Můj drahý čtenáři,

dvanáct měsíců zmizelo tak rychle, že jