Tag Archive: mystika


Život ve Snové Lhotě bývá poklidný až nudný. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Bydlím tu už deset let, což je na kocoura úctyhodný věk. Ledacos jsem tu už zažil. Například… například – no, teď mě zrovna nic nenapadá, ale možná si vzpomenu až bude – „Večeře!“ zavolala na mě paní domu a podstrčila mi pod nos misku s pochybným obsahem. Stačilo mi, abych k tomu čuchnul, a hned mi bylo jasno.
„Nic horšího by k mání nebylo?“ zamňoukal jsem pln ironie, ale panička se jenom přihlouple usmála a odešla se dívat na televizi. „Ach jo, to je mi ale život pod psa,“ zavrtěl jsem naposledy vousky a chtě nechtě se pustil do jídla.
„Určitě je to zase z plechovky,“ zamlaskal jsem a vzpomněl si na svého páníčka, který na rozdíl od té ženštiny umí dělat pořádné večeře. Taková rybička, šťavnatá jatýrka, umleté masíčko, občas i čokoládička – a dost! Nesmím na to myslet, jinak z toho začnu slintat jako Prdloň. To je sousedovic pes. Strašný nemehlo! Zakopne o každý kámen, ze stromů si div strachy necvrnkne, ale sotva se nají, tak se z něj hned stává pořádná hérečka. Začne hned slintat a výt ztrápeně, jakoNoční strážce kdyby celý týden nepozřel ani sousto. Nemožný psisko. Vždycky se s ním vídám při mých tajných toulkách.
Chodím totiž za mladýma čičinkama. Ne snad kvůli nočním radovánkám, na to už nemám věk, ale abych si z nich tropil drobné žerty. Vždycky jim namluvím takové nesmysly a ony tomu hned uvěří. A ne jednou se taky stalo, že to ty číčy roznesly po celé Snové Lhotě.
Bylo až k popukání sledovat, jak si všechny kočky myslí, že měsíc je převrácené slunce, nebo že v kočičím nebi jim budou padat pečené ryby do huby. Dokonce mi zbaštily i ten úlet s cirkusem, co krade všechny kočky, aby mohl nakrmit rozmlsané lvy. Mohl jsem se potrhat smíchy, když pak zahájily útok na nevinné cirkusáky, kteří zrovna projížděli kolem a vůbec netušili, oč jde.

Inu, není nad to, když má kocour pořádné charisma a umí všechno stylově okecat. Ale nemyslete si, nejsem ani krapet zákeřný nebo škodolibý. Jen se snažím zabít nudu, páč ve Snové Lhotě je to umouněně zabitý. Ostatní si možná v tom klídku libují, ale já ne. Pořád něco vymýšlím, aby na životy zdejšího tvorstva nesedal prach. A kolikrát mému škádlení neuniknou ani lidi. Hlavně si s oblibou dělám terč z mojí nové paničky. Ostatně jako právě teď!
„Ale no tak! Běž dolů!“ spustila na mě, jakmile jsem vběhl do obýváku a skočil na gauč. Usadil jsem se hned vedle ní a to ona nesnáší. „No tak, Felixi. Jdi dolů!“ zalamentovala, ovšem já si jí nevšímal a v pohodě dál sledoval televizi. Zrovna tam jeden plešatej kuchař házel z okna pixlu s kečupem.
„To samý bych udělal já s těmi tvými konzervami,“ podíval jsem se na paničku, která celá zhrzená na mě dorážela: „Kššc! Kššc!“ „No dovolte! Tohle si teda vyprošuju, madam. Vypadám snad jako nějaký vetřelec? Hmyz či snad praštěný Prdloň?“ odfrkl jsem si a na oko uraženě se odporoučel. Jen ať se ta ženština chytí za nos. Jestli jí to teda vůbec dojde. Toť otázka!
„Felixi!“ ozval se z předsíně mně dobře známý hlas.
„Martínku!“ Okamžitě jsem vystartoval a skočil do náruče zlatovlasého klučiny. Usmíval se od ucha k uchu a já samou spokojeností vrněl a nemohl se toho okamžiku nabažit. V jeho modrých očích se zračilo nejen dětství, ale taky čistá radost a nadšení. Nejen pro to jsem ho měl z celé rodiny Mráčkových nejraději.
„Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo,“ zamňoukal jsem, když jsem mu seskočil z náruče dolů.
„Doufám, že sis trénink pořádně užil,“ následoval jsem Martínka až do jeho pokoje.
„To byl ale nářez, Felixi! Trenér s námi zkoušel nové finty na příští zápas,“ poučil mě rozjařený hoch, ale já to bez tak moc nepobíral. „Nářez? To je nějaké jídlo?“ zamrkal jsem nechápavě a uskočil právě včas, abych se vyhnul letícímu dresu. Martin mi často vyprávěl o tom podivném sportu, kde lidé jako blázni běhají za míčem a snaží se ho dokopat do nějaké branky. Už ani nevím, jak se ta podivnost jmenuje. Je to pro mne jedna velká neznámá. Ostatně jako ten nezvyklý slang.
„Nářez… hmm, to zní vážně chutně. Snad v tom bude čokoláda,“ olízl jsem se, jak mě zase přemáhaly chutě.
„…a jestli vyhrajeme, tak se dostaneme až do semifinále!“ zajásal Martínek a vzduchem prosvištěly ponožky a – „Spodky ne!“ zasyčel jsem, ale k dalšímu akrobatickému kousku jsem se už nezmohl.
„Jé! Promiň, Felixi,“ zachichotal se klučina a sundal ze mě svoje spoďáry. „Nemusím zažít všechno,“ podotkl jsem rýpavě a už chtěl dělat pana Uraženého, když tu mi Martínek zase vzal vítr z plachet.
„Neboj se, Felixi, zítra ti koupím tááákovouhle rybu!“ roztáhl ruce a názorně mi ukázal rozměry, které by spíš pasovaly na nějakou obří velrybu. A než jsem stačil utrousit nějakou svoji jízlivou poznámku, dal mi Martínek pusu na čenich.
„Mám tě rád, Felixi,“ mrkl na mě významně a rozběhl se do koupelny.
„Ach jo, zatracenej kluk. On ví, jak na mě má jít,“ zapředl jsem a už cítil, jak začínám být na měkko. Popotáhl jsem a zamrkal očima, abych smetl vtírající se slzičky dojetí. Jo, přiznávám se bez mučení. Já toho klučinu mám fakt rád. Asi nejvíc z celé té potřeštěné rodinky Mráčkových. A ačkoli svůj vděk nedávám moc najevo, nejsem nevděčný kocour. Dokážu lásku svých páníčků oplácet, i když trochu netradičně.

