Tag Archive: milování


Ona

Většina lidí nevnímá krajinu, když se vydává na cestu. Důležitý je pro ně především cíl než cesta samotná. On mezi ně ale nepatřil. Muž středních let a snad i středně velkých skutků se zaujatě díval skrz špinavé okno vlaku. Smířlivě ponechal své tělo drncavému rytmu. Díval se do zelené svatyně, aniž by slyšel šelest stromů. V očích se lesklo drobné dojetí. Snad z nostalgie, snad z melancholie. On sám to možná jen tušil. Na nic nemyslel. Jen se oddával tomu pocitu. V zarostlé tváři, v mužných rysech se schovávalo něco, co dávalo tušit, že tenhle muž není tím, čím by se mohl zdát.
Ač zevnějšek svědčil o živočišném naturelu, za odleskem neměnného pohledu bylo cosi něžného. Konečně se mu do mysli vloudila myšlenka. Ba co víc! Byla to vzpomínka, která se v posledních dnech k němu vracela čím dál častěji. Nevěděl čím to přesně je. Nicméně, nebránil se tomu. S klidem, který přišel s tichým povzdechem, přizavřel víčka. Vzpomínka na ten zvláštní den, jež ho tehdy hodně ovlivnil, se rozevřela…

,,Promluv naposledy a žij.“ Ochablý hlas se přetavil v něžný chrapot, když se prsty zaplétaly do mokrých kadeří. Jiskřičky v očích, sotva slyšitelný smích vycházející zpoza pootevřených úst. Konejšivý dotek mechu pohlcoval jejich těla. Dotýkal se svou tváří té její. Zpocení, zničení horkem, se k sobě tulili pod střechou z modré oblohy. První setkání rtů, jako nádech tonoucího v prchavém okamžiku, než mu projede tělem palčivá bolest. Přivinula se blíž ve snaze mu uniknout. Třel se o ni kůží a vdechoval všechny vůně světa. Naklonila se nad něj, tiše mu šeptala o lásce a on se jí oddal. Krůpěje potu na jejím čele se spojily v pramínky a stékaly po krku k ňadrům.
Vzepjal se v ní, jak spolu vraždili intimní linie, aby jí daroval život. Hluboké nádechy a výdechy, tichý sten. A v té chvíli dokonalého štěstí se zhrozil. Polekal se sám sebe a toho čím je. Položila hlavu na jeho hruď, vlasy mu překryly tvář.
Vůně květin a vody zaplnily vzduch. Hladil ji po nahých zádech a doufal, že se tak nikdy neprobudí. Chtěl ji laskat do konce dní. Nechtěl myslet na to, že se vrátí domů. Nechtěl se nikam vracet. Ponuré místnosti, staré knihy, nehostinná pustina jeho snů. A jeho zažloutlá duše, ošoupaná poezií a miliony slov, které nikdy nechápal, až dnes je poznal.
Vyhaslé verše, zčernalý papír jeho dní byl pryč. Věděl, že do těch nehostinných míst teď pustí slunce a vánek a chtěl tam pustit taky ji. Nechat zvednout prach a zatuhlost minulosti. Objal ji pevně pažemi, jako by ji chtěl vtáhnout do sebe. Usmála se a začala se zvedat, protože déšť sílil. Bylo parno. I déšť byl teplý. Cesta byla vláčná stejně jako ruka, kterou držel. Rozloučili se rychle, s příslibem. Díval se na tančivou chůzi bosých nohou. A díval se na svou dlaň; znovu zela prázdnotou.
Omámený vlhkým dusnem a její vůní, došel k bytu a sedl si na práh. Nemohl dál. Cítil jak vyprchává veškerá vřelost citů. Najednou se nemohl hnout. Sklopil hlavu a snažil se vybavit její tvář. Ale viděl jen šeď svých dní.
Seděl dlouho, už se stmívalo. Ne, nebyl nešťastný. Jen nevěděl. A úzkost toho nevědomí se do něj zakousávala. Vědomě ubližoval sám sobě, když myslel na odpoledne, na její smích, na laskavé teplo jejího těla. Zrychleně dýchal a srdce mu bušilo v uších. Zatínal ruce v pěsti, aby je zase povolil. Cítil se, jako by o ni bojoval s osudem a zatím seděl a opíral se zády o dveře. Zavřel oči a byl přesvědčen, že selhal…
,,Ahoj,“ ozvalo se náhle. Procitl. Byla tu.
,,Nádherná,“ vydechl napůl šeptem, napůl úžasem, když spatřil obrysy v šeru, zaslechl zvonivý smích. Promluvila, aby mohl žít.

