsem si z obličeje smýval make-up, nemohl jsem se zbavit pocitu drobné sklíčenosti. Rychle jsem ale ty myšlenky zapudil. Ani mi nezbýval na ně čas. Po obědě jsem totiž se Šimonem a Petrem začal připravovat drobné ohniště. Šimon jako správný vůdce party nás vyslal pro dříví do nedalekého lesa. Nasbírali jsme všemožné chrastí i drobná polena. A ještě nás přitom stihl pan policista legitimovat 😀

Prý na nás: ,,To je jenom běžná rutina. Nic víc.“ Jojo, to známe, pane policajt 🙂 Šimon nás pak jako správný parťák přišel „ze spárů“ spravedlnosti vysvobodit. A taky se rovnou za nás omluvil a zaručil, že již nebudeme dělat žádnou neplechu. Celá ta situace byla nadmíru groteskně absurdní. A o to víc bylo pak úsměvné, když jsme se pustili do výroby ohniště. nebo spíš by bylo přesnější říct, že ostatní se pustili do výroby ohniště. Já se svojí (ne)šikovností jsem jen dozoroval a popřípadě poléval vodou, aby to okolo nevzplálo mocným ohněm. Hlavní díl úspěchu na všem měl Šimon. Ten se neochvějně chopil rýče a pustil se do hloubení tvrdé zeminy. A ne, raději se neptej na to, kde ten rýč vzal. Stejně bys tomu nevěřil, milý čtenáři 🙂

Nicméně, dílo se podařilo a my jsme za jiskrného svitu táboráku utvořili kolem dokola bájný kruh. A jak tak plameny plápolaly, přivábily k nám nečekaného hosta – piráta! Ne, opravdu si z tebe nestřílím 😀 K naší bandě se přifařil mladý pirát s obrovským kloboukem, z něhož mu trčel ještě větší modrý brk. Hned se s námi dal do řeči a než jsme se stačili nadít, tak si k nám přisedl do kruhu. Byl strašně, ale strašně ukecaný 😀 Pusu mu jela rychleji než myšlenky, ale zato se zdál celkem dobrosrdečný. Aniž bychom ho o to žádali, tak se sám nabídl a přinesl nám na ochutnání láhev zlatavého moku. Řeč plynula, alkohol koloval v kruhu, oheň slabě planul a zdálo se, že brzy bude zmírat.

A nebyl jediný, komu docházely síly… ani sám nevím proč, ale najednou mě přepadl zase ten vtíravý pocit nejistoty. jako kdybych se nedokázal plně sžít okolní realitou. Ani já sám to neumím řádně definovat, leč začal jsem zase nabírat na svoji palubu úzkost, ačkoli mysl se tomu vehementně vzpírala. Nebylo ovšem zbytí. Táborák se poddával slabosti, slunce nad našimi hlavami žhnulo a životy kolem prozařovalo to něco, co jsem v tu chvíli nedokázal v sobě nalézt. Sebral jsme se proto a vyrazil raději do ruchu zdejšího areálu. Snad v naději, že tam moje mysl najde rozptýlení. Při té příležitosti se mi navíc naskytla jedna vítaná možnost…

Zakrátko měli totiž mít autogramiádu chlapíci ze skupiny Hammerfall. Mohl jsme tak udělat radost bráškovi a nechat mu podepsat desku, co jsem mu na Masteru koupil. Chopil jsem se tedy té šance a vydal se tam. Fronta byla dlouhá jako dvě anakondy, ale mě to v tu chvíli nevadilo. Co bych taky pro toho rošťáka neudělal 🙂 Jak ovšem čekání plynulo, slunce se začalo naklánět víc a víc. A fronta víceméně zůstávala stejná. Postupovali jsme vpřed jen o pouhé krůčky. A to jsem tam dorazil o hodinu a půl dříve. Přesto jsem to nechtěl vzdát a stál jsem tam a čekal i poté, co autogramiáda se chýlila ke konci a pomalu to někteří fanoušci začali vzdávat. teprve když se všichni rozprchli do všech stran a zbyl jsme tam jenom já, došlo mi, že to jsem projel na plné čáře. S povzdechem plným zklamání jsem se vrátil zpátky do tábora a zalezl si do stanu.

A možná právě to byla ona osudová chyba. Lehl jsem si, zavřel oči a už mi myšlenky jely jedna přes druhou. Zvenku ke mně doléhaly hlasy, smích i plápolání nového ohně, zatímco já se snažil najít klíč ke dveřím, které už nikdy nebudu moct otevřít. Pomalu se ke mně kradla sklíčenost a já žel bohu nenacházel v sobě dost sil k jejímu zahnání. Jakmile jsem tohle dopustil, tak potom už bylo jasné, co bude následovat. Temná symfonie se sama rozjela, aniž bych jí musel pomáhat. Paralyzovaný náhlým přívalem absolutní apatie, naslouchal jsem myšlenkám, co v mojí hlavě tkala sama Královna černých vod. Padal jsem skrze patra do zakázaného království, až jsem se propadl na dno vlastní bezmoci.

Budíček! Vstáváme, pane Miltone… ozýval se hlásek Té, která jako jediná je ztělesněním dokonalosti. Té, která nestojí na žádné straně barikády, ale nad vším děním. Té, se kterou jsem dříve koketoval a skládal jí sáhodlouhé pocty. Naštěstí mi černé vidění světa nezamlžilo rozum docela. Než jí naslouchat a padat zpátky do Pandemonia, zavřel jsem raději oči a přál si usnout. Nebylo to snadné, jelikož mi myšlenky rázně vpadaly do mysli jako rány beranidel. Nemohl jsem je sám odehnat, natož se jich zbavit. Ale sklíčenost a únava mi v tomhle ohledu posloužily skvěle. Brzy černotu mysli pohltila černota spánku. Utekl jsem před starou hrozbou, nevyhrál nad ní, ale pro dnešní den jsem nemohl nic víc udělat. Nebo snad mohl?

Pokračování příště…

První festivalový den – Nejistota vlastního Já

Probudil jsem se do druhého dne a hned mě přivítal šelest hlasů a přívětivý svit jitra. Začátek dne vypadal velice nadějně, ale bez tak jsem byl poměrně nervózní. Stále mě jímal pocit, že jsem neudělal dost pro to, abych se začlenil do vlastní smečky. Ačkoli byli ke mně všichni hodní, nedokázal jsem se úplně uvolnit. A to ostatní nejspíš taky vycítili. Přesto byli natolik taktní a trpěliví, že to se mnou nevzdávali. Hlavně Šimon se snažil se mnou komunikovat a možná podprahově i povzbudit k lepší náladě. Velice si jeho vytrvalosti a laskavé povahy cením doteď.

Jak sis ale mohl, milý čtenáři, všimnout již z předchozích zápisků, se mnou není nikdy nic jednoduché. A bohužel se tenhle můj neblahý rys projevil i na Masteru. Nicméně, nemělo by cenu předbíhat. Stále se pohybujeme ve vodách 9. července, kdy ještě naděje byla při síle. Společně s ostatními jsem dopoledne vyrazil pro zásoby do místního supermarketu. Nakoupili jsme kromě jídla i spoustu mi- nerálek včetně polotučného mléka. Jo, čteš správně 🙂 Neodnesli jsme si ani jednu láhev tvrdého chlastu 😀 To jsme byli ale podivní metalisti, co? 🙂

Čas nás nijak netížil, tak jsme hned po nákupech zašli na jednu točenou fofolu. A jakmile se začalo schylovat k poledni, vítr nás všechny zavál na oběd do vizovické pizzerie. Měli tam poměrně pestrý výběr pokrmů. Snadno a hravě jsme se tam najedli, napili, a pak už nám nic nebránilo v pochodu do hlavního areálu. Bylo to pro mne zvláštní nejít poprvé hlavním vchodem. U vstupu se netísnily stovky lidí, dokonce ani čekání nebylo tak zdlouhavé jako obvykle. Vstupenka – náramek – promo CD – všechno pěkně odsýpalo a čtvrtek se zdál být perfektním dnem. Se Šimonem a Petrem jsem se propletl davem až k hlavní scéně. Po dlouhých čtyřech letech jsem tam znovu stál a viděl zblízka dominantu celého fesťáku – Ronnie James Dio Stage!

A přesto to nebyla radost, co se mi dralo z hrudi ven. Dotěrná nejistota se ve mně klubala jako noční můra, co se snaží dostat z kokonu na denní světlo. Přitom jsem pro takové pocity neměl sebemenší důvod. A přesto moji mysl ovládl absolutní zmatek. Ze zbytečných úvah mě dostal až příchod Šimo- nových rodičů a bratra Adama. Už se blížila hodina H! Lidé přicházeli na hlavní stage, aby si mohli vychutnat vystoupení vizovické legendy Fleret. Té se dostalo veliké cti, aby zahájila festival Masters of Rock. Přidal jsem se k ostatním a stal se svědkem koncertu skupiny, která svojí energií a optimismem povzbuzovala publikum ke zpěvu. Dokonce i já, neználek, jsem se místy dokázal chytnout a zpívat se skupinou refrén. Na Flerety jsem totiž původně neplánoval jít. Do té doby jsem je vůbec neznal, ale o to příjemnějším byli pro mne překvapením.

