Tag Archive: věčnost


Strom života

Poslední muž odešel,
nezanechal slov jediných,
pohroužen do vlastní tmy,
posedlý strachem v nadějích.

Posvátná hrůza dělí
skryté vzkazy minulosti,
kde pouto v rouše bílém,
vyzdvihá osudové ctnosti.

Strom života na blízku jest,
vidina smrti nezastaví, neodradí,
vyzdvihneš nad hlavu sílu,
dar druhé šance nezatratí, neomladí.

,,Zůstaň se mnou“,
slova tišší než zátiší lóže,
vstřícné otisky nestálých chvil
to se nezopakuje nikdy, Bože.

Smrt je nemoc krutá,
v očích zoufalého soka,
marně se střídá srdce a chlad,
propuká v změť zvysoka

Xibalba jedině tam ožívá,
přenáší duše jak svitu jas,
zvučným pohledem útěchu zveš,
ty, co jej spatříš v proudu krás.

První sníh tohoto léta,
tebe sprostil tíhy selhání,
netušíš, přesto dýcháš,
zbytečné lži jen haní.

Dokonči to,
poslední kapitola choulí se nahá,
jediné přání za života,
usměrní ztrátu v hledání blaha.

Smrt je cesta k bázni,
v míru se Eden ukrývá,
jako mýtus opředený tichem,
v tobě se zeleň zarývá.

Úleky splývají uvnitř,
Nesmrtelnost co tu pryští,
okusil si mléko Evy,
nezdolný krok to příští.

,,Společně budeme žít navždy“,
není to vítaný sebeklam
sčítám životy, pojídám víru, nás
tobě znovu podléhám

Přijď mě navštívit
Čas se zastavil,
ponechal mě zde
bez varování
Přijď mě navštívit
Budeme počítat životy
na rozespalé jabloni,
tak jako dřív
Přijď mě probudit
Zdlouhavá chvíle
se protáhla do předvečera,
aniž bych se od všeho oprostil

Nesmím usnout!
Je to hloupé přání
v šeru mračen
Nesmím usnout!
Hlas padá ze srázu,
okolí slábne
Nesmím usnout!
Kde by byl začátek
bez pokleslé nadsázky

Jabloň zatahuje smutek
Množství životů ubývá
Hra se blíží ke konci
Rozespalost šera
si mě snadno ochočila
pod kůží dřevěny
Nestihneš mě zachránit
Příliš šlechetné pouto
tě zavazuje k odchodu

Přijď mě navštívit
Místa se mění
Obzor se rozlívá
bez povšimnutí
Přijď mě navštívit
Budeme probírat kapky
neslučitelné s tužbami,
tak příkrými
Přijď mě probudit
Nepovšimnul jsem si,
že kámen je schopen tlukotu
přejícího poklidné splynutí

Nesmím usnout!
Je to hloupé přání
v šeru mračen
Nesmím usnout!
Hlas padá ze srázu,
okolí se vytrácí
Nesmím usnout!
Kde by byl začátek
bez pokleslé fráze

Nechal si vychladnout ocel
Pevný stisk drápů naznačil
kam směřuje ten pocit
zkomírajících, ale věrných koček
Záblesky z nebes křičí,
připomínajíc sílu moci
V azylu nenajdeš ryzí sen
jen vábení druhé strany

Nářky kvůli zatoulaným sílí
Nenapraví to výsměch sirén
Pevnina je ztracená v mlze přízraků
Oddej se poslednímu nádechu čerstvého vánku
Poseidonovy prameny vlasů tě zahalí do podmořské…
…nevidomé…
…hluboké….
…věčnosti

Přes všechny prosby ses tam vydal
Stesk ustupuje čistému svědomí
Snaha se propadla na dno rokle,
přesto je tvůj obraz viděn živý
Paměti blízkého Já se povznesou
Tam za horizontem obzoru
svítilny osvěcují tvou mohylu
Takhle sis to vždy přál

Nářky kvůli zatoulaným sílí
Nenapraví to výsměch sirén
Pevnina je ztracená v mlze přízraků
Oddej se poslednímu nádechu čerstvého vánku
Poseidonovy prameny vlasů tě zahalí do podmořské…
…nevidomé…
…hluboké…
…věčnosti