Tag Archive: pád a vzkříšení


Nikdy bych si nepomyslel, že tu budu zrovna já. Klečím na zemi, která se měla stát kolébkou splněné tužby. Vše se mělo odehrát v dřívější době, kdy Severka prozářila temnotu a ukázala lidem pravý výz- nam naděje. Místo toho marně upínám zrak na umírajícího vlka. Pevně ho tisknu v náručí. Mé prsty projíždí stříbrnou srstí a snaží se ho utěšit. Bolest je příliš velká, ačkoliv nikde nevidím žádné zra- nění, ani ten nejmenší šrám. Přesto podvědomě cítím jak krvácí. Tep se zpomaluje, vůle jej opouští. Z posledních sil vyje žalem rvoucí srdce. Umírá do poválečného ticha. A já bezmocně hledím do očí ze kterých vyhasíná život. Jeho i můj. Vše je propojené ve vzdálené spirále. Slzy se derou navenek, chtějí smočit mé tváře. Avšak cizí záměr se prodral k vědomí. Cosi neznámého mi ne- dovoluje truchlit. Ta síla mě vábí, potlačuje zažité melodie, jež se staly symbolem duše.

Odevzdávám se líbivému hlasu. Bez vlastního přičinění opou- štím zesnulého vlka, následuji stezku neznámé sirény. Mezi stromy se vznáší zlatavé jiskry spáleného pergamenu. Na něm byly zapsány básně mrtvého chlapce. S vírou a přece bez ní. V potlačené představě se hromadí pocit blaženosti. Andělský hlas nabízí osamoceným dokonalost nebeských výšin a nezdolnost bludných skal. Impozantní jev na pozadí přírodní krásy. Kroky plynou, skoro se vznáší. Připadá mi, jako bych kráčel vzduchem. Objevuji nová zákoutí, proměnlivost mýtin a šlápot zmizelých. Pohled vzhůru dokáže odhalit mnohé. Pod ochranou chrámové Stařeny kapradí ustupuje, stíny se rozestupují. Vše živé i neživé mě vítá ve společnosti božské pokušitelky. To její hlas mě uhranul. Teď už to vím naprosto jistě. Nikdo jiný to být nemohl. V očích se odkrývá půvab, v tvářích vystupují lícní kosti a noblesní pýcha. Nedokázala ji včas skrýt. Odhalila ji mezi popěvky balad a nechala působit ve snaze mě přimět k náklonnosti. Nepostačil jí zástup loutek. Chtěla víc. Napříč harmonií vokálů uchovala v sobě jedinečnost a ne- zdolnou jistotu. Svod hlasu zaútočil, ale pozbyl barev hudby. Jen ticho se stalo ozvěnou. Právě to mě přimělo prozřít a pochopit její úmysly – léčku pečlivě nastraženou.

,,Vážně si myslíš, že mě zlákáš? Možná, že přání je výš než naděje, ale přesto bude žít dál i bez tebe. Na tom už nic nezměníš,“ odvážil jsem se vyslovit své přesvědčení. Jak statečné a hloupé. Diva zahodila zbylou masku, přestala zápasit s polopravdou. Dlouhé, tmou obtažené vlasy zavlály jako v zimní bouři. Hranice vzteku vykvetla do operní árie. Ruce se spoutaly, nehty zabořily pod kůži. Nedokázal jsem vydechnout při pohledu na zrůdný objev. Pokušitelka zběsile trhala své maso. Šlachy se vzpíraly a ječely do pozdní noci. Po útržcích se zmítaly, snažily se utéct, ačkoliv nebylo kam. Tělo půvabné krásy se roztrhalo na stovky ne-li tisíce kousků. Krev zaplavila tůni. Pochmurný kal zaklokotal a popohnal výpary k dopadajícímu masu. Příliš pozdě.

Jednotlivé tkáně se těsně před dopadem zachvěly a rozmáchly křídly. K nebi vzlétlo obrovské hejno bílých vran. Společně oblétly noční oblohu a začaly klesat. Rozdělily se na dva čarovné proudy. Jeden změnil směr letu a zamířil k luně a druhý – to ne! Jejich cílem jsem já. Pomsta se skrývá za krákáním, za každým máchnutím křídel. Ale kam se schovat? Kam utéct? Jediná rozumná cesta vede k pláni. Neváhám tedy. Dovoluji strachu, aby mě vedl přes houští a trhliny lesa. V naléhavém útěku ne- vnímám škrábance a rány. Trny se svazují kolem mě do užších smyček. Průchod se zdá být nemožný. Větve bičují, listí podřezává sluch a kořeny podtrhávají nohy. Při pádu slyším v dutině zlovolný smích. Posměch a sympatie se skřehotem, jež se stále blíží. Zarývám do půdy všechny síly. S velikým úsilím vstávám, snažím se dát znovu do běhu. Bělost vran se vytrácí. Vidím v mezerách porostu, jak stíny je uchvacují a mění do podoby temného dýmu. Ten proniká ke mně snáze než ptačí služebníci. Prodírá se jako nezastavitelná smršť. Pohlcuje vše, co se mu postaví do cesty. Tato chvíle se zdá být mou poslední, ale ničemu ještě není konec. Tyranie zákeřného okolí ustupuje. Naposledy zaklopýtnu, naposledy vdechnu hořkost dusivého prachu, abych se ocitl na širé pláni.

Horečka pulzuje v ruměnci úlevy. Dokázal jsem to. Dostal jsem se na druhou stranu světa… co ale teď? Není tu nikdo a nic. Jen já a za chvíli i ona. Černý inkoust se pohupuje nade mnou a líně švitoří své rekviem. Luna pohlcena jest shlukem nepřirozených, bílých skvrn. Druhé hejno vran se usadilo na naději se zájmem o potlačení tužeb. Jak ale tohle nakonec skončí? Budu schopen to změnit? Kráčím směle do popředí rozsáhlé prázdnoty. Poklekám a aniž bych věděl proč, slova se derou z úst. Samovolně a přece tak smysluplně. Srdce promlouvá zcela otevřeně:
,,Nevím, jestli mě slyšíš, ale musím se přiznat. Tobě, jež jsi dala všem snílkům touhu a dar tvořit v duchu nebes. Ukrýváš v sobě Boha i ďábla, život i smrt. Ach, Matko noci, odpověz na mé volání. Naplň zhrzená srdce a dopřej klidu všem, kteří v tebe věří. Nedopusť, aby se křivda, zlost a samota šířila. Odežeň zástupy umělých tváří a připomeň jak vzácné je umění snění. Ať to vidí každý bez rozdílu. Ať i neosvícení pocítí dotek osudového přání.“
Zakončím vyznání se zatajeným dechem. Hledím ke skrytému úplňku odevzdaně. Tentokrát nic ne- dokáže zastavit mé slzy, moji sílící bolest. Trhá mi to hruď. Spánky hoří pod impulsem nečekané zrady.

Temnota pohltila hudbu nedopsané písně. Chlad prořízl hřejivou náruč noci. Bezděčně se otáčím a beze strachu hledím do tváře pronásledovatele. Ano, do tváře. Proud tmy se stačil proměnit, nabyl staronovou podobu. Tělo se rozrostlo o zrůdné končetiny a křídla uřknutých pavučin. Nenacházím onen půvab. Ozubená kola se zatvrdila do masa i dýmu. Společně zacelily rány, rozšířily se po obřím vzrůstu až k šíji, kde se zvolna vytratily. Obličej si ponechala původní. To jediné jí zbylo. Stala se katem pro svá dítka. Lákavá vidina mamonu ji zaslepila. Jen jizvy zůstaly jako připomínka předešlých chyb.
,,Tady to skončí? Takhle si to opravdu představuješ?“ zeptal jsem se zklamaně. Nechtěl jsem znát odpověď. Věděl jsem, že nemám proti ní šanci, ale nehodlal jsem jí to usnadnit. Mrtvé zahrady jsem měl před očima stejně živě jako pohled na umírajícího vlka. Má motivace ale byla příliš prchavá ve srovnání s její. V útočné póze se obludná diva zaštítila operními vokály. Roztáhla pařáty a pomalu je pozvedla nad moji hlavu. Temná truhla divů se v ten okamžik otevřela a já pochopil, jak dostát svému. Po odpudivém výdechu hnijící vášně jsem se nadechl ryzí podstaty.
,,Můžeš se mě zbavit. Můžeš mě zadusat do země, pozřít nebo roztrhat na cáry, ale nic tím nezískáš. Pokaždé když se ohlédneš, pokaždé když ucítíš vůni laskavce, spatříš mě. Za horizontem plachých doteků, na křídlech panenského sněhu, pod polibky nebeských luk, v mapách hvězdné romance. Nikdy se mě doopravdy nezbavíš. Nikdy.“

Ani jsem netušil, jak mocně to vyzní. Stvůra rozevřela svůj chřtán, zbavila se zbylé lidskosti. Její mučivý běs se roznesl po celé pláni. Vytrhl půdu, vynesl ji k nebi nemilosrdně za doprovodu ocelově chladného ohně. Měl bych znovu utéct? Ne. Postavím se osudu čelem. Pokud mám zahynout, tak ať je to právě tady a teď. V očekávání zrak drásá vidina blížící se vlny živlů a mrtvé zeminy. Vyčkávám na ni. Poslední myšlenka směřuje k přání srdečního žáru, k životu, jež mi byl dán. A právě v tuhle chvíli nadešel nečekaný zlom. Matka noci nabyla sil a rozehnala temnotu bílých vran. Stříbro se propletlo nitku po nitce. V černých siluetách odlesků půlnoční záře rozjasnila oblohu, okolí i duše nepříto- mných snílků. Úderné paprsky upřímné luny zasáhly mé tělo a rozevřely nejniternější bytí. Jejich doteky prostoupily mnou a vynesly, odpoutaly od pozemské tíhy. Znetvořená dokonalost – půvab konající zlo samolibého dobra neměl šanci. Vzduch zaplavila melodie skutečného života. Ta zaplašila vlnu útoku a pokušitelku zpět do tmy, blaženě roztoužená dojetím. Stále tomu nemohu uvěřit. Vznáším se několik metrů nad zemí, v pase se prohýbám s nebývalou vláčností. Pocity dřívější naděje se navrací a ještě ve větší míře. Čas se zdá být nicotný. Vlasy volně vlají v pomalé serenádě ne- viditelného příboje. Rosa je zachycená v mikrokosmu.

To už se ale vědomí navrací. Otevírám mysl, abych spatřil obraz vzkříšení. Na stejném místě se vše mění. Vlk otevírá oči, povstává zcela živ a zdráv. Svým vytím dává mi najevo, jak moc je šťastný, jak srdečně vítá nový úsvit. Paprsky zkrášlují obzor. Mraky se čeří. Pocity jindy neviděné palety ožívají. Nová Matka noci rozevírá náruč jitřní mystiky. Nenáviděna, milována pro svoji přirozenost. Její duch naplnil vůli osamoceného vlka. Naplnil srdce Nočního přání.

Probudil jsem se uprostřed noci, aniž bych tušil proč zrovna tady a teď. Vzpomínky postupně odkvetly jedna podruhé. Spánek je odvedl ode mne daleko pryč. Jak bystře se to zachoval a vlídností mě obnažil. Bez sebemenšího nároku na vděk přenesl mé bytí za horizont. Snad abych pocítil jinost nočního nebe nebo soudržnost a vytrvalost hvězd, jenž se prostírají před zraky všech. Každý v nich může číst, každý v nich může psát. Avšak můj příběh je příliš bolestný pro jejich krásu. Svit by zvadl, jas by zešedl. I ta poslední kapka síly se z nitra vypařila. Tragédie ironií, nekončící koloběh sebe- klamu. Lidé to většinou nazývají nadějí. Co je ale naděje? Kde končí a začíná? Proč jsem tak pozdě rozpoznal její zlomyslnost. Ne… už ne. Další úvahy o troskách zatracence nedokážu snést. Nač oči mdle bdí do temnoty černého zrcadla? Vlnky se prostírají pode mnou. Ukazují proměnlivou pomíjivost života. Odraz toho kdo nad krásou naříká, vyvrací staré pravdy. Zrak můj povstává i padá. Krátký okamžik mystérie vábí mé smysly. Kolem mne vládne ticho, tak melodické a neutuchající jak nejniternější tužby srdce.

