Můj drahý čtenáři,

léto je v plném proudu a nutno podotknout, že zažíváme taková horka, až to málem hraničí se samotným peklem 😀 Mnohem raději bych byl za podzim, který považuji za snad nejkrásnější a nejpřívětivější roční období. Nicméně! Bylo by ode mě hloupé, kdybych neviděl pozitiva i na létě. Například… například… no, zrovna teď mě nic nenapadá 😀 Ale přinejmenším mě tahle vlna veder inspirovala k napsání jedné fanfikce. Sice ji ještě nemám dokončenou, ale již teď mám pocit, že by se z toho mohlo vyklubat něco víc. Ale zbytečně nepředbíhejme, jelikož červenec toho přinesl daleko víc.

Rozhodl jsem se, že si dám takovou „menší“ challenge. Vytipoval jsem si šest literárních soutěží s tím, že se všech zúčastním bez jakýchkoliv prodlev, výmluv či vymlouvání se proč, co, kdyby atd. A to bude pro mě docela oříšek, pokud vezmeme v úvahu, že uzávěrka některých z oněch soutěží se šíleným tempem blíží. A co má Yontalcar v záloze? Nic, absolutně nic 😀 Takže se musím dokopat k tomu, abych něco vymyslel, napsal, opravil a poslal. Což by samozřejmě neměl být problém, ale toho času opravdu moc nezbývá. Troufám si říct, že u jedné z vybraných soutěží je to doslova šibeniční termín, avšak… ne, už nechci utíkat, vzdávat se předem, nebo se konejšit chabými výmluvami či prokrastinací. Ne… prostě ne! Tomuhle stylu psaní, stylu uvažování, stylu žití (nebo spíše přežívání) už jednou provždy říkám NE! Je konec téhle mrzké éry.

Chci se vrátit do doby, než všechno v mém životě začalo hnít a rozkládat se. Chci být zase ten Yontalcar, který dokázal nejenom snít, ale být i aktivní a posouvat se kupředu, ať se děje cokoliv. Vím, že tuhle sílu někde hluboko v sobě stále mám. Jsem si jistý, že dokážu stejné ne-li větší věci jako v roce 2009/2010. Tehdy mé srdce bylo světu otevřené, bylo milující a neposkvrněné cynismem či apatií. Pravda, tehdy jsem byl taky o mnoho zranitelnější, ale přesto… do jisté míry mi to chybí. A pokud bych nějakým zázrakem mohl vrátit čas, určitě bych odcestoval do let 2008, 2009 a 2010, abych mohl znovu prožít ty nezapomenutelné chvíle, okamžiky, pro které bych snad byl ochotný vzdát se i části svého budoucího života… já vím, je to hloupé. A ano, nelze to zrealizovat – naštěstí. Protože takhle mě to alespoň přiměje k tomu, že se budu snažit projít jakousi vnitřní proměnou, abych mohl být takový jako dřív. Osvobozený od strachů, věrný a milující, neustále optimistický, společenský, kreativní a ve svém psaní ženoucí se vpřed… tohle je teď můj primární cíl.

Být znovu sám sebou, aniž bych zabředl do stavu, se kterým jsem zápolil poslední čtyři měsíce. Nejspíš proto jsem taky sepsal tu velikášskou a egoistickou část v mém Zápisu XXXIX. Chtěl jsem tím potlačit tu prázdnotu, neustále se obnovující bolest a bezradnost. Jak hloupé to počínání. Ne že bych se nechtěl stát nejlepším spisovatelem v ČR, ale… tak obrovské cíle by nikdy neměly být tím hlavním, proč děláte to, co děláte. Naštěstí jsem si svoji chybu uvědomil. Nějakým zvláštním způsobem mi došlo, proč tolik trpím. Konečně jsem našel tu pravou příčinu. A jsem (nebo alespoň doufám, myslím si to) připravený na tom zapracovat a vrátit se tak (alespoň na té duševní úrovni) zpátky do roku 2009/2010. Přesně tak. Chci být znovu tím Yontalcarem, kterým jsem byl kdysi. To je momentálně to jediné, na čem mi záleží. Všechno ostatní musí jít stranou… no, i když 😀 Známe svoje lidi, že? 🙂 Proto tě taky, milý čtenáři, asi nepřekvapí, když ti sdělím jedno malé tajemství…

Jak jsem se již zmínil výše, hodlám se v letošním roce zúčastnit celé řady literárních soutěží. Hodlám do toho jít naplno a vydat ze sebe to nejlepší! Ne, tentokrát se nesmířím s žádnými kompromisy. A tahle moje letošní cesta již započala. Na poslední chvíli jsem odeslal povídku do soutěže O Dračí řád. Vybral jsem příběh Nebeský poutník, co pojednává o malém chlapci, jenž nezná svoji pravou totožnost, protože ztratil paměť. Jenom bezcílně bloumá napříč nebesy a temnými mračny, sleduje nekonečný koloběh úsvitu a soumraku, přičemž není schopen jakéhokoliv citu. A v téhle bezútěšné věčnosti se do jeho mysli vkrádají podivné sny či vize, kterým absolutně nerozumí. Takhle by se dala shrnout hlavní zápletka. A opět mě jímá neblahé tušení, že moje práce bude vyřazena kvůli nedodržení vymezeného žánru 😀 Protože Nebeský poutník je spíše drama s drobnými fantasy prvky než-li čistokrevné fantasy. Takže se obávám toho nejhoršího. Ale třeba budou v porotě shovívaví jedinci, kteří zamhouří jedno, dvě nebo i tři oka 😀

Ale pokud bych měl být zcela upřímný, více času jsem věnoval spíš překladu nežli psaní. Zjistil jsem totiž, že existuje prequel k sérii Penny Dreadful. Určitě sám moc dobře víš, o čem tenhle výjimečný seriál pojednává, takže se tu nebudu zdržovat zbytečným popisováním. To co chci říct, je, že jsem se pustil do jeho překladu. Zpočátku proto, že jsem chtěl vědět, o čem se tam hovoří, jestli tam třeba nebude nějaká nová a zlomová informace, která v hlavní sérii nebyla. Avšak velice záhy mě k českému překladu začala vést i jiná motivace a o poznání silnější. Byla to touha ukázat tenhle komiks světu, aby i čeští fanoušci vůbec věděli, že něco takového existuje.

Ano, četl jsi správně. Prequel je ve skutečnosti komiks, nikoliv další TV série. Takže s úplným klidem můžeš ustat v hledání titulků nebo jiných souborů 🙂 Místo toho si raději počkej na to, až vyjde česká verze tohoto komiksu. Pár dní to ještě potrvá, protože momentálně dělám další kolo dodatečných oprav. Ale už to vypadá velice nadějně. Bez obav můžu říct, že se blížím do finále. Jenom bych tohle mé snažení chtěl završit spoluprací s jedním webovým portálem. Hlavně kvůli propagaci, aby se český překlad tohoto prequelu dostal k co nejvíce lidem. Tak snad moje vyjednávání bude úspěšné 😀

A než se zase přehoupne další měsíc, tak pamatuj,
že jsi jedinečná lidská bytost. Tak sni, tvoř a žij…

Tvůj Yontalcar

« »