Každou noc, když mi zabrní fousky na poplach, vplížím se do Martínkova pokoje a uvelebím se u jeho postele. Pravda, není to tak pohodlné místečko jako můj pelíšek, ale co bych pro svého páníčka neudělal. Snadno se tam schoulím do klubíčka a nechám zahřát měkkoučkým kobercem. A ne jinak tomu bylo i dnes v noci. Obezřetně jsem vyskákal po schodech a protáhl se dovnitř mezerou ve dveřích. Ležérně jsem se uvelebil na stejném místě jako tolik nocí předtím. Očka se mi pomalu zavírala – „Ale ne! Nesmím se tak snadno poddat spánku.“

Snažil jsem se dostát své kočičí povinnosti. Zůstal jsem bdělý, hleděl do pronikavé noci. Ostýchavé zapředení mi uniklo, když jsem se krátce zasnil. V otevřeném okně jsem hledal drobné pablesky hvězd. Ty jediné dokázaly zkrášlit k uzoufání dlouhou hlídku. Dnes v noci se však ani jedna hvězdička neukázala. Snovou Lhotu zahalil tajemný závoj tmy, co však nebyla pouhou tmou. Chvílemi mi připadalo, jako kdyby nebeský domovník po nebi rozlil sklenici mléka. „Škoda, že si nemůžu líznout,“ zamňoukal jsem a na malý okamžik přivřel víčka. Poklidná noc mě… mě…

