Tag Archive: naplnění


Nepotřebuji odpovědi ani otázky
Vzpomínky pozbývají smysl
Další zpověď bez Boha
Jeden krok a spousta chyb
Poslepovaná napodobenina pravdy,
jen chabá sbírka střepů
Není zapotřebí je hltat,
když to vím, vše umírá samo
Uvnitř se bortí poslední chabé základy
Vina obchází nevinně kolem
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou myšlenek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia

Nesnažím se naříkat ani smát
Obrysy cizích tváří po čase nudí
Tvoje soucitné pózy též
Počátkem studu budiž ty, lásko
Nevzývaná, opomíjená, ponižovaná,
krása dvojčete je pro ostatní cennější
Pokřtěna ubohým jménem,
když svět udeřil, jak sytá víčka
Osvobození čeká na straně iluzí
Posledním nepřítelem zůstala realita
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou smyšlenek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia

Tvé tiché a nepřímé výčitky
proudí v žilách mé černoty
Nic horšího není – nemůže být,
když vidím, jak se vytrácí náš propletenec
Ztrácím tě pod tíhou vlastní posedlosti
Ztrácím tě s každým dalším svítáním
Vybarvil bych nebe do krve, kdybys chtěla
Zatratil bych třpyt luny, kdybys řekla
Nač ale plýtvat silou přísah
Ztratil jsem tě se světlem zítřka
Do uší zní příchod sobeckého konce
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou domněnek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia…

…do nekonečného příběhu neznámých plodů

Odplouváš a není kam
Mluvíš a nevíš proč
Prozraď mi odkdy slzy kvetou na nebi?
Pro koho byla zamlčena líbivá lež?
Třpyt se snáší do tvých vlasů
Hlasy strojí večerní šaty
Snášíš se po schodech
Všichni mlčí, všichni ti závidí
Jsem hrdý po právu a v právu

Tvá přízeň a já
Tvá naděje a já
Větší cti nemůžu dosáhnout
Po tvém boku, ve tvém pohledu
ztrácím se a nalézám jen tebe

Čas se vzdal vlády nad světem
Zlo a dobro pohltila výjimečnost
Vidím, jak mocná jsi čarodějka
Rozpouštíš prameny pochyb
Odháníš ode mne poskvrny mládí
V dekadenci doteků lámeš mou víru
Sveden a podroben klečím před tebou
Jen pozdvihni žezlo nebeské opěry
Schoď falešné berle a dóm pukne v půli
Pak budeme svoji navěky

Není důvod procházet křižovatky cest
Bezcílně svázaní němým úsměvem
Ponoření do studny živé křehkosti
Zřím jen třepot plachých křídel
Na rtech se rodí otázka osudu
Zabraň mi v tom nebo odpověz mlčením
Hlavně nepodléhej nečinnosti strážců
Ty zbraně nepatří nám, nepatří nikomu,
kdo neumí vzhlédnout k nebeským dolům
Uvnitř jsou truhlice doteků v bezpečí

Vědění netkví v myšlenkách
Chceš-li to vidět, rozříznu své srdce
Chceš-li to zažít, ponoř se do mě

Tvá minulost a já
Tvá nevinnost a já
Jizev tě nezbaví ani vodopád hvězd
Obavy se střídají a množí pod polštářem
Přesto můžu do tebe vnést melancholii povzdechů

Osvobozen a nalezen v závojích šťastného sametu
Nechávám rty odplouvat do přístavu záchvěvů
Po tvém boku, ve tvém pohledu
usínám a probouzím se jen v tobě

Bez lží

Když sestupuji do zakázaného
nepřemýšlím o zítřku
Obkrouhlá trať zamrazení
probouzí nevyslovené
Vize matou nepřítomný rozum,
dávají mi více než mohu snést
Nač řečnit o velkolepém žalu
On neexistuje, proto toužím
Žádné místo není dokonalou kopií
Jen listové písní skrývá mou nahotu

Tam, kde andělé vzdávají hold
bílá rarita naplní mlhovinu tmy
Dokonáno jest to, co není mé
Neuvězním světlo do sebe

Další roztříštěný pohled je nemožný
Trosečník v uklidňující bouři
Dvě cesty a žádný cíl s dobrým koncem
Mohu skonat vaší nebo vlastní rukou
Záplata není dost velká pro odpočinek ve tvé náruči
Milost mi nebyla dána a nikdy nebude odejmuta
Útulek pro mé slabosti shoří v očích říčky
táhnoucí se kolem střepů prázdných zrcadel
Miloval jsem to, čím ostatní pohrdali
Zjizvené rty nedoceněné amorem,
památka na pitvornost černobílých dnů

Pomatená fantazie blouzní v nejvyšších patrech nebes,
chce uskutečnit skok do ranhojících pekel
Podvědomí se vznáší pod krunýřem ledu,
výkřiky se zdají být velice vzdálené

Tam, kde andělé vzdávají hold
bílá rarita naplní mlhovinu noci
Dokonáno jest to, co není mé
Neuvězním světlo do sebe

Usedavý pohled vnáší lítost
Strach zabil věrného přítele
Listové písní se rozplývá, zůstávám zcela nahý
Sám uprostřed nezkrotné rokliny
Jediné co mě drží na stezce jsou nenaplněné sliby,
vzdálené v kraji přeživších
Odstupuji z téhle promyšlené hry
Ulehám na přikrývku z lístků nebeských lilií,
usínám pod krempou putujícího přístřešku
Vidím vše tak, jak jsem si vždy přál
Uvědomuji si, že dnešek mohl být jiný…
…od zířka budu schránkou hvězdného prachu