Na zem dolehly poslední doteky něhy, když šelest nevítaného chmýří schoulil se v její mysli. Nevěděla o tom. Dívala se z okna vzhůru, vzhůru tam, kde hvězdy obvykle zářily, kde modlitby stoupaly k Bohu. Věřila v to, ba co víc. Vzhlížela tak vysoko a nízko, že si netroufla mrknout jedin- krát. Teplo petrolejové lampy svým matným světlem osvětlovalo koutek soukromého ráje. Plamínek, jenž byl uzavřen ve skleněné celistvé dlani, mihotal opatrně. Možná až moc, když ona doufala, tajil se dech v nočním strážci, když ona mlčky prosila, nikde nebyl nikdo ku pomoci, aby zaštítil svým tělem to její. Rány, pomyslné patronky pravdy měly se rozvinout do plné šíře, aby vysněný princ okusil bo- lest. Ne, nebylo krutosti ani záště. To hořkost zkušeností volala, křičela napětím z útrob srdce. A přece, dnes jako včera. Tlumené světlo pohasíná a v zádech… zavírá oči, bojí se to vyslovit nahlas. Na rameni usedl dotek archanděla.

Ach, je to sen? Hloupé sémě zoufalé fantazie? Přestávám bdít i snít? Tak co tedy prožívám, když není ani jednoho, ani třetího? Kam se má duše uchyluje, že cítím nemožné, aniž bych věděla, poznala nebo snad pochopila… tak tiše promlouvá v myšlenkách. Ubírá se k podvědomí plynoucí krajiny, jako malíř, jenž usedá před neopakovatelnou pózu čtyřvrstvé celistvosti. Nesnaží se utéct. Jen čeká, co bude dál. Netroufá si promluvit, když stíny vysychají pod rytmem neviděné záře.
,,Jsi v pořádku?“ On promluvil. To není možné. Je to jen má smyšlenka! Napomíná sama sebe. Snaží se vzepřít něčemu, čemu dávno propadla.
,,Lásko? Jsi tu se mnou? Slyšíš mě?“ ten hlas probodává zdivo utopie. Čekání se zdá být falešné, zbytečné víc, než by se zprvu zdálo. Mráz přesto svádí ji objetím nechápavého příslibu. Přejíždí po kůži čepelí lednové kazajky. Snaží se ji zbavit posledních útržků odvahy.
,,Prosím. Neopouštěj mě. Už takhle je to těžké. Všechna ta nejistota mě tíží víc, než si možná myslíš,“ jeho slova znovu do ní vdechují život, leč bolestný. Přestává se chvět. Mysl se otvírá, koutky úst splývají a náhle:
,,Neodcházej, prosím.“ První slova toho večera. Vypustila je z úst, aniž by o tom přemýšlela. Stejně tak impulzivně mrkla poprvé, podruhé do odlesku oken. Bez rozmyšlení, bez zaváhání. A hle! Vzpomínky pookřály a vypluly napovrch. V tichu bezelstné lásky spatřila jeho tvář. Až potom se otočila k němu čelem.

Byl to on. O tom nebylo sporu. Stál ve dveřích a upřeně na ni zíral. Rysy statečné ctnosti se odrážely v očích věrného muže. Síla doprovázená trpělivostí byla cítit, když se jí zeptal:
,,A proč bych neměl odejít? Ty sama odcházíš každou noc a ani o tom nevíš.“
,,Miluji tě, proto odcházím. Potřebuji tě, proto se uzavírám. Toužím po tobě, proto zapomínám. Pokaždé zas a znovu jen abych jednou překonala tu zrůdu, která mě ubíjí… jako právě dnes,“ vyznává se z chaosu citů upřímně a bezelstně. Jediná tíha je pravda, ve které se skrývá původ nepřející nemoci. A přece si hledí vzájemně do očí a zdá se, že není silnějšího souznění.
,,Tuhle chvíli jsem prožil už tolikrát a přece se jí nemůžu nabažit. Jeví se mi to i teď, jako by to bylo první shledání, první uvítání rozmarného svitu. Díky tobě… vídám věci, které nelze uchopit. Sním o chvílích, jež zaostávají za dnešní dobou… nevím, jak to lépe říct. Snad jen – zůstaň a neodcházej ode mě, od našeho života, od našich vzpomínek. Prosím, prosím už víckrát ne.“

Nešlo to přehlédnout. Jeho vyznání sílila s každým dalším slovem. Bál se její amnézie, která postupně vítězila s každým dnem snáze. Nevěděl, co se skrývá v dvoraně zapadlých obav. Vzdal se toho trápení pro klid a přízeň. Kráčel blíž a blíž, aby uchopil smysl své blažené posedlosti. Lehce, nenuceně opakoval dráhu smyslných doteků. Nebral ohled na separaci zapomnění. Toužil být jí nablízku, dokud to jenom jde. Opětovně se pohroužel do jejích vlasů, aby ucítil vůni lesní svatyně. Vzdechy vyplouvající z hrdla vdechoval požár vášně. Neměl šanci tomu odolat. Rty se spojily a nepustily hodnou chvíli, až se muž nadechl pro další záchvěv. Labuť skvostně se zaklonila pro půvabnou výzvu rozkošné šíje, kdy se vpíjející polibky dvořily panenské eleganci.

A další a další vzdechy letící k výšinám osvobození. Dámský šat se začal vzpouzet. Křídla polibků čeřila vlny bílých krajek a odnášela je daleko pryč za horizont domnělého světa. Červánky úkroků a nadhledů se rozplynuly do sfér nehynoucí extáze bez šance na návrat. Vstoupil do ní jak do poupěte milovaného skvostu. Uchoval vše, v co věřil, aby neposkvrnil spojení protipólů. Jen nahlédnout do nitra a nechat hořet. O nic víc ani jeden z nich nestál. Sítě odříkané rosy se protrhla náhle a proudem vytryskla až naposledy se skromnou zástavou, kdy vydechla rozkoší. Tělo spočinulo na tělu. Hřebeny dosažené euforie se nyní zdály býti tak nebeské, tak bezútěšně nebeské… pro nehynoucí okamžik až do kokrhání polnic.