„Mami! Ne!“ probudil mě až Martínkův hlas. Hlasitě jsem zaláteřil, když mi došlo, že jsem při hlídce usnul. Sotva jsem se stačil rozkoukat, do oušek se mi zařízl kvílivý skřek.
„To ne!“ zděsil jsem se, když nad spícím klučinou se vznášel obludný Stín.
„Necháš ho být, lotře!“ zasyčel jsem výhružně, ale on mě vůbec nebral vážně. Vytasil se na Martínka se svými dlouhými drápy a už mu je chtěl zarýt do spánků, aby tak mohl splodit další noční můru. „Varuju tě naposledy, Stíne!“ naježil jsem se, připravený k útoku. Opět se ozvalo to táhlé zakvílení. Stín se zkroutil jako had a propletl se kolem hocha lačně až mu samou nedočkavostí vypadl z tlamy černočerný jazyk. To už jsem ale nevydržel a skočil po něm. Jakou jsem to však udělal začátečnickou chybu, došlo mi vzápětí, když jsem Stínem proletěl skrz. Naštěstí dopad nebyl tak tvrdý. Včas jsem povolal své kočičí reflexy a dopadl na všechny čtyři.
„Mami! Já nechci – odejít!“ škubal sebou můj páníček, jak Stín kolem něj stahoval smyčku.
„Hloupý kocour!“ rozřechtal se zlosyn na plné kolo, až to celým pokojem zaskřípalo.
„Hloupý? Však já ti ještě ukážu zač je toho kocour!“ zaprskal jsem na něj vzteky a hned se posadil naproti posteli. Fousky se mi začaly chvět, když jsem spustil svoje melodické mňoukání.
„Óh!“ zbystřil Stín, když to zaslechl. Ta melodie klouzala do jeho útrob jako vábení sirén. Pozorně mě sledoval a nechal se mým mňoukáním unášet jako na vlně příboje. Teprve až když moje fousky se rozkmitaly naplno a začaly znít půlnoční písní, konečně Stínovi došlo k čemu se tady schyluje. Úlekem se celý zkroutil, jak se má očka nepřirozeně rozzářila. Spatřil v nich odlesky prastaré síly.
„Odejdi, Stíne, v pokoji, zanech svého řádění. Odejdi, víckrát se nevracej, noční můry nespřádej!“ odříkal jsem zaklínadlo, leč Stín se kouzlu vzpouzel. Musel jsem proto magickou formuli odříkat ještě jednou a s větším důrazem. Vícero sil ke vzdoru však zloduchovi nezbylo. Poddal se účinku zaříkání a rázem celý pobledl. Začal se roztékat jako sněhulák na sluníčku a se zoufalým skřehotáním se chytil za hlavu.
„Zlý kocour!“ převrátil se Stín ve vzduchu jako poblázněné pometlo a tradá! Vyletěl oknem ven.
„Pošli mi pohled, až dorazíš domů!“ zavolal jsem za ním a usmál se pod fousky. Další sladké vítězství! Rozzářil jsem se blahem při pohledu na spícího klučinu.
„Mami…“ špitl Martínek potichoučku, otočil se na bok a dál poklidně spal. Noční můry byly pryč. Ale i tak mi to nedalo a zůstal jsem dál na stráži pro případ, že by se objevil jiný Stín. Vždyť po světě se jich toulá víc než dost. Naštěstí ale nejsem jediný, kdo ovládá prastarou kočičí magii. I ostatní kocouři a kočky bdí u svých páníčků a střeží jejich spánek. Každá taková noc je pro nás jednou velkou nebezpečnou výzvou. Ale co bychom pro lidi neudělali. Ačkoli se kolikrát chovají nesmyslně, hloupě či sobecky, pořád jsou to v našich šelmovitých očích ty nejmilovanější bytosti na celém světě.

Prošli jsme
světem svět
Za krásou objevili
proutí zlinčované vrby
Nadechla se kouře jedu
Oni přišli, vzali si co chtěli
Neptali se, zbraně stvořili
svým sobeckým pokřikem
Jestli tohle není černá magie,
tak zlo zamrzlo na věčnost

Slzy nevzplanou bez větru
Listí neopadá bez mlhy
Vepsané prosby do herbáře ohně
zahřejí tě pod odrazem sklíčené říčky

Moudré dálky
zakořenily slovo
nekonečné kaskády
Trilkující staříkova jiskra
na úbočí truchlících skal
je a není úctou vypáleným
mohylám, lesním schovankám
Ty se skrytě modlí za zítřek
Čekání se mdle prodlužuje
o nenalezenou generaci

Slzy nevzplanou bez větru
Listí neopadá bez mlhy
Vepsané prosby do herbáře ohně
zahřejí tě pod odrazem sklíčené říčky

Tam dole

Vidím cosi nejasného
Vidím cosi blyštivého
Nepoznávám to,
přesto vím, kde to hledat
Seance utkvělé noci
rozechvěje mrazivé podvědomí
Je to zašlý sen
Probouzím se v zaslouženou chvíli,
abych prožil nezranitelnost proměny

Tam dole
Holubice nahrazují vrány
Tam dole
zabíjejí pro vlastní přežití
Tam dole
spletu pro tebe trnovou korunu
Tam dole
se rozezní gejzíry zhrzení

Není to dobrá doba
Není času na zbyt
Za doprovodu nářků
se postavím na odpor
Nesmyslná hloupost
uspokojí němého hrdinu uvnitř
Je to chudý rozmar
Očista zasloužené vendety se uchová,
aby regenerace pomyslné myšlenky vyspěla

Tam dole
Holubice nahrazují vrány
Tam dole
zabíjejí pro vlastní přežití
Tam dole
spletu pro tebe trnovou korunu
Tam dole
se rozezní gejzíry zhrzení

Krystalické oči svatyně
pukají, padají, zabodávají se
Strážci nebeské domobrany
nikdy nedojdou pokoje
Rýhy se zaplní rozlitým vínem
Jedině tam se zrodí přísaha

Není návratu
Není nadějí
Připusť si žal
a podvol se síle ztrát
Písně holubic zní
pod bělostnou peřinou rodinné krypty
Je to vítané loučení
Snaží se odehrát co nejlepší koncert
Ony ví, že je jejich poslední
Tentýž večer nastane dílčí zatmění