Můj drahý čtenáři,

je to neomluvitelné… to ticho. Dlouhé a neměnné ticho, které naprosto ovládlo tenhle web. Těžko se to popisuje, ale přijde mi to, jako kdybych sám sebe pohřbil zaživa. Pořád jsem snil, pořád doufal, tak dlouho plánoval, až se všechny mé vize rozdrolily mezi prsty. Nic nezbylo, ani ten nicotný prach. Je to neomluvitelné. Myslel jsem, že to zvládnu, že jediné, co skutečně potřebuji, je svoboda, čas a trpělivost. Avšak byl to jenom další klam, další ubohý pokus o zázrak, který nemůže vzejít z něčeho tak nanicovatého jako je moje prázdná touha, slepá touha, marnivá touha – je jedno, jaké jí dám přídavné jméno. Pořád to bude jenom další iluze, další rána dýkou přímo do živého masa. A já už nemám sílu na to, abych se takhle uboze obelhával. Končím…

Končím s veškerým sněním. Dávám sbohem všem těm krásným, ale daleko více krutým obrazům. Krutým proto, že nikdy nebudou tak dokonalé jako v mojí hlavě. A s tím se já vždycky těžko vyrovnávám. Chci od sebe dokonalost. Toužím po ní víc než kterýkoliv jiný autor. Bez sebemenší lži přiznávám, že vždycky jsem chtěl být ten nejlepší spisovatel v České republice. Chtěl jsem být na vrcholu a stoupat ke slunci jako Ikaros. A to i za cenu své vlastní smrti! Zdá se ti to bláhové, laskavý čtenáři? Nepoznáváš mě? Tak to je mi velice líto, že ti ničím tvé iluze (pokud jsi o mně vůbec nějaké měl), ale já už to musel napsat, muselo to jít ze mě ven, protože… protože můj sen umírá a já nevím, jak ho zachránit. Moje apatie, moje izolace, moje sebevražedné mánie… je to příliš smrtící koktejl pro někoho, kdo chce být šťastný a zároveň má ze štěstí až panický strach.

Ne, takhle to dál nejde. Jestli do konce června 2018 zdárně nedokončím ani jeden jediný projekt, tak to bude znamenat konec. Vzdám se svého smělého snu… pohřbím své ego, svoji ctižádost, svůj hlad po úspěchu a stanu se obyčejnou šedou myší, kterých po naší zemi pobíhá řadově několik sta tisíců. A upřímně řečeno, všechno by se tím pak vyřešilo. Žil bych si svůj nudný, všední a stereotypní život a nemusel bych řešit nic z toho, co se mi rojí hlavou již pěknou řádku let. Jsem z toho věčného boje vyčerpaný. Chci klid a mír, ale není mi přáno. Stále se vracím ke stejným nočním můrám, co mě trápily před deseti lety. Všechno se opakuje v jakémsi pokřiveném cyklu a já se nemůžu zbavit pocitu, že se z tohohle vězení nikdy nedostanu ven… a s touhle úzkostí pak přichází i sebevražedné myšlenky, kdy sním o vlastní smrti a nacházím v její konečnosti úlevu. I když hodně zvrácenou úlevu, to je pravda.

Jediným východiskem z téhle mizérie by mohla být spřízněná duše. Člověk tak blízký, že bych se v jeho přítomnosti nemusel ničeho obávat. Mohl bych svobodně mluvit, svěřovat se mu, bezmezně mu důvěřovat, žít pro něj, umírat pro něj… sakra! Jenom ta pouhá představa zraňuje… příšerně zraňuje, protože tam hluboko uvnitř vím, že žádný rozumný člověk by nemohl milovat zrůdu jako jsem já… ačkoli tu byla jedna slečna, která toho byla schopna. Jenže tu ode mne odehnala moje apatie, moje emocionální kapitulace… ach, tolik chyb, tolik promarněných příležitostí. Nikdy si to neodpustím. Ani jednou jedinkrát nepolevím a budu si svá selhání neustále připomínat, abych nezapomněl na to, jak slabý jsem byl… a jaký již nechci být.

Ale už dost bylo toho fňukání. Dost bylo imaginárních slz. Nejen bolestí a strádáním jsem byl živ. Mám rozdělanou velice slušnou hromádku projektů. A ne, neřeknu ti, milý čtenáři, o co přesně jde, jelikož nechci v tobě vzbuzovat falešné naděje. Pokud ty projekty dokončím, dozvíš se to. To ti musí stačit. Už jsem toho v minulosti nasliboval víc než dost. A pokud se příliš nepletu, dosud jsem ani jeden slib neuskutečnil. Takže jakákoliv moje slova by byla jen prázdným tlacháním o něčem, co s vysokou pravděpodobností ani nespatří světlo světa. A právě tohle já už nechci! Místo líbivých slibů chci dokončovat své příběhy. Místo omluv a výmluv chci vydávat knihy. Chci se posouvat pomalu vpřed, abych pak jednoho dne se skutečně stal nejlepším českým spisovatelem současnosti…

…a nebo je to zase jenom moje chvilková iluze, krátké poblouznění, které mě nikam dál neposune? Mám vůbec dost sil a zručnosti na to, abych svůj sen uskutečnil? Mám onu schopnost přetavit tuhle troufalost v ryzí a nezpochybnitelný fakt? A nebo jde spíš o můj líbivý sebeklam, kterým akorát utěšuji svoji bezcennost? Kde je pravda? Tak rád bych to věděl. Tak rád bych chtěl poznat, zda na to skutečně mám… učinilo by mě to šťastným? A nebo by to můj zármutek a osamělost jen prohloubilo? Tolik dotěrných otázek. Tolik strachu a vzteku. A žádné odpovědi. Žádné vysvobození či klid v duši…

Se vší úctou a pokorou,

snad jednou zase tvůj

Yontalcar

« »