Tag Archive: nevinnost


Valkýra

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých krás.

Krás němých skutků sbíral,
potulných tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

V dál upírám
létavic žár.
Snů valkýra.
Nebe rozeklínám.

Nám další den
byl odpuštěn.
Splín vykoupen
žízní ztepilých těl.

Těl nahých dechů sbíral,
odvěkých tónů pán.
Na řasách blankytná víra.
Kam zmizela cudnost,
vrátila se vášeň snad.

Snad ukrytá do spánků bázeň i touha.
Něco mě k tobě stále poutá.

Vedlejší sousedství zapomíná
Šeď pomalu zahaluje i mne
Ulice míjí ulici sprintem
Zrak se upíná na mžitky barev
To ona nevidí
Vnímá duše andělů
Hýčká, rozdává, věří
Nepochopená dívka
Zázračný úsměv
To jsi ty

Christine,
Šípkové Růženky jsou ohrožený druh
Christine,
žádný princ tě nepolíbí
Christine,
příliš nevinnosti v tobě je
Narodila ses ve špatné době

Dívám se na obrysy důvěry
Hedvábná ruka vede tužku
Upíráš zrak na krásy světa
Nepřipouštíš si krutost druhých
Uchováváš v sobě
klíč k lidskosti
Věříš, tvoříš, miluješ
Dítě ranního slunce
Chmýří pohledu
To jsi ty

Christine,
Šípkové Růženky jsou ohrožený druh
Christine,
žádný princ tě nepolíbí
Christine,
příliš nevinnosti v tobě je
Narodila ses ve špatné době

Křehká mysl
Hřejivé souznění
Neustávající radost
Bez polopravd a v jasu…
…předem vím jak to skončí

Christine, neplakej,
nesnaž se je pochopit
Polámaná křídla se zhojí
Zanech zármutku a spi
Spi! Radši spi dál, Šípková Růženko!

Poledne se pozvolna dobývalo ke svému vrcholu. Sluneční svit prozařoval okolí jednoho malého městečka. Hravě se dostával do míst, kam jindy nemohl. Lístky stromů jej propouštěly skrz sebe sama, aby slabounký nádech tepla se dostal všude tam, kde dosud nebyl. Jako by snad chtěl, aby lidé zapomněli na nepříjemné vzpomínky a dlouhé hodiny zimní promarněnosti. Ta upřímná starost se nezdála býti pravou. Rozhodně za tím muselo být něco víc, když se ke slunci přidal lehkovážný vítr, jež se ozýval v dutinách stromů a plašil zbrklé vrabčáky. Jeho cesta se nesla kolem zapadlé kapličky, přes hustá strniště následujíc neviditelné stopy, které jej dovedly až k širé louce, po jejímž obvodu byl okrasný kruh tvořený starými břízami. Posvátnost tohoto místa dýchala v harmonické symfonii stébel trávy. Ty se odevzdaně kolébaly do rytmu ohrané ukolébavky. Nic nového pro ně nepředsta- vovala. To se ale nedalo říct o lidech, kteří ve zdejším travnatém moři trávili chvíle svého pomíjivého života. Paměti radostných chvil byly každým stiskem stébel propuštěny na svobodu. Žádné zbytečné rozmary, jen slzy v opojení slunného záblesku. Tak umí milovat Romeo a Julie dnešní doby. Vzory vepsané v naději na zachování nereálného ideálu se zdají být skutečným obtiskem mistrova přání.

Důkazem toho je dnešní den. V samém středu promlouvající louky leží dívka. Její prostý oděv prozrazuje, že se jí nedostává takového přepychu jako jiným. Jí to ale zvlášť netrápí. Nechává se unášet šimravým přílivem. Zeleň obklopuje, ochraňuje a skrývá ji. Snad úmyslně tyčí své konečky do výšin. Snad z pouhé zvědavosti se snaží nahlédnout do dopisu, který třímá mezi ladnými prsty. Oči bez mrknutí se vpíjejí do řádků, slov, písmen psaných jeho rukou. Pociťuje z nich všechnu tu upřímnost, veškerý jas nedopsaných, ale skrytých vyznání. Bez ohledu na vzdálenost dělící vzá- jemnou blízkost ví, že čas je příliš pomíjivý, než aby je rozdělil. Za každou tečkou, za každou čárkou jakoby se skrýval vroucí polibek, dotek průzračného dechu. I teď vnímá sílu rukou, které se tak rády noří do rozpustilých pramenů hnědovlasého divu. Byť je to je- den z mnoha střípků čarokrásného zrcadla. Ona bezvýhradně ži- je pro chvíle jako je tahle. Okamžiky stoupajícího úsvitu nebyly nikdy viděny jasněji než dnes v jejích očích. Vrací se. Dvě slova, jedna myšlenka a vše se zdá býti jasné.

Nic nemůže změnit to, co se má stát. Půst se odebírá k vytou- ženému konci. Znovunabytá důvěra v lepší časy ji probouzí z šera zpustošených dnů. Ovládnout se je tak těžké, když úsměv se zčistajasna rýsuje do podob zapomenutých. Strasti poztrácejí svůj význam. Tak mocná je čarodějka lidského perutí. Vkrádá se ve chvílích nečekaných. Bdí i splývá. Ona to cítí. Tohle srdce bylo stvořeno k milování. Pohled blažené úcty se upíná na bílá oblaka. Na pozadí modré palety jde fantazie a štěstí ruku v ruce. Měňavé figury vytříbené shody hrají milostné party. Nedopo- vězené dějství beránků a putujících andělů navrhla gesty vše- objímajícího zachránce. Není skromnější krásy. Život se odráží v očích jantaru a nesměle hledá další úlomky příběhu.

