Tag Archive: pravda


Nechtíc přijít o šanci
vplul jsem do přepychu,
vyzval divé k tanci,
v náznaku oddechu.
Pak zřel sál chtivý.

Vejít – jak snadný krok,
satén žen rozpustilých
ležíc na mramoru soch,
ach, křivky roztoužených
překračuji v soli.

Stíhá mě rozkoš za druhou zas,
trhají zábrany pohledem,
unikám před nimi snáze včas,
toužím zřít vdovu všech královen.
Vytrvale utíkám.

Dekorace neklidného lůna
brání mi v přání pestrém.
Svádí mě dívky, sliby, luna,
trhají svědomí v čistém.
Skládám se do komnat.

Naivní předpoklad bezpečí
drásán je na cáry pouhé.
Cíl schoulený za péči
vyplněné chvíle dlouhé.
Otáčím se k ní.

V plné kráse těla,
kroky ladně splývají.
Tyčí se pyšně silueta,
vnady se jí vzdouvají
před mou pokorou.

Není pochyb ani lží,
to ona jest tužbou mojí.
Ve spárech doteků leží,
honosí se v hadím kroji.
Dýchá tak blízko.

Pohledem mě upaluje,
daruje mi šancí víc.
Chtíče lehce diriguje,
s ní mohu hříšně bdíc
celé jitřní noci.

Mé tělo v jednom ohni je,
však dlaně samý chlad.
Nevím zda člověk ona je,
do područí jsem spad.
Dovolil jí krást.

Nenápadně, chytře v plesu,
ovíjel mě vánku vějíř.
Odolal jsem lsti poklesu,
srdce jí hodil na talíř,
doufajíc v přízeň.

Sladkost svojí vyzvedala,
nezavdala důvodu lkát.
Natrhla a ochutnala,
už nebylo o co stát.
Vpustil jsem ji.

Vnitřek mysli mé
probudil smutek vdovy.
Poznala jizvy sté,
zhnusil jsem se, co by.
Nezeptala se jedinkrát.

Rozevlátá nahota a žár
obrodil zárodek nepatrný.
Chvění, zlost a hněv vzplál
pod představami pravdy,
zpola neznámými.

Roztrženo bylo pouto vášně,
nehty zabořeny do lící.
Krev rozervala nás zvláštně,
potřísnila strop po klecích.
Vědomí konce zachutnalo.

Zprzněná pýcha mládí,
to zůstalo v její hlavě.
Zoufalé výkřiky svádí
ke skutku úzké hlavně,
tak za ním odejde.

Nač dále tady pobývat,
zhroutila se, nemá sil.
Odcházím jinam dobývat
tužby, ne chmurný tryl.
Bezútěšný povzdechů čas.

Strom života

Poslední muž odešel,
nezanechal slov jediných,
pohroužen do vlastní tmy,
posedlý strachem v nadějích.

Posvátná hrůza dělí
skryté vzkazy minulosti,
kde pouto v rouše bílém,
vyzdvihá osudové ctnosti.

Strom života na blízku jest,
vidina smrti nezastaví, neodradí,
vyzdvihneš nad hlavu sílu,
dar druhé šance nezatratí, neomladí.

,,Zůstaň se mnou“,
slova tišší než zátiší lóže,
vstřícné otisky nestálých chvil
to se nezopakuje nikdy, Bože.

Smrt je nemoc krutá,
v očích zoufalého soka,
marně se střídá srdce a chlad,
propuká v změť zvysoka

Xibalba jedině tam ožívá,
přenáší duše jak svitu jas,
zvučným pohledem útěchu zveš,
ty, co jej spatříš v proudu krás.

První sníh tohoto léta,
tebe sprostil tíhy selhání,
netušíš, přesto dýcháš,
zbytečné lži jen haní.

Dokonči to,
poslední kapitola choulí se nahá,
jediné přání za života,
usměrní ztrátu v hledání blaha.

Smrt je cesta k bázni,
v míru se Eden ukrývá,
jako mýtus opředený tichem,
v tobě se zeleň zarývá.

Úleky splývají uvnitř,
Nesmrtelnost co tu pryští,
okusil si mléko Evy,
nezdolný krok to příští.

,,Společně budeme žít navždy“,
není to vítaný sebeklam
sčítám životy, pojídám víru, nás
tobě znovu podléhám

Bez lží

Když sestupuji do zakázaného
nepřemýšlím o zítřku
Obkrouhlá trať zamrazení
probouzí nevyslovené
Vize matou nepřítomný rozum,
dávají mi více než mohu snést
Nač řečnit o velkolepém žalu
On neexistuje, proto toužím
Žádné místo není dokonalou kopií
Jen listové písní skrývá mou nahotu

Tam, kde andělé vzdávají hold
bílá rarita naplní mlhovinu tmy
Dokonáno jest to, co není mé
Neuvězním světlo do sebe

Další roztříštěný pohled je nemožný
Trosečník v uklidňující bouři
Dvě cesty a žádný cíl s dobrým koncem
Mohu skonat vaší nebo vlastní rukou
Záplata není dost velká pro odpočinek ve tvé náruči
Milost mi nebyla dána a nikdy nebude odejmuta
Útulek pro mé slabosti shoří v očích říčky
táhnoucí se kolem střepů prázdných zrcadel
Miloval jsem to, čím ostatní pohrdali
Zjizvené rty nedoceněné amorem,
památka na pitvornost černobílých dnů

Pomatená fantazie blouzní v nejvyšších patrech nebes,
chce uskutečnit skok do ranhojících pekel
Podvědomí se vznáší pod krunýřem ledu,
výkřiky se zdají být velice vzdálené

Tam, kde andělé vzdávají hold
bílá rarita naplní mlhovinu noci
Dokonáno jest to, co není mé
Neuvězním světlo do sebe

Usedavý pohled vnáší lítost
Strach zabil věrného přítele
Listové písní se rozplývá, zůstávám zcela nahý
Sám uprostřed nezkrotné rokliny
Jediné co mě drží na stezce jsou nenaplněné sliby,
vzdálené v kraji přeživších
Odstupuji z téhle promyšlené hry
Ulehám na přikrývku z lístků nebeských lilií,
usínám pod krempou putujícího přístřešku
Vidím vše tak, jak jsem si vždy přál
Uvědomuji si, že dnešek mohl být jiný…
…od zířka budu schránkou hvězdného prachu