Tag Archive: stud


Promlouvá ke mně,
snaží se podmanit,
vymanit z objetí
decentní úzkosti
Není schopna závisti
Osamoceně krouží
nad polem dávných strašáků
Nahlíží a předčítá
naše svobodné listy
Tam jsme zanechali vše potřebné
pro nepotřebné jistoty
A přesto vina není a nikdy nebyla
Prý…
A přesto bolest nepřichází
Prý…

Společně jsme slyšeli něhu zpívat
Zavdali si málo příčin, více vína
Neohlíželi se, nepřeli
Úsměvy probouzeli, věštili z tmy
Nesobecky jako pokaždé
Utvrzeni v pravdě živoucí
Přísahali jsme, přísahali
ke cti, k ideálům, za sny, z vděku
A přesto zapomněli

Vplouvá do mne,
odhodlaná jednat,
vyjednat mír i svár
na pomezí smyslů
Nevzdává se náznaků
Soucitně bdí, čeká
na nejkratší záblesk okamžiků
Naslouchá a sdílí
naše neměnná jména
V nich se objevil nesmysl slov
pro hrdinský smysl
A přesto odvaha není a nikdy nebyla
Prý…
A přesto pochopení nepřichází
Prý…
A přesto jsme každý sám
Prý…

Společně jsme slyšeli něhu zpívat
Zavdali si málo příčin, více vína
Neohlíželi se, nepřeli
Jen v bezedné báni usnuli…

Světla záře spolčila se,
odhalila nový svět,
toužili jsme tolik pět,
až opomněli zhroutit se.

Ve šlápotách průkopníků,
poprvé strach, podruhé zlost,
zavítal k nám snědý host,
zavdal příčin, málo díků

Ve zkratce divné,
chtíc polibek tvůj,
hořce plakal, klidné
stuhy plály – stůj!

Nevidíš snad oči jeho,
nestojíš o pravdu ryzí?
Možná by to léčku chtělo,
přitul se k němu, byť je cizí.

Oviň, stáhni ke své smyčce,
jen krůčků pár postačí,
nevzlétne již k rodné smečce,
na zemi si vystačí.

Bude muset, co víc chtít,
lstivější jsme než ďábel,
Bude muset otročit
pod iluzí jménem Ábel.

Nedbej na prosby,
sleduj krásu utrpení,
Modlí se, nač by
výš létal do kuropění.

Nečekal zradu,
důvěřoval lidské duši,
volá, prosí o radu,
polyká naráz ránu, kuši

Pod skleněnou klenbou
sám, samotinký posel,
unaven trýzní, hanbou,
leží tiše, jakoby pošel.

Sníh nepostačí více,
zanechal v sobě chlad,
ztěžkly mu obě plíce,
může anděl umírat?

Otázka vyřčena jest,
pochybnost bere za své,
pookřála němá čest,
povolily prsty tvé.

Koule zavržení ztrácí se,
padá, padá až ke dnu dolů,
střepy vábí rysy atolů
a nářek volný krátí se.

Ač nechtěně či chtěně spíš
propustka k nebi byla dána,
volba prvého vybrána,
odlétá k Pánu, stále sníš?