Po jejich vystoupení jsme se vrátili do tábora. Bylo zapotřebí se trochu občerstvit, ale hlavně vše připravit na příjezd holek. Z klacků jsme jim udělali reservé pro jejich stany, aby vůbec měli možnost utábořit se vedle nás. Lidí totiž stále přibývalo a volná místa jakýmsi „zázrakem“ mizela rychleji než piva ve stanu plném žíznivých rockerů 🙂 Čekání ale nakonec došlo svého konce. Slečny přijely v autech a každá z nich byla něčím originální a zároveň tolik odlišná od té druhé. Má pozornost ovšem nejvíce směřovala ke Kamile, ke slečně, jež dokázala ve mně vidět víc než jsem kdy dokázal já sám. Vždy byla ochotná mi pomoct a vyslechnout. Zůstala mi věrná i ve chvílích, kdy jsem se nechoval zrovna jako dobrý přítel. Toho jsem si na ní nejvíce vážil a dosud vážím. Stala se mojí spřízněnou duší i navzdory tomu, že již k sobě nemáme tolik blízko jako dříve.

A právě o to víc mě ranilo, když jsem nebyl schopen ji přivítat jako ostatní. Můra nejistoty a nervozity mě vnitřně rozžvýkala a vyplivla jako nechutné sousto. Nebyl jsem schopný chovat se spontánně, cosi uvnitř mě svíralo. Byl jsem vržený do situace, od které jsem neměl ten správný klíč, ačkoli srdce po tom horoucně toužilo. Nicméně, i tak jsme spolu prohodili pár slov, za což jsem byl rád. A ačkoli na mě pořád doléhal onen nepříjemný pocit sevření, neměl jsem na výběr a musel jsem se snažit ho nějak skrýt.

Naše parta se totiž vydala na další část festivalu. Holky chtěly slyšet naživo skupinu Xandria a já jsem na tom byl obdobně. Konečně měla zaznít symphonic metalová smršť, ale realita byla zase trochu jiná. Skupina Xandria odehrála svůj setlist velice zdatně. Vokalistka Dianne van Giersbergen zvládala své party bezchybně jako ostatní členové, ale! Co bohužel musím zmínit je, že tomu chyběla ta osudová jiskra, která by z dobrého koncertu udělala nezapomenutelný koncert. Zároveň se ale o zkla- mání vyloženě mluvit nedá. Jednalo se o příjemný živák.

Po jeho skončení jsme se opět odebrali zpět do tábora. Trochu pojedli, trochu pokecali a pak si vzpomínám, jak jsem se od ostatních poprvé trhnul a vyrazil se projít po areálu sám. Chtěl jsem řádně prozkoumat zdejší trhy, které bývají na Masteru vždy bohaté. A skutečně se mi podařilo najít pár zajímavých kousků nejen v moři CéDéček, ale i mezi drobnými suvenýry. Myslel jsem při tom na brášku, který tam se mnou nemohl být a strašně se těšil na vystoupení skupiny Hammerfall. Proto moje volba byla předem jasná! Koupil jsem mu reedici CD Glory to the Brave. A když už jsem tam byl, tak jsem udělal radost i sobě koupí desky od skupiny SireniaNine Destinies and a Downfall. Moji sběratelskou potěchu narušila jen vzpomínka na jednu slečnu. Ani ji jsem nechtěl opomenout. Bylo by to ode mne sobecké a hloupé, když si vzpomenu na to, jak dokázala kus mého života prozářit a dát mu smysl…

Čas mě ale záhy dohnal a já si uvědomil, že jsem se úplně zapomněl. Proto jsem déle neváhal a vyrazil hned na hlavní stage. Jakýkoli spěch byl však předem marný. To jsem poznal ještě než jsem se dostal na místo. Skupina Kamelot už hrála a na první pohled se zdálo, že to pěkně rozjíždí. Z jejich hudby proudila energie, všichni přítomní to museli cítit. Jó, tohle bylo jiné kafe! Zpěvák Tommy Karevik se pohyboval po pódiu hbitě a uměl prostor zaplnit nejen svým zpěvem, ale taky projevem a častou interakcí s publikem. Skladby se střídaly, že to člověk málem nepostřehl, jak to šlo hladce. Ani jsem se nenadál a druhá polovina koncertu byla u konce. Mrzelo mě to, ale ne zase tak moc. Mnozí metalisti se totiž dali na odchod, využil jsem proto své šance a pronikl víc dopředu. Samozřejmě můj ďábelský plán spočíval v tom, že se postupně dostanu až do předních řad, abych si pak mohl vychutnat hlavní hvězdu dnešního večera – Within Temptation!

Ale ono se ne nadarmo říká, že člověk míní, osud mění 🙂 Ano, opět bylo vše jinak, než jak jsem si myslel, že to nejspíš bude. Ale než jsem došel tomu osvícení, začali rockeři kolem mě skandovat. Na pódium mezitím nastoupila německá heavy metalová legenda U. D. O. V duchu jsem očekával kvalitní výkon, ale že to Dirk Schneider se svou partou až takhle rozjede! Wooow! Na to se nedalo a doteď nedá nic jiného říct 😀 Byl jsem z toho překvapený, jak celý koncert skvěle nakopli. A než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem hejloval a bouřlivě fandil jako kdybych byl jejich odvěký fanoušek 🙂 Jedna pecka střídala druhou a vůbec nebyl prostor k oddechu. U.D.O. mě svojí kravecky úžasnou show sakra hodně potěšili 🙂 Vychutnal jsem si každou píseň, kterou vizovické likérce naservírovali na svém heavy podnose. A sotva nadešel konec, začal jsem hned přemýšlet, zda budou mít u nás ještě letos nějaký koncert. Až tak moc mě strhla jejich hudba 🙂

Dnešní večer však stále vyčkával na své vyvrcholení. Dobře jsem to věděl, a proto se snažil proplétat v davu fanoušků. Díky své vytrvalosti jsem se dostal až do nějaké páté nebo čtvrté řady. Měl jsem krásný výhled na pódium, noc zahalila celé okolí, všechno vypadalo idylicky. Možná právě až moc! Lidí totiž neustále přibývalo a ze zadních řad byl vytvářen nehorázný tlak na ty přední. Tudíž jsme se vepředu začali všichni mačkat víc než sardinky v pudinku. A čekání bylo o to víc nesnesitelnější. Cítil jsem, jak se mi dělá trochu mdlo. Snažil jsme se to rozdýchat, ale v tak těsném sevření na mě začal dopadat nepříjemný pocit. Ne že by šlo zrovna o nějakou obdobu klaustrofobie, ale spíš se dosta- vovala jakási zvláštní slabost, která nebyla vyloženě fyzického rázu. Čekání pokračovalo jako ne- utuchající šprým mučitele. A když už se zdálo, že to nikdy neskončí, nastal konečně zvrat.

Na velké obrazovce, jež stála na pódiu, se spustilo audio-vizuální intro. Hydra ožila a vychrlila svůj oheň, aby tak přivítala své ctěné hosty. Vzápětí se scéna rozzářila a na pódium postupně nastoupili všichni členové Within Temptation. Jako otvírák celého koncertu si vybrali hitovku Paradise (What About Us?), kde jako host zpívá finská diva Tarja Turunen. Ta samozřejmě na Masteru byla přítomná jen prostřednictvím videoklipu. Ale i kdyby skupina vynechala tuhle moderní hračičku a hrála čistě jen se světelnými efekty (jako to tak udělali např. U.D.O.), byla by to velice solidní show. Nicméně, koncert pokračoval a… beze mě.

Už jsem to prostě neustál. Cítil jsem, jak na mě doopravdy jdou mdloby. Vůbec se v tom davu nedalo dýchat a nevypadalo to, že by okolní tlak měl začít ustupovat. Nechtěl jsem proto zbytečně riskovat a raději jsem se vydal napříč davem pryč, daleko odsud. Jediné, po čem jsem v tom okamžiku toužil, byl čerstvý vzduch a pár loků svěží vody. Čehož jsem se taky dočkal a bylo mi jedno, že mi předtím pár jedinců nadávalo za to, že jsem se vůbec opovážil prodírat davem, když vystoupení zrovna začalo. Takové hloupé kecy jsem vypouštěl druhým uchem ven. Pěkně v klidu jsem povečeřel a pak se uchýlil do svého stanu. Unavený jako kotě a ničeho nedbajíc zachumlal jsem se do spacáku a nechal se unést spánkem… kdybych ovšem věděl, co se stane další den, asi bych tak snadno neusnul.

Pokračování příště…