Promrhaný nadějný den,
uchýlil se ke skrýši,
nevěřícně prošel podchodem,
spatřil podzemní říši.

Stopy neviděné mlhy,
dovedly jej ke konci,
v metru světla pohasly,
v očích šlapky, blbci.

Stvůra podsvětí hoduje si,
jen prázdno tu vládne,
přijíždí souprava, zastavuje,
zašlé rdoušení padne.

Dveře se otevírají, zavírají,
uvnitř soupravy nic a nic,
opět se dává do pohybu,
naposledy jako smrti panic.

Zaměstnanec schlíple končí,
vysátý až do morku,
prochází, kontroluje po šichtě,
zametá si na dvorku.

Nikde není živá noha,
znuděně jde dál a dál,
nesmysl to pro něj je,
radši by doma na ex sál.

Metro se žene kupředu,
skrývá ve svých útrobách
chlápka, jenž spí tvrdě,
zmohly ho lži o zradách.

Ruka podpírá hlavu
skrytou pod kapucí,
v sedě, ve stoje,
těžko to hned říci.

Muž neváhá, cizince osloví,
zavolá, postrčí nakysle,
žádná reakce, žádná změna,
chtělo by to domyslet.

Příliš nebojácný, pošetilý se zdá,
šťouchá do něj, huláká,
chce ho probrat k životu,
nač tedy zle nadává?

Stačí se podívat blíž,
jen o kousek nepatrný,
uvidí brzy pravdu holou,
střípek, obraz vzdálený.

Ten cestující nespí náhodou,
kdosi ho sem posadil,
nevěděl o tom, nemohl,
odešel dříve, než dorazil.

Zaměstnanec plní povinnosti své,
řádně, ukázněně strhává kapuci,
chtěl to mít, má to mít,
křik jeho sklízí němou ovaci.

Rudá, rudá, rudá barva,
v hrudi, ve tváři, v rozkroku,
někdo pohostil nenávist,
vzata byla msta od půlroku.

Uvnitř dutý, bez kostí málem,
zkrásněný loupeží masa,
dřímá si v náručí masakru,
křivda, ta děvka, tu chodí bosa.

Není na obtíž, jak by mohl,
jízdenku dřímá v ruce,
poctivě snáší příkoří,
sám běsní, vzlyká prudce.

Jediný černý pasažér
se baví mezi muži,
sedí v klíně mrtvoly,
ach ne! Kdo to mohl tušit?