Poslední muž odešel,
nezanechal slov jediných,
pohroužen do vlastní tmy,
posedlý strachem v nadějích.

Posvátná hrůza dělí
skryté vzkazy minulosti,
kde pouto v rouše bílém,
vyzdvihá osudové ctnosti.

Strom života na blízku jest,
vidina smrti nezastaví, neodradí,
vyzdvihneš nad hlavu sílu,
dar druhé šance nezatratí, neomladí.

,,Zůstaň se mnou“,
slova tišší než zátiší lóže,
vstřícné otisky nestálých chvil
to se nezopakuje nikdy, Bože.

Smrt je nemoc krutá,
v očích zoufalého soka,
marně se střídá srdce a chlad,
propuká v změť zvysoka

Xibalba jedině tam ožívá,
přenáší duše jak svitu jas,
zvučným pohledem útěchu zveš,
ty, co jej spatříš v proudu krás.

První sníh tohoto léta,
tebe sprostil tíhy selhání,
netušíš, přesto dýcháš,
zbytečné lži jen haní.

Dokonči to,
poslední kapitola choulí se nahá,
jediné přání za života,
usměrní ztrátu v hledání blaha.

Smrt je cesta k bázni,
v míru se Eden ukrývá,
jako mýtus opředený tichem,
v tobě se zeleň zarývá.

Úleky splývají uvnitř,
Nesmrtelnost co tu pryští,
okusil si mléko Evy,
nezdolný krok to příští.

,,Společně budeme žít navždy“,
není to vítaný sebeklam
sčítám životy, pojídám víru, nás
tobě znovu podléhám