V šeptaných chvalozpěvech stromů nastává melancholie hlubo- kých duší. Tak hlubokých, jako ta má. Pozdě, ale přeci zřím odkazy vložené do kolébky života. Zde bylo napsáno první nevyslovené. Po mnoha staletí, generací a hledání, země otevřela svou temnou truhlu. Uchované poklady byly nepřístupné pro oči zaslepených, hluchých, nechtějíc nahlédnout tam do tmy, kde se skrývá klíč ke všech hádankám. Opět ve mně plane oheň tužeb. Hloupá myšlenka umlčena znamením Matky noci. To třpyt a zář luny prosvitla do ráje zkroušeného, odehnala zástupy žalu a stále se obnovující bolesti. Stříbrný dotek odlehčil sužované duši, jenž hledá něco, co nelze nikdy najít. Volání mladého srdce je příliš silné. Nenapravitelné jak básníkův prokletý verš. Kolik citů bylo vloženo mezi řádky? Odpo- věděl bych, že není ani jednoho, kdybych bez přestání nedoufal. Tvoje tvář v mé mysli jest smrtí nesmrtelného klidu. Vidím tě i nyní ve vrásčité tváři vrby. Tenhle poslední úkryt nedokážeš najít. Vím to, doufám v to, bojím se toho. Nasazujíc si masku pro její tisícítřetí odhození. Dýchal bych tě, kdybych se nebál prázdné skořápky. Ta zneužívá, neobdarovává. Nezlomná hrdost a čest nedovolující tvé utrpení.

Spánek mě zradil. Všechna ta spolknutá hořkost minulosti se vrací. Srdce puká pod skrytými záchvěvy beznaděje. Kéž bych odplul tam, kde nikdo nikoho nehledá. Vysnil si svůj poslední den za mrazivého soumraku. Přenést se přes hradby, které jsi vybudovala je těžší než napsat poslední sbohem. Zjizvené rty nedoceněné amorem každým dalším dnem se stávají chladnějšími a chlad- nějšími. Budeš mi to schopna odpustit? Uzamčenost blázna v davu přihlížejících mučitelů. Budeš mi to schopna odpustit? Další mnou způsobená rána na srdci. Další krví probdělá noc, kdy slunce se pro oči mrtvého schovalo za oponu. Budeš mi to schopna odpustit? Pochybuji… skrývajíc se ve vnitř- nostech majestátnosti přírody, uchovávám lidskost. Ulehám do dutiny magie. Možná jednou půjdeš kolem. Možná spatříš mechem obrostlý oltář z něhož vystupuje ruka odevzdanosti. Jediný odkaz mi daný osudem. Spatřený na pomezí světla a tmy.

