Tag Archive: přijetí


Nepotřebuji odpovědi ani otázky
Vzpomínky pozbývají smysl
Další zpověď bez Boha
Jeden krok a spousta chyb
Poslepovaná napodobenina pravdy,
jen chabá sbírka střepů
Není zapotřebí je hltat,
když to vím, vše umírá samo
Uvnitř se bortí poslední chabé základy
Vina obchází nevinně kolem
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou myšlenek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia

Nesnažím se naříkat ani smát
Obrysy cizích tváří po čase nudí
Tvoje soucitné pózy též
Počátkem studu budiž ty, lásko
Nevzývaná, opomíjená, ponižovaná,
krása dvojčete je pro ostatní cennější
Pokřtěna ubohým jménem,
když svět udeřil, jak sytá víčka
Osvobození čeká na straně iluzí
Posledním nepřítelem zůstala realita
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou smyšlenek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia

Tvé tiché a nepřímé výčitky
proudí v žilách mé černoty
Nic horšího není – nemůže být,
když vidím, jak se vytrácí náš propletenec
Ztrácím tě pod tíhou vlastní posedlosti
Ztrácím tě s každým dalším svítáním
Vybarvil bych nebe do krve, kdybys chtěla
Zatratil bych třpyt luny, kdybys řekla
Nač ale plýtvat silou přísah
Ztratil jsem tě se světlem zítřka
Do uší zní příchod sobeckého konce
a mně se chce křičet!

Omšelá sklíčka padají
Dlaně volně vadnou
Vlasy hořknou a hoří
pod vrstvou ledového popela
Jak rád bych roztrhal noci minulé
Ne pro nápravu, ale spoutání
Pohlcený kletbou domněnek
zůstávám uvězněný ve vlastní hlavě
Nic se nemá zrodit, nic nemá povstat
(křídla andělů požírá Otec smrti)
Vše zůstává a ničí čistou mysl
(v hrdle zamrzlo volání rozumu)
Nitky osudu se zpřetrhávají, dotýkají,
splývají do propastí Pandemonia…

…do nekonečného příběhu neznámých plodů

Sečtělý průvod zasvětil se tvé maličkosti
Bláznivější výsměch nespatřil svět
Ozubená kola nezapadla do mezer
Zbylé chvíle pozřely se navzájem
Dopisy štvou inkoust po dlaních
a ty vůbec nevíš, kde noc skončí
To je největší vtip století
Člověk je jen jedna skvrna
Celé lidstvo – kdo ví?

Spolu můžeme uhájit staré dobré pravdy,
rozplakat pletky, rozesmát chmury
Nepokládej mi další otázky
Odpovědi si odskočily mimo realitu
Chci jít za nimi – tam, kam nikdo nechodí
Nepokládej mi další otázky
Neznám cestu – jen improvizuji
Nepokládej mi další otázky
Jsem snílkosof, ne vladař

Dochucená šance přiostřila malé památky
Vzpomínky se páří na kraji ničeho
Host se dvěma páry a jedním okem
Zavdaný lok uhasil aplaus pařátů
Hostesky ulehají do jámy s láskou
a ty vůbec nevíš, jak noc skončí
To je největší vtip století
Člověk je jen jedna chuť
Celé lidstvo – kdo ví?

Spolu můžeme uhájit staré dobré pravdy,
rozplakat pletky, rozesmát chmury
Nepokládej mi další otázky
Odpovědi si odskočily mimo realitu
Chci jít za nimi – tam, kam nikdo nechodí
Nepokládej mi další otázky
Neznám cestu – jen improvizuji
Nepokládej mi další otázky
Jsem snílkosof, ne vladař

Přímočará tužba provedla hodinářovou šachtou
V lomozu a prachu poznal si její rytmus
Dluhy se roznesly po šrámech stisku
Propůjčené koutky zacvakaly blahem
Mince se kutálí pod kůži hříchu
a ty vůbec nevíš, kdy noc skončí
To je největší vtip století
Člověk je jen jedna nitka
Celé lidstvo – kdo ví?