Tag Archive: naděje


Valkýra

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých krás.

Krás němých skutků sbíral,
potulných tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých těl.

Těl nahých dechů sbíral,
odvěkých tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

Usedli jsme na prašnou mez,
neznali vědu ani magii slov.
Pod výdechem úsměvů
doznali jsme úlevy nov.
A přeci neměli dost.

Skromné stíny ulehly,
světlo si ochočil náš oheň.
Jen pro volnou chvilku klidu.
Sedíme blízko až hoří holeň
a nevíme, kdy zazní znělé ,,Změň.“

Vyčkáváme jeden na druhého,
dlouho – až plameny krotce kvílí.
Dým se vznáší k noční obloze
a stále tu sedíme, stále nesdílní.
V jádru póz snad naděje sídlí.

Uzavřené duše ve rtech,
neznajíc dne a hodinu strohou.
Blízko ohniště, cikád a úvah.
Tiskneme svá těla ke stromu
jako otisky s krotkou strakou.

Cítíme pod sebou prašnou mez,
nechápeme města ani pudy lidí.
Jen tady pospolu tvoříme kruh.
Jako spolek jisker, co výše letí,
co mizí v oblacích, kam smějí.

Zastřené zraky třepotají krásou,
nesou se duchem pírek a dojetí.
Neboj se zeptat, proč verše hoří.
Sražený vaz doplní tvé pojetí,
napoví, kam mizí smírné století.

Necháváme zítřek minulostí,
my, zapadlé duše v lůně přírody.
Ospalá tma obepíná celý kraj divů.
Volá nás, láká na zašlé výroky.
Nezří původ nebeské dohody.

Sečtělý průvod zasvětil se tvé maličkosti
Bláznivější výsměch nespatřil svět
Ozubená kola nezapadla do mezer
Zbylé chvíle pozřely se navzájem
Dopisy štvou inkoust po dlaních
a ty vůbec nevíš, kde noc skončí
To je největší vtip století
Člověk je jen jedna skvrna
Celé lidstvo – kdo ví?

Spolu můžeme uhájit staré dobré pravdy,
rozplakat pletky, rozesmát chmury
Nepokládej mi další otázky
Odpovědi si odskočily mimo realitu
Chci jít za nimi – tam, kam nikdo nechodí
Nepokládej mi další otázky
Neznám cestu – jen improvizuji
Nepokládej mi další otázky
Jsem snílkosof, ne vladař

Dochucená šance přiostřila malé památky
Vzpomínky se páří na kraji ničeho
Host se dvěma páry a jedním okem
Zavdaný lok uhasil aplaus pařátů
Hostesky ulehají do jámy s láskou
a ty vůbec nevíš, jak noc skončí
To je největší vtip století
Člověk je jen jedna chuť
Celé lidstvo – kdo ví?

Spolu můžeme uhájit staré dobré pravdy,
rozplakat pletky, rozesmát chmury
Nepokládej mi další otázky
Odpovědi si odskočily mimo realitu
Chci jít za nimi – tam, kam nikdo nechodí
Nepokládej mi další otázky
Neznám cestu – jen improvizuji
Nepokládej mi další otázky
Jsem snílkosof, ne vladař

Přímočará tužba provedla hodinářovou šachtou
V lomozu a prachu poznal si její rytmus
Dluhy se roznesly po šrámech stisku
Propůjčené koutky zacvakaly blahem
Mince se kutálí pod kůži hříchu
a ty vůbec nevíš, kdy noc skončí
To je největší vtip století
Člověk je jen jedna nitka
Celé lidstvo – kdo ví?