Temnota slunce a světlo tmy. Protiklady mizející v plynulém běhu, bez příčin a důsledků nad sa- metovou modří. Náruč astrální sféry nikdy nebyla tak ohromná jako dnes. Dnešek zažil lepší zítřky. Zdání mé, klamavý jev. Jako by hněv nebes sestoupil. Vítr burácí do dutin samoty. Chvalozpěvy mizí. Nadchází nová éra apokalypsy. V doprovodu strouchnivělých žalmů se mě snaží zastavit. Utrpení mého ochránce se stupňuje s každým dalším spadlým lístkem. Předzvěst nadcházejících chvil ohla- šují údery kovadlin hromů. Pravá chvíle k procitnutí? Bůh, nebo snad osud? Kdo se mě pokouší udolat vyšší vůlí? Děsivá to maškaráda poletující symboliky. Neustupující mračna zahnaná do kouta pro odstrašující podívanou. Znamení vepsaná neviditelným prstem, nahánějící strach z falešné ideji. Procitnutí do surrealistické noční mlhy. Pochopení dává nohy do pohybu. Sprint hodný ďáblových koní; tak mocný, tak zbědovaný. Hnán jasnou vidinou vstříc do chřtánu démonické vyšší moci. Ze středu temnoty pronikají ven přízraky běsnícího šera. Zem přede mnou puká, hladina zrcadla se láme, ptactvo noci hyne. Nemilosrdné čepele lámají křídla svobody, naděje. Ano, naděje. Proč tady a teď? Naděje. Proč já a ne druzí? Naděje! Proč tenhle okamžik věčného zatracení? Konečně znám její tvář. Vím, jak mluví, jak se chová, jak vnáší do mne pocit radosti. Znám naději, ba co víc. Cítím její plný půvab, kdy blázni si spolu notují, světu v nebi si libují a neumírajícímu souznění podléhají.

Víčka duše klesají i stoupají. Temnota světla ve mně, zkáza všude kolem. Moudrost nalezená na pra- hu nenávratného. Pocit konce neustává. Noří mne do svého nejniternějšího středu. Tam kde nyní jsem on nemá šanci přežít. Tam kam se nyní skláním nalézám tvoji tvář. To zobrazení mé touhy skryté daleko, daleko, daleko pod povrchem vláčného ledu. Se lží pod stíny očí, nebo s polopravdou v krátké póze iluzí štěstěny. Temnota světla ve mně, zkáza všude kolem. Vědomí se oprosťuje od bytí. Přecházím do sfér neviděných, nepopsaných. Pokud existence nesmrtelnosti je skutečná, tak ji nyní prožívám… s tebou, bez tebe. Jako krutý žert kejklíře. Bez špetky humoru a soucitu. Nitky se zpřetrhávají pod nicotnými vzdechy nicotnější otupělosti. City volně plynou, mizí, ztrácí se. Nevní- mám tu krádež výjimečnosti. Bezstarostná bezvýznamnost, která je všem vnucena před spatřením prvních paprsků světa. Mrtvá vzdálenost rozplývavé malosti. Nebýt zde, neuvěřil bych, byť je víra základním pilířem ryzího zlata osobnosti. V těchto vyprahlých končinách není žádný soudce ani popravčí. Zbývá říci poslední. Jak snadné nyní.

Něco mě však táhne pryč… blíž ke světlu. Tam kde život je v rozkvětu zítřejších dnů. Ta síla je mocná, její tah bortí pevnost zvadlého neživota. Křísí mě svou ráznou energií. Kdo pochytal mé zběhlé city? Kdo poskládal zničené vzpomínky? Kdo mě táhne za ruku, teď a tady? Vědomí se vrací do zachovalého věku. Tolik světla najednou by mě zabilo nebýt výjevu v něm. Obrysy tak známé, až to mrazí. Doteky tvých dlaní píší historii mého srdce. Vždycky psaly a vždycky budou. Pohledy do duše odhalují mé bloudění. Stud za zbytečná provinění odháníš svým láskyplným polibkem. Vím, že mi odpouštíš. Tvá velkolepá láska mě nikdy zcela neopustila. Až teprve teď jsem si toho vědom. Studna v očích milované skýtá odpověď na cokoliv. Stačí jen nahlédnout. Magie půlměsíce dodává dostatek sil ke zdvižení plápolající pochodně. Tvář na tváři hladící znovunalezení, stírající mé vroucí, upřímné krůpěje slz. Slova jsou zbytečná. Řeč duše a těla postačí k vyslovení vděku za vzkříšení. Ve spo- lečném objetí objevíme jeden druhého, ať se stane cokoliv. Nechť třpyt a zář luny osvítí ráj zkrou- šeného, odežene zástupy chmur a dostojí podstatě zázraku. Ať stříbrný dotek odlehčí sužovaným duším, jenž hledaly, nalezly a čekají…