Tag Archive: snění


Usedli jsme na prašnou mez,
neznali vědu ani magii slov.
Pod výdechem úsměvů
doznali jsme úlevy nov.
A přeci neměli dost.

Skromné stíny ulehly,
světlo si ochočil náš oheň.
Jen pro volnou chvilku klidu.
Sedíme blízko až hoří holeň
a nevíme, kdy zazní znělé ,,Změň.“

Vyčkáváme jeden na druhého,
dlouho – až plameny krotce kvílí.
Dým se vznáší k noční obloze
a stále tu sedíme, stále nesdílní.
V jádru póz snad naděje sídlí.

Uzavřené duše ve rtech,
neznajíc dne a hodinu strohou.
Blízko ohniště, cikád a úvah.
Tiskneme svá těla ke stromu
jako otisky s krotkou strakou.

Cítíme pod sebou prašnou mez,
nechápeme města ani pudy lidí.
Jen tady pospolu tvoříme kruh.
Jako spolek jisker, co výše letí,
co mizí v oblacích, kam smějí.

Zastřené zraky třepotají krásou,
nesou se duchem pírek a dojetí.
Neboj se zeptat, proč verše hoří.
Sražený vaz doplní tvé pojetí,
napoví, kam mizí smírné století.

Necháváme zítřek minulostí,
my, zapadlé duše v lůně přírody.
Ospalá tma obepíná celý kraj divů.
Volá nás, láká na zašlé výroky.
Nezří původ nebeské dohody.

Nikdy bych si nepomyslel, že tu budu zrovna já. Klečím na zemi, která se měla stát kolébkou splněné tužby. Vše se mělo odehrát v dřívější době, kdy Severka prozářila temnotu a ukázala lidem pravý výz- nam naděje. Místo toho marně upínám zrak na umírajícího vlka. Pevně ho tisknu v náručí. Mé prsty projíždí stříbrnou srstí a snaží se ho utěšit. Bolest je příliš velká, ačkoliv nikde nevidím žádné zra- nění, ani ten nejmenší šrám. Přesto podvědomě cítím jak krvácí. Tep se zpomaluje, vůle jej opouští. Z posledních sil vyje žalem rvoucí srdce. Umírá do poválečného ticha. A já bezmocně hledím do očí ze kterých vyhasíná život. Jeho i můj. Vše je propojené ve vzdálené spirále. Slzy se derou navenek, chtějí smočit mé tváře. Avšak cizí záměr se prodral k vědomí. Cosi neznámého mi ne- dovoluje truchlit. Ta síla mě vábí, potlačuje zažité melodie, jež se staly symbolem duše.

Odevzdávám se líbivému hlasu. Bez vlastního přičinění opou- štím zesnulého vlka, následuji stezku neznámé sirény. Mezi stromy se vznáší zlatavé jiskry spáleného pergamenu. Na něm byly zapsány básně mrtvého chlapce. S vírou a přece bez ní. V potlačené představě se hromadí pocit blaženosti. Andělský hlas nabízí osamoceným dokonalost nebeských výšin a nezdolnost bludných skal. Impozantní jev na pozadí přírodní krásy. Kroky plynou, skoro se vznáší. Připadá mi, jako bych kráčel vzduchem. Objevuji nová zákoutí, proměnlivost mýtin a šlápot zmizelých. Pohled vzhůru dokáže odhalit mnohé. Pod ochranou chrámové Stařeny kapradí ustupuje, stíny se rozestupují. Vše živé i neživé mě vítá ve společnosti božské pokušitelky. To její hlas mě uhranul. Teď už to vím naprosto jistě. Nikdo jiný to být nemohl. V očích se odkrývá půvab, v tvářích vystupují lícní kosti a noblesní pýcha. Nedokázala ji včas skrýt. Odhalila ji mezi popěvky balad a nechala působit ve snaze mě přimět k náklonnosti. Nepostačil jí zástup loutek. Chtěla víc. Napříč harmonií vokálů uchovala v sobě jedinečnost a ne- zdolnou jistotu. Svod hlasu zaútočil, ale pozbyl barev hudby. Jen ticho se stalo ozvěnou. Právě to mě přimělo prozřít a pochopit její úmysly – léčku pečlivě nastraženou.

,,Vážně si myslíš, že mě zlákáš? Možná, že přání je výš než naděje, ale přesto bude žít dál i bez tebe. Na tom už nic nezměníš,“ odvážil jsem se vyslovit své přesvědčení. Jak statečné a hloupé. Diva zahodila zbylou masku, přestala zápasit s polopravdou. Dlouhé, tmou obtažené vlasy zavlály jako v zimní bouři. Hranice vzteku vykvetla do operní árie. Ruce se spoutaly, nehty zabořily pod kůži. Nedokázal jsem vydechnout při pohledu na zrůdný objev. Pokušitelka zběsile trhala své maso. Šlachy se vzpíraly a ječely do pozdní noci. Po útržcích se zmítaly, snažily se utéct, ačkoliv nebylo kam. Tělo půvabné krásy se roztrhalo na stovky ne-li tisíce kousků. Krev zaplavila tůni. Pochmurný kal zaklokotal a popohnal výpary k dopadajícímu masu. Příliš pozdě.

Jednotlivé tkáně se těsně před dopadem zachvěly a rozmáchly křídly. K nebi vzlétlo obrovské hejno bílých vran. Společně oblétly noční oblohu a začaly klesat. Rozdělily se na dva čarovné proudy. Jeden změnil směr letu a zamířil k luně a druhý – to ne! Jejich cílem jsem já. Pomsta se skrývá za krákáním, za každým máchnutím křídel. Ale kam se schovat? Kam utéct? Jediná rozumná cesta vede k pláni. Neváhám tedy. Dovoluji strachu, aby mě vedl přes houští a trhliny lesa. V naléhavém útěku ne- vnímám škrábance a rány. Trny se svazují kolem mě do užších smyček. Průchod se zdá být nemožný. Větve bičují, listí podřezává sluch a kořeny podtrhávají nohy. Při pádu slyším v dutině zlovolný smích. Posměch a sympatie se skřehotem, jež se stále blíží. Zarývám do půdy všechny síly. S velikým úsilím vstávám, snažím se dát znovu do běhu. Bělost vran se vytrácí. Vidím v mezerách porostu, jak stíny je uchvacují a mění do podoby temného dýmu. Ten proniká ke mně snáze než ptačí služebníci. Prodírá se jako nezastavitelná smršť. Pohlcuje vše, co se mu postaví do cesty. Tato chvíle se zdá být mou poslední, ale ničemu ještě není konec. Tyranie zákeřného okolí ustupuje. Naposledy zaklopýtnu, naposledy vdechnu hořkost dusivého prachu, abych se ocitl na širé pláni.

Horečka pulzuje v ruměnci úlevy. Dokázal jsem to. Dostal jsem se na druhou stranu světa… co ale teď? Není tu nikdo a nic. Jen já a za chvíli i ona. Černý inkoust se pohupuje nade mnou a líně švitoří své rekviem. Luna pohlcena jest shlukem nepřirozených, bílých skvrn. Druhé hejno vran se usadilo na naději se zájmem o potlačení tužeb. Jak ale tohle nakonec skončí? Budu schopen to změnit? Kráčím směle do popředí rozsáhlé prázdnoty. Poklekám a aniž bych věděl proč, slova se derou z úst. Samovolně a přece tak smysluplně. Srdce promlouvá zcela otevřeně:
,,Nevím, jestli mě slyšíš, ale musím se přiznat. Tobě, jež jsi dala všem snílkům touhu a dar tvořit v duchu nebes. Ukrýváš v sobě Boha i ďábla, život i smrt. Ach, Matko noci, odpověz na mé volání. Naplň zhrzená srdce a dopřej klidu všem, kteří v tebe věří. Nedopusť, aby se křivda, zlost a samota šířila. Odežeň zástupy umělých tváří a připomeň jak vzácné je umění snění. Ať to vidí každý bez rozdílu. Ať i neosvícení pocítí dotek osudového přání.“
Zakončím vyznání se zatajeným dechem. Hledím ke skrytému úplňku odevzdaně. Tentokrát nic ne- dokáže zastavit mé slzy, moji sílící bolest. Trhá mi to hruď. Spánky hoří pod impulsem nečekané zrady.

Temnota pohltila hudbu nedopsané písně. Chlad prořízl hřejivou náruč noci. Bezděčně se otáčím a beze strachu hledím do tváře pronásledovatele. Ano, do tváře. Proud tmy se stačil proměnit, nabyl staronovou podobu. Tělo se rozrostlo o zrůdné končetiny a křídla uřknutých pavučin. Nenacházím onen půvab. Ozubená kola se zatvrdila do masa i dýmu. Společně zacelily rány, rozšířily se po obřím vzrůstu až k šíji, kde se zvolna vytratily. Obličej si ponechala původní. To jediné jí zbylo. Stala se katem pro svá dítka. Lákavá vidina mamonu ji zaslepila. Jen jizvy zůstaly jako připomínka předešlých chyb.
,,Tady to skončí? Takhle si to opravdu představuješ?“ zeptal jsem se zklamaně. Nechtěl jsem znát odpověď. Věděl jsem, že nemám proti ní šanci, ale nehodlal jsem jí to usnadnit. Mrtvé zahrady jsem měl před očima stejně živě jako pohled na umírajícího vlka. Má motivace ale byla příliš prchavá ve srovnání s její. V útočné póze se obludná diva zaštítila operními vokály. Roztáhla pařáty a pomalu je pozvedla nad moji hlavu. Temná truhla divů se v ten okamžik otevřela a já pochopil, jak dostát svému. Po odpudivém výdechu hnijící vášně jsem se nadechl ryzí podstaty.
,,Můžeš se mě zbavit. Můžeš mě zadusat do země, pozřít nebo roztrhat na cáry, ale nic tím nezískáš. Pokaždé když se ohlédneš, pokaždé když ucítíš vůni laskavce, spatříš mě. Za horizontem plachých doteků, na křídlech panenského sněhu, pod polibky nebeských luk, v mapách hvězdné romance. Nikdy se mě doopravdy nezbavíš. Nikdy.“

Ani jsem netušil, jak mocně to vyzní. Stvůra rozevřela svůj chřtán, zbavila se zbylé lidskosti. Její mučivý běs se roznesl po celé pláni. Vytrhl půdu, vynesl ji k nebi nemilosrdně za doprovodu ocelově chladného ohně. Měl bych znovu utéct? Ne. Postavím se osudu čelem. Pokud mám zahynout, tak ať je to právě tady a teď. V očekávání zrak drásá vidina blížící se vlny živlů a mrtvé zeminy. Vyčkávám na ni. Poslední myšlenka směřuje k přání srdečního žáru, k životu, jež mi byl dán. A právě v tuhle chvíli nadešel nečekaný zlom. Matka noci nabyla sil a rozehnala temnotu bílých vran. Stříbro se propletlo nitku po nitce. V černých siluetách odlesků půlnoční záře rozjasnila oblohu, okolí i duše nepříto- mných snílků. Úderné paprsky upřímné luny zasáhly mé tělo a rozevřely nejniternější bytí. Jejich doteky prostoupily mnou a vynesly, odpoutaly od pozemské tíhy. Znetvořená dokonalost – půvab konající zlo samolibého dobra neměl šanci. Vzduch zaplavila melodie skutečného života. Ta zaplašila vlnu útoku a pokušitelku zpět do tmy, blaženě roztoužená dojetím. Stále tomu nemohu uvěřit. Vznáším se několik metrů nad zemí, v pase se prohýbám s nebývalou vláčností. Pocity dřívější naděje se navrací a ještě ve větší míře. Čas se zdá být nicotný. Vlasy volně vlají v pomalé serenádě ne- viditelného příboje. Rosa je zachycená v mikrokosmu.

To už se ale vědomí navrací. Otevírám mysl, abych spatřil obraz vzkříšení. Na stejném místě se vše mění. Vlk otevírá oči, povstává zcela živ a zdráv. Svým vytím dává mi najevo, jak moc je šťastný, jak srdečně vítá nový úsvit. Paprsky zkrášlují obzor. Mraky se čeří. Pocity jindy neviděné palety ožívají. Nová Matka noci rozevírá náruč jitřní mystiky. Nenáviděna, milována pro svoji přirozenost. Její duch naplnil vůli osamoceného vlka. Naplnil srdce Nočního přání.

Šlápoty, odnesené zárodkem větru,
zachytili neviděné sevření
Zprávy srdečního tepu
neochromili tě takovou naléhavostí
jako při přijímání
Místo k odpočinku
mizí s odejmutou krůpějí
Nezbude tu jediný slib
Okolí se zahalí do hávu

Vrať mi hořkost snů,
zlomyslnou náruč strachu
Pramen překypující životem
je ponechán bez povšimnutí
Dálka mezi břehy pomíjí
Tam jsem nalezl tebe

Rozmary, zachráněné nadbytkem obětí,
polámaly svěřené pouto
Mezery doznívající spásy
přivodily ti dotek pokulhávající jistoty
snad tisíckrát více
Neuleháš poklidně
do zátylku zotaveného přání
Vnitřní hlas útlocitně našeptává
Věže se vznáší k nočním hradbám

Vrať mi hořkost snů,
zlomyslnou náruč strachu
Pramen překypující životem
je ponechán bez povšimnutí
Dálka mezi břehy pomíjí
Tam jsem nalezl tebe

Nemohu jinak
Odpusť mi,
pokud sníš,
pokud věříš…