Tag Archive: znovunalezení


Odplouváš a není kam
Mluvíš a nevíš proč
Prozraď mi odkdy slzy kvetou na nebi?
Pro koho byla zamlčena líbivá lež?
Třpyt se snáší do tvých vlasů
Hlasy strojí večerní šaty
Snášíš se po schodech
Všichni mlčí, všichni ti závidí
Jsem hrdý po právu a v právu

Tvá přízeň a já
Tvá naděje a já
Větší cti nemůžu dosáhnout
Po tvém boku, ve tvém pohledu
ztrácím se a nalézám jen tebe

Čas se vzdal vlády nad světem
Zlo a dobro pohltila výjimečnost
Vidím, jak mocná jsi čarodějka
Rozpouštíš prameny pochyb
Odháníš ode mne poskvrny mládí
V dekadenci doteků lámeš mou víru
Sveden a podroben klečím před tebou
Jen pozdvihni žezlo nebeské opěry
Schoď falešné berle a dóm pukne v půli
Pak budeme svoji navěky

Není důvod procházet křižovatky cest
Bezcílně svázaní němým úsměvem
Ponoření do studny živé křehkosti
Zřím jen třepot plachých křídel
Na rtech se rodí otázka osudu
Zabraň mi v tom nebo odpověz mlčením
Hlavně nepodléhej nečinnosti strážců
Ty zbraně nepatří nám, nepatří nikomu,
kdo neumí vzhlédnout k nebeským dolům
Uvnitř jsou truhlice doteků v bezpečí

Vědění netkví v myšlenkách
Chceš-li to vidět, rozříznu své srdce
Chceš-li to zažít, ponoř se do mě

Tvá minulost a já
Tvá nevinnost a já
Jizev tě nezbaví ani vodopád hvězd
Obavy se střídají a množí pod polštářem
Přesto můžu do tebe vnést melancholii povzdechů

Osvobozen a nalezen v závojích šťastného sametu
Nechávám rty odplouvat do přístavu záchvěvů
Po tvém boku, ve tvém pohledu
usínám a probouzím se jen v tobě

Na zem dolehly poslední doteky něhy, když šelest nevítaného chmýří schoulil se v její mysli. Nevěděla o tom. Dívala se z okna vzhůru, vzhůru tam, kde hvězdy obvykle zářily, kde modlitby stoupaly k Bohu. Věřila v to, ba co víc. Vzhlížela tak vysoko a nízko, že si netroufla mrknout jedin- krát. Teplo petrolejové lampy svým matným světlem osvětlovalo koutek soukromého ráje. Plamínek, jenž byl uzavřen ve skleněné celistvé dlani, mihotal opatrně. Možná až moc, když ona doufala, tajil se dech v nočním strážci, když ona mlčky prosila, nikde nebyl nikdo ku pomoci, aby zaštítil svým tělem to její. Rány, pomyslné patronky pravdy měly se rozvinout do plné šíře, aby vysněný princ okusil bo- lest. Ne, nebylo krutosti ani záště. To hořkost zkušeností volala, křičela napětím z útrob srdce. A přece, dnes jako včera. Tlumené světlo pohasíná a v zádech… zavírá oči, bojí se to vyslovit nahlas. Na rameni usedl dotek archanděla.

Ach, je to sen? Hloupé sémě zoufalé fantazie? Přestávám bdít i snít? Tak co tedy prožívám, když není ani jednoho, ani třetího? Kam se má duše uchyluje, že cítím nemožné, aniž bych věděla, poznala nebo snad pochopila… tak tiše promlouvá v myšlenkách. Ubírá se k podvědomí plynoucí krajiny, jako malíř, jenž usedá před neopakovatelnou pózu čtyřvrstvé celistvosti. Nesnaží se utéct. Jen čeká, co bude dál. Netroufá si promluvit, když stíny vysychají pod rytmem neviděné záře.
,,Jsi v pořádku?“ On promluvil. To není možné. Je to jen má smyšlenka! Napomíná sama sebe. Snaží se vzepřít něčemu, čemu dávno propadla.
,,Lásko? Jsi tu se mnou? Slyšíš mě?“ ten hlas probodává zdivo utopie. Čekání se zdá být falešné, zbytečné víc, než by se zprvu zdálo. Mráz přesto svádí ji objetím nechápavého příslibu. Přejíždí po kůži čepelí lednové kazajky. Snaží se ji zbavit posledních útržků odvahy.
,,Prosím. Neopouštěj mě. Už takhle je to těžké. Všechna ta nejistota mě tíží víc, než si možná myslíš,“ jeho slova znovu do ní vdechují život, leč bolestný. Přestává se chvět. Mysl se otvírá, koutky úst splývají a náhle:
,,Neodcházej, prosím.“ První slova toho večera. Vypustila je z úst, aniž by o tom přemýšlela. Stejně tak impulzivně mrkla poprvé, podruhé do odlesku oken. Bez rozmyšlení, bez zaváhání. A hle! Vzpomínky pookřály a vypluly napovrch. V tichu bezelstné lásky spatřila jeho tvář. Až potom se otočila k němu čelem.

Byl to on. O tom nebylo sporu. Stál ve dveřích a upřeně na ni zíral. Rysy statečné ctnosti se odrážely v očích věrného muže. Síla doprovázená trpělivostí byla cítit, když se jí zeptal:
,,A proč bych neměl odejít? Ty sama odcházíš každou noc a ani o tom nevíš.“
,,Miluji tě, proto odcházím. Potřebuji tě, proto se uzavírám. Toužím po tobě, proto zapomínám. Pokaždé zas a znovu jen abych jednou překonala tu zrůdu, která mě ubíjí… jako právě dnes,“ vyznává se z chaosu citů upřímně a bezelstně. Jediná tíha je pravda, ve které se skrývá původ nepřející nemoci. A přece si hledí vzájemně do očí a zdá se, že není silnějšího souznění.
,,Tuhle chvíli jsem prožil už tolikrát a přece se jí nemůžu nabažit. Jeví se mi to i teď, jako by to bylo první shledání, první uvítání rozmarného svitu. Díky tobě… vídám věci, které nelze uchopit. Sním o chvílích, jež zaostávají za dnešní dobou… nevím, jak to lépe říct. Snad jen – zůstaň a neodcházej ode mě, od našeho života, od našich vzpomínek. Prosím, prosím už víckrát ne.“

Nešlo to přehlédnout. Jeho vyznání sílila s každým dalším slovem. Bál se její amnézie, která postupně vítězila s každým dnem snáze. Nevěděl, co se skrývá v dvoraně zapadlých obav. Vzdal se toho trápení pro klid a přízeň. Kráčel blíž a blíž, aby uchopil smysl své blažené posedlosti. Lehce, nenuceně opakoval dráhu smyslných doteků. Nebral ohled na separaci zapomnění. Toužil být jí nablízku, dokud to jenom jde. Opětovně se pohroužel do jejích vlasů, aby ucítil vůni lesní svatyně. Vzdechy vyplouvající z hrdla vdechoval požár vášně. Neměl šanci tomu odolat. Rty se spojily a nepustily hodnou chvíli, až se muž nadechl pro další záchvěv. Labuť skvostně se zaklonila pro půvabnou výzvu rozkošné šíje, kdy se vpíjející polibky dvořily panenské eleganci.

A další a další vzdechy letící k výšinám osvobození. Dámský šat se začal vzpouzet. Křídla polibků čeřila vlny bílých krajek a odnášela je daleko pryč za horizont domnělého světa. Červánky úkroků a nadhledů se rozplynuly do sfér nehynoucí extáze bez šance na návrat. Vstoupil do ní jak do poupěte milovaného skvostu. Uchoval vše, v co věřil, aby neposkvrnil spojení protipólů. Jen nahlédnout do nitra a nechat hořet. O nic víc ani jeden z nich nestál. Sítě odříkané rosy se protrhla náhle a proudem vytryskla až naposledy se skromnou zástavou, kdy vydechla rozkoší. Tělo spočinulo na tělu. Hřebeny dosažené euforie se nyní zdály býti tak nebeské, tak bezútěšně nebeské… pro nehynoucí okamžik až do kokrhání polnic.

Romance stínů

Část 1. – Pomíjivost noci

Půlnoční přání sestoupilo,
dosáhlo na mysl poutníka,
oblažilo ho lehkostí větru
Amnézie je nejkrásnějším darem,
dává svobodu, nový život,
bere identitu, minulost

Nezapomněl jsem na prosbu odcházejícího snílka
Ponechej vše stejné pro tuto noc
Úplněk se dosud nevyhoupl na vrchol oblohy,
neoslnil zvrásněnou tvář třpytem naděje

Stále čekám na odezvu Matky noci
Paprsky úsvitu odhání ponurost zaslíbeného světa
Vhání do víček slanost sžíravého dávení
Mé nářky polyká ta stvůra ve mně,
klubko posvátných hádků

Část 2. – Útěk do prázdnoty

Dost bylo slz
Příliš mnoho prasklin
Kdo zhojí mé rány?
Kdo zažene domýšlivý úsvit?
Chtěl bych být prázdný
City mě ovládají jako loutku

Zpřetrhej ty provázky, lásko
Doprovoď mě do ďáblovy postele
Ani tvá věrnost mi není svatá
Z rokliny se valí říčka hříšného vína
To jsem nechal znesvětit tvou svatyni
Ozvěna zkaženosti rve ti sluch

Předpotopní panika
Měl bych si vychutnávat tenhle okamžik
Škodolibé radosti se mi nedostává
Nicota dobyla duši polomrtvého mrzáka
Paměť ožívá pod dotekem příslibu
Bojím se návratu k lidskosti,
bojím se zklamání…

Část 3. – Návrat domů

Promrhal jsem vše,
zbyla mi jen potupná porážka
Fanatická pýcha dovedla mě na okraj smrti
Odpusť mi, jestli jsi toho schopna
Vdechni do mě dětskou naivitu
Přál bych si být znovu tvým jediným

Kroky po ztemnělých stezkách
vedou mě zpět před starý prah
Přál bych si být vaším hodným synem
Utřete mi slzy třesoucí se dlaní
Romance stínů oblékla mne,
nedovolila mi ale okusit hřejivého objetí