Tag Archive: život


Životní cesta

Spatřil jsem tolik znamení,
tolik snů se stejným cílem,
rozdílným pojetím
Vůle duše není pomíjivá
Volí si směry letu, směry pádu,
bez rozmyslu, se zaujetím
nabízí prostor na výsluní,
nabádá k nepoznanému,
probouzí ospalé,
šíří jejich slávu

Postačí trocha snahy,
vytrvalosti, fantazie
Štěstěna se vyspala
do nově zjizveného dne
Nejvyšší to čas
pro zdolání vlastní propasti
Pírka na seschlé dlani
Nemilosrdně je seber
Napiš příběh lyriky
a neotáčej se zpět

Smečka vlků se blíží
Kým se staneš?
Lovec přihlíží jejich hostině
Slaboch odpadl do tmy

Každý z cítících
umí mizet mezi oblaky,
umí ronit nečekanou bolest,
umí křísit zmrzačená víčka

Každý z žijících
umí skousnout ret,
umí zkrotit bestii,
umí ocenit vděk

Každý z nás
umí utíkat,
umí bojovat,
umí zapomínat

…napiš příběh lyriky,
lovče ztracených duší
Odevzdej se jim
zcela upřímně a tiše
Požehnej jim
zcela upřímně a tiše

Strom života

Poslední muž odešel,
nezanechal slov jediných,
pohroužen do vlastní tmy,
posedlý strachem v nadějích.

Posvátná hrůza dělí
skryté vzkazy minulosti,
kde pouto v rouše bílém,
vyzdvihá osudové ctnosti.

Strom života na blízku jest,
vidina smrti nezastaví, neodradí,
vyzdvihneš nad hlavu sílu,
dar druhé šance nezatratí, neomladí.

,,Zůstaň se mnou“,
slova tišší než zátiší lóže,
vstřícné otisky nestálých chvil
to se nezopakuje nikdy, Bože.

Smrt je nemoc krutá,
v očích zoufalého soka,
marně se střídá srdce a chlad,
propuká v změť zvysoka

Xibalba jedině tam ožívá,
přenáší duše jak svitu jas,
zvučným pohledem útěchu zveš,
ty, co jej spatříš v proudu krás.

První sníh tohoto léta,
tebe sprostil tíhy selhání,
netušíš, přesto dýcháš,
zbytečné lži jen haní.

Dokonči to,
poslední kapitola choulí se nahá,
jediné přání za života,
usměrní ztrátu v hledání blaha.

Smrt je cesta k bázni,
v míru se Eden ukrývá,
jako mýtus opředený tichem,
v tobě se zeleň zarývá.

Úleky splývají uvnitř,
Nesmrtelnost co tu pryští,
okusil si mléko Evy,
nezdolný krok to příští.

,,Společně budeme žít navždy“,
není to vítaný sebeklam
sčítám životy, pojídám víru, nás
tobě znovu podléhám

Poledne se pozvolna dobývalo ke svému vrcholu. Sluneční svit prozařoval okolí jednoho malého městečka. Hravě se dostával do míst, kam jindy nemohl. Lístky stromů jej propouštěly skrz sebe sama, aby slabounký nádech tepla se dostal všude tam, kde dosud nebyl. Jako by snad chtěl, aby lidé zapomněli na nepříjemné vzpomínky a dlouhé hodiny zimní promarněnosti. Ta upřímná starost se nezdála býti pravou. Rozhodně za tím muselo být něco víc, když se ke slunci přidal lehkovážný vítr, jež se ozýval v dutinách stromů a plašil zbrklé vrabčáky. Jeho cesta se nesla kolem zapadlé kapličky, přes hustá strniště následujíc neviditelné stopy, které jej dovedly až k širé louce, po jejímž obvodu byl okrasný kruh tvořený starými břízami. Posvátnost tohoto místa dýchala v harmonické symfonii stébel trávy. Ty se odevzdaně kolébaly do rytmu ohrané ukolébavky. Nic nového pro ně nepředsta- vovala. To se ale nedalo říct o lidech, kteří ve zdejším travnatém moři trávili chvíle svého pomíjivého života. Paměti radostných chvil byly každým stiskem stébel propuštěny na svobodu. Žádné zbytečné rozmary, jen slzy v opojení slunného záblesku. Tak umí milovat Romeo a Julie dnešní doby. Vzory vepsané v naději na zachování nereálného ideálu se zdají být skutečným obtiskem mistrova přání.

Důkazem toho je dnešní den. V samém středu promlouvající louky leží dívka. Její prostý oděv prozrazuje, že se jí nedostává takového přepychu jako jiným. Jí to ale zvlášť netrápí. Nechává se unášet šimravým přílivem. Zeleň obklopuje, ochraňuje a skrývá ji. Snad úmyslně tyčí své konečky do výšin. Snad z pouhé zvědavosti se snaží nahlédnout do dopisu, který třímá mezi ladnými prsty. Oči bez mrknutí se vpíjejí do řádků, slov, písmen psaných jeho rukou. Pociťuje z nich všechnu tu upřímnost, veškerý jas nedopsaných, ale skrytých vyznání. Bez ohledu na vzdálenost dělící vzá- jemnou blízkost ví, že čas je příliš pomíjivý, než aby je rozdělil. Za každou tečkou, za každou čárkou jakoby se skrýval vroucí polibek, dotek průzračného dechu. I teď vnímá sílu rukou, které se tak rády noří do rozpustilých pramenů hnědovlasého divu. Byť je to je- den z mnoha střípků čarokrásného zrcadla. Ona bezvýhradně ži- je pro chvíle jako je tahle. Okamžiky stoupajícího úsvitu nebyly nikdy viděny jasněji než dnes v jejích očích. Vrací se. Dvě slova, jedna myšlenka a vše se zdá býti jasné.

Nic nemůže změnit to, co se má stát. Půst se odebírá k vytou- ženému konci. Znovunabytá důvěra v lepší časy ji probouzí z šera zpustošených dnů. Ovládnout se je tak těžké, když úsměv se zčistajasna rýsuje do podob zapomenutých. Strasti poztrácejí svůj význam. Tak mocná je čarodějka lidského perutí. Vkrádá se ve chvílích nečekaných. Bdí i splývá. Ona to cítí. Tohle srdce bylo stvořeno k milování. Pohled blažené úcty se upíná na bílá oblaka. Na pozadí modré palety jde fantazie a štěstí ruku v ruce. Měňavé figury vytříbené shody hrají milostné party. Nedopo- vězené dějství beránků a putujících andělů navrhla gesty vše- objímajícího zachránce. Není skromnější krásy. Život se odráží v očích jantaru a nesměle hledá další úlomky příběhu.

Výhled se rozšiřuje v doprovodu blížícího se narušitele. Ten bez slitování trhá na kusy posvátnost ticha. Ona moc dobře ví, co to znamená. Nechce tomu uvěřit. Nikdy by si netroufla připustit si tak krutou pravdu. Dech se bezděky krátí. Nebýt naléhavosti větru zůstala by ležet. Sílící příval hrozby útočí na její sluch. Nohy tak líbezně ladné se dávají do běhu. Není zbytí, musí to dokázat, ačkoliv se louka zdá být větší a větší. Monstrózní řev se přibližuje. Jeho původce vrhá stín skoro na celé prostranství. Neživá křídla strnule odsekávají proužky plujících přání. Bez šance na obnovení opouští svět vyvýšené klenby. Nebe postrádá barev, když dolů padají nástroje smrti.

,,Ne!“ její výkřik mizí v brutalitě výbuchu. Oblak prachu se šíří, zatímco kusy hlíny poletují do všech světových stran. A další hromobití, další rána jen pár metrů za ní. Strach ji rychle zaplavuje, bubnuje ve spáncích do rytmu vyděšeného tepu. Snaží se jej nevnímat, běží slepě dál. Pískot v uších je příznakem neutuchajících gejzírů znásilněné Matky přírody. Ta bolest je spojnicí vyvolené nevinnosti. Tak vroucně se snaží přežít pro chvíli, na kterou čekala. Nevnímá zradu kolem sebe. Zrak se upíná k chrámové linii; náruč stromů uvádí ji do falešného pocitu bezpečí. Nezáleží jí na míře klamu, teď, když je tak blízko, to nemůže vzdát. Exploze v zádech jí napovídají o neústupnosti neznámého ne- přítele, jenž přišel bez varování. Zesláblá klopýtá a padá ke kořenům údajného ochránce. Chvatně tiskne své tělo k jeho tělu, jako by to byl její přítel a milenec. Drží se jej ve vyděšené křeči. Celá se chvěje, vyčkává, co bude dál. Ztěžklá víčka ji uzavírají před světem, kterému musí teď čelit. Nedoufá v nemožný zázrak, naopak. Bere všechnu vinu na sebe. Sama se označuje barvou odsouzence – zbytečně. Není viník, ale oběť. Tichý sten jí káže slovo nepochopené.

,,Co se to děje? Proč utrpení přišlo až za námi? Je to snad tvá vůle? A pokud ano, tak co jsme ti provedli tak špatného, oh Pane,“ pozvedá slzy k nebesům. Klepe se zimnicí posmrtného šoku. Nebylo to poprvé, kdy čelila smrti. Dlaně stírají vrásky. Dech opatrně nabírá na plynulosti, jak se řev pro- následovatele vzdaluje. Nijak ji to ale neuklidňuje. Podvědomě ví, že zkáza odchází, aby navštívila její rodné místo. Rozpolcená vlastní nejistotou se snaží sama sebe přesvědčit o nutnosti návratu. Nedaří se jí to, když k ní promlouvá strach spolčený s touhou k životu. Tenhle vnitřní souboj nemá vítěze ani poraženého. Zcela osamocena se nadále tiskne ke stromu a vyčkává.

Čas pod vlastní tíhou plyne rychleji, než si připouští. Natolik propadla černým myšlenkám, oslepila se hrůzným zázrakem přežití, že nebyla schopna postřehnout zamlklé gesto stávajícího setmění. Ani kroky, jež se blíží, nebere na vědomí. Nebo snad dobrovolně čeká na jejich blízkost? Copak mysl očekává náklonnost cizího ortelu? Vzdává to? Ne, jen se s tím snaží smířit, snaží se pochopit něco, co nelze pochopit srdcem. Pozvedá hlavu, krásu smáčenou bezradností, aby pohlédla do tváře uni- formy. Ta se vypíná na hrudi statného muže. Kdyby nebylo nedůvěry, vrhla by se mu do náruče. Ne pro útěchu nebo zoufalé potěšení, ale kvůli vzteku. Chtěla, aby cítil její strach, bolest, která ji vnitřně sžírá. Udělala by pro to cokoliv a on to věděl. Dávala mu to jasně najevo. Plameny v očích sálaly do jeho útrob. On ale tím pohrdal, bez studu se nad tím zašklebil.

,,Proč to děláte? Nic jsme vám přece neudělali. Tak proč to-to všechno?“ snažila se z posledních sil vymámit nějakou smysluplnou odpověď. Nedočkala se jí. Muž mírně pootevřel ústa, jako by s něčím váhal. Chladnokrevné rysy se ze šklebu ucelily v jeden odměřený výraz. Smířlivě pokynul hlavou a z pouzdra vytáhl pistoli. Nikdo z nich nezaváhal.

Dívka dostala svoji odpověď, naposledy s ledovým klidem vydechla a voják bez mrknutí oka na ni namířil zbraň, odjistil, stiskl kohoutek… a odešel. Takový konec jí byl dán, když výstřel krásku zavrhl do světa, kde už nikdy nepozná to, po čem toužila. Neměla na vybranou. Pohled do očí cizince byl uhrančivý. Snažila se, doufala a stále doufá. Živá ve světě nostalgie usedne na mysl své lásky, až naleznou její vychladlé tělo. Jisté je, že smrt byla poražena. Odešla na věčnost tak, jak dokáže málo lidí. S lehkostí větru nalezla v poslední vteřině zaplašené světlo. Na rtech jí zůstal němý úsměv, myš- lenka kvetoucí magnólie, jako pokaždé, když byla plná citů.