…stále to plně nechápal. Nevěděl, co by měl po tolika letech cítit. Ta vzpomínka byla pro něj zachytným bodem, který již dávno se ztratil neznámo kde. Ani si netroufal odhadnout, kde by mohla být. Jeho zrak odvykl tomu půvabnému obrazu. Stačilo, aby párkrát zamrkal a poslední vonný doušek ze vzpomínky se rozplynul. Jenom tělo bylo stále oddané drncavému rytmu vagónu. Ponechal proto raději volnost té mechanické kolébce, co ho sváděla k polospánku. Moc dalších šancí ale nedostala. Brzy dospěl ke svému cíli, ačkoliv cesta byla pro něj něčím víc.
Kroky ho vedly z nástupiště do rušných ulic. Potkával tolik lidí, tolik hlasů, tolik gest. Jeho pohled náhodně klouzal z jedné strany na druhou. Nic určitého nehledal a přeci oči zachytily něco, v co už málem nedoufaly.
,,Nádherná,“ vydechl v bezedné úctě, když jí spatřil jen pár kroků před sebou. Rozmlouvala s postarší dámou a kynula jí s úsměvem, který byl pro něj zcela nový. Přesto si byl ale jistý, že je to ona. Vzduch všude kolem najednou se zaplnil její vůní. Drobné jiskřičky slz prostoupily okolí. Každá v sobě měla špetku dřívějších citů. On to cítil. Rozdmýchalo to v něm staré tužby, oživilo zmizelá pouta. Připadal si bezbranný, jak tak stál a bez mrknutí oka sledoval ženu, která v něm zanechala tolik dojmů, že nebyl schopen je pojmout pouhými slovy.

Na zem dolehly poslední doteky něhy, když šelest nevítaného chmýří schoulil se v její mysli. Nevěděla o tom. Dívala se z okna vzhůru, vzhůru tam, kde hvězdy obvykle zářily, kde modlitby stoupaly k Bohu. Věřila v to, ba co víc. Vzhlížela tak vysoko a nízko, že si netroufla mrknout jedin- krát. Teplo petrolejové lampy svým matným světlem osvětlovalo koutek soukromého ráje. Plamínek, jenž byl uzavřen ve skleněné celistvé dlani, mihotal opatrně. Možná až moc, když ona doufala, tajil se dech v nočním strážci, když ona mlčky prosila, nikde nebyl nikdo ku pomoci, aby zaštítil svým tělem to její. Rány, pomyslné patronky pravdy měly se rozvinout do plné šíře, aby vysněný princ okusil bo- lest. Ne, nebylo krutosti ani záště. To hořkost zkušeností volala, křičela napětím z útrob srdce. A přece, dnes jako včera. Tlumené světlo pohasíná a v zádech… zavírá oči, bojí se to vyslovit nahlas. Na rameni usedl dotek archanděla.

Ach, je to sen? Hloupé sémě zoufalé fantazie? Přestávám bdít i snít? Tak co tedy prožívám, když není ani jednoho, ani třetího? Kam se má duše uchyluje, že cítím nemožné, aniž bych věděla, poznala nebo snad pochopila… tak tiše promlouvá v myšlenkách. Ubírá se k podvědomí plynoucí krajiny, jako malíř, jenž usedá před neopakovatelnou pózu čtyřvrstvé celistvosti. Nesnaží se utéct. Jen čeká, co bude dál. Netroufá si promluvit, když stíny vysychají pod rytmem neviděné záře.
,,Jsi v pořádku?“ On promluvil. To není možné. Je to jen má smyšlenka! Napomíná sama sebe. Snaží se vzepřít něčemu, čemu dávno propadla.
,,Lásko? Jsi tu se mnou? Slyšíš mě?“ ten hlas probodává zdivo utopie. Čekání se zdá být falešné, zbytečné víc, než by se zprvu zdálo. Mráz přesto svádí ji objetím nechápavého příslibu. Přejíždí po kůži čepelí lednové kazajky. Snaží se ji zbavit posledních útržků odvahy.
,,Prosím. Neopouštěj mě. Už takhle je to těžké. Všechna ta nejistota mě tíží víc, než si možná myslíš,“ jeho slova znovu do ní vdechují život, leč bolestný. Přestává se chvět. Mysl se otvírá, koutky úst splývají a náhle:
,,Neodcházej, prosím.“ První slova toho večera. Vypustila je z úst, aniž by o tom přemýšlela. Stejně tak impulzivně mrkla poprvé, podruhé do odlesku oken. Bez rozmyšlení, bez zaváhání. A hle! Vzpomínky pookřály a vypluly napovrch. V tichu bezelstné lásky spatřila jeho tvář. Až potom se otočila k němu čelem.

Byl to on. O tom nebylo sporu. Stál ve dveřích a upřeně na ni zíral. Rysy statečné ctnosti se odrážely v očích věrného muže. Síla doprovázená trpělivostí byla cítit, když se jí zeptal:
,,A proč bych neměl odejít? Ty sama odcházíš každou noc a ani o tom nevíš.“
,,Miluji tě, proto odcházím. Potřebuji tě, proto se uzavírám. Toužím po tobě, proto zapomínám. Pokaždé zas a znovu jen abych jednou překonala tu zrůdu, která mě ubíjí… jako právě dnes,“ vyznává se z chaosu citů upřímně a bezelstně. Jediná tíha je pravda, ve které se skrývá původ nepřející nemoci. A přece si hledí vzájemně do očí a zdá se, že není silnějšího souznění.
,,Tuhle chvíli jsem prožil už tolikrát a přece se jí nemůžu nabažit. Jeví se mi to i teď, jako by to bylo první shledání, první uvítání rozmarného svitu. Díky tobě… vídám věci, které nelze uchopit. Sním o chvílích, jež zaostávají za dnešní dobou… nevím, jak to lépe říct. Snad jen – zůstaň a neodcházej ode mě, od našeho života, od našich vzpomínek. Prosím, prosím už víckrát ne.“

Nešlo to přehlédnout. Jeho vyznání sílila s každým dalším slovem. Bál se její amnézie, která postupně vítězila s každým dnem snáze. Nevěděl, co se skrývá v dvoraně zapadlých obav. Vzdal se toho trápení pro klid a přízeň. Kráčel blíž a blíž, aby uchopil smysl své blažené posedlosti. Lehce, nenuceně opakoval dráhu smyslných doteků. Nebral ohled na separaci zapomnění. Toužil být jí nablízku, dokud to jenom jde. Opětovně se pohroužel do jejích vlasů, aby ucítil vůni lesní svatyně. Vzdechy vyplouvající z hrdla vdechoval požár vášně. Neměl šanci tomu odolat. Rty se spojily a nepustily hodnou chvíli, až se muž nadechl pro další záchvěv. Labuť skvostně se zaklonila pro půvabnou výzvu rozkošné šíje, kdy se vpíjející polibky dvořily panenské eleganci.

A další a další vzdechy letící k výšinám osvobození. Dámský šat se začal vzpouzet. Křídla polibků čeřila vlny bílých krajek a odnášela je daleko pryč za horizont domnělého světa. Červánky úkroků a nadhledů se rozplynuly do sfér nehynoucí extáze bez šance na návrat. Vstoupil do ní jak do poupěte milovaného skvostu. Uchoval vše, v co věřil, aby neposkvrnil spojení protipólů. Jen nahlédnout do nitra a nechat hořet. O nic víc ani jeden z nich nestál. Sítě odříkané rosy se protrhla náhle a proudem vytryskla až naposledy se skromnou zástavou, kdy vydechla rozkoší. Tělo spočinulo na tělu. Hřebeny dosažené euforie se nyní zdály býti tak nebeské, tak bezútěšně nebeské… pro nehynoucí okamžik až do kokrhání polnic.