Výhled se rozšiřuje v doprovodu blížícího se narušitele. Ten bez slitování trhá na kusy posvátnost ticha. Ona moc dobře ví, co to znamená. Nechce tomu uvěřit. Nikdy by si netroufla připustit si tak krutou pravdu. Dech se bezděky krátí. Nebýt naléhavosti větru zůstala by ležet. Sílící příval hrozby útočí na její sluch. Nohy tak líbezně ladné se dávají do běhu. Není zbytí, musí to dokázat, ačkoliv se louka zdá být větší a větší. Monstrózní řev se přibližuje. Jeho původce vrhá stín skoro na celé prostranství. Neživá křídla strnule odsekávají proužky plujících přání. Bez šance na obnovení opouští svět vyvýšené klenby. Nebe postrádá barev, když dolů padají nástroje smrti.

,,Ne!“ její výkřik mizí v brutalitě výbuchu. Oblak prachu se šíří, zatímco kusy hlíny poletují do všech světových stran. A další hromobití, další rána jen pár metrů za ní. Strach ji rychle zaplavuje, bubnuje ve spáncích do rytmu vyděšeného tepu. Snaží se jej nevnímat, běží slepě dál. Pískot v uších je příznakem neutuchajících gejzírů znásilněné Matky přírody. Ta bolest je spojnicí vyvolené nevinnosti. Tak vroucně se snaží přežít pro chvíli, na kterou čekala. Nevnímá zradu kolem sebe. Zrak se upíná k chrámové linii; náruč stromů uvádí ji do falešného pocitu bezpečí. Nezáleží jí na míře klamu, teď, když je tak blízko, to nemůže vzdát. Exploze v zádech jí napovídají o neústupnosti neznámého ne- přítele, jenž přišel bez varování. Zesláblá klopýtá a padá ke kořenům údajného ochránce. Chvatně tiskne své tělo k jeho tělu, jako by to byl její přítel a milenec. Drží se jej ve vyděšené křeči. Celá se chvěje, vyčkává, co bude dál. Ztěžklá víčka ji uzavírají před světem, kterému musí teď čelit. Nedoufá v nemožný zázrak, naopak. Bere všechnu vinu na sebe. Sama se označuje barvou odsouzence – zbytečně. Není viník, ale oběť. Tichý sten jí káže slovo nepochopené.

,,Co se to děje? Proč utrpení přišlo až za námi? Je to snad tvá vůle? A pokud ano, tak co jsme ti provedli tak špatného, oh Pane,“ pozvedá slzy k nebesům. Klepe se zimnicí posmrtného šoku. Nebylo to poprvé, kdy čelila smrti. Dlaně stírají vrásky. Dech opatrně nabírá na plynulosti, jak se řev pro- následovatele vzdaluje. Nijak ji to ale neuklidňuje. Podvědomě ví, že zkáza odchází, aby navštívila její rodné místo. Rozpolcená vlastní nejistotou se snaží sama sebe přesvědčit o nutnosti návratu. Nedaří se jí to, když k ní promlouvá strach spolčený s touhou k životu. Tenhle vnitřní souboj nemá vítěze ani poraženého. Zcela osamocena se nadále tiskne ke stromu a vyčkává.

Čas pod vlastní tíhou plyne rychleji, než si připouští. Natolik propadla černým myšlenkám, oslepila se hrůzným zázrakem přežití, že nebyla schopna postřehnout zamlklé gesto stávajícího setmění. Ani kroky, jež se blíží, nebere na vědomí. Nebo snad dobrovolně čeká na jejich blízkost? Copak mysl očekává náklonnost cizího ortelu? Vzdává to? Ne, jen se s tím snaží smířit, snaží se pochopit něco, co nelze pochopit srdcem. Pozvedá hlavu, krásu smáčenou bezradností, aby pohlédla do tváře uni- formy. Ta se vypíná na hrudi statného muže. Kdyby nebylo nedůvěry, vrhla by se mu do náruče. Ne pro útěchu nebo zoufalé potěšení, ale kvůli vzteku. Chtěla, aby cítil její strach, bolest, která ji vnitřně sžírá. Udělala by pro to cokoliv a on to věděl. Dávala mu to jasně najevo. Plameny v očích sálaly do jeho útrob. On ale tím pohrdal, bez studu se nad tím zašklebil.

,,Proč to děláte? Nic jsme vám přece neudělali. Tak proč to-to všechno?“ snažila se z posledních sil vymámit nějakou smysluplnou odpověď. Nedočkala se jí. Muž mírně pootevřel ústa, jako by s něčím váhal. Chladnokrevné rysy se ze šklebu ucelily v jeden odměřený výraz. Smířlivě pokynul hlavou a z pouzdra vytáhl pistoli. Nikdo z nich nezaváhal.

Dívka dostala svoji odpověď, naposledy s ledovým klidem vydechla a voják bez mrknutí oka na ni namířil zbraň, odjistil, stiskl kohoutek… a odešel. Takový konec jí byl dán, když výstřel krásku zavrhl do světa, kde už nikdy nepozná to, po čem toužila. Neměla na vybranou. Pohled do očí cizince byl uhrančivý. Snažila se, doufala a stále doufá. Živá ve světě nostalgie usedne na mysl své lásky, až naleznou její vychladlé tělo. Jisté je, že smrt byla poražena. Odešla na věčnost tak, jak dokáže málo lidí. S lehkostí větru nalezla v poslední vteřině zaplašené světlo. Na rtech jí zůstal němý úsměv, myš- lenka kvetoucí magnólie, jako pokaždé, když byla plná citů.