Objevil si nepoznaný smysl,
v dálkách nepříznivé strany
není důvod stáčet mysl,
okradené pocity ti byly dány.

Ač se zdá to býti fádní,
neobstojíš před pravdodavy,
libují si v mrzkém sání,
po peřejích plují hlavy.

Nesetnuté, nezabité,
žijí na vlnách podsvětí,
nezahořklé, nepokřtěné
a přec pln víry svítí.

Lákavější vidina dosud není,
ve strádání mizí pověry,
život po životě leccos slíbí,
vyklidí marné poměry.

Proto nahlížíš po směru toku,
záře bělostného klidu vábí,
v přáních jednoho loku
sám sobě se nabízíš.

Jen krátké vydechnutí,
naplnění vzdušné barvy,
utoneš-li, on tě vzbudí,
podsune z vůle krotké dary.

Neváhej tedy déle,
propást šanci snadné jest,
voda posbírala sémě,
jež odhalí každou lest.

Pod prvními – úplně prvními
doteky zářného neznáma,
splývají duše – duše mezi svými,
naplňuje se loutná fontána.

Mezidobí povoluje nádech,
proud tělo unáší k zimě,
není více času na oddech,
vzestup vod klesá líně.

Po příštím prozření
odhalíš skrytá zákoutí,
nové směry prozradí,
jak okolní panika se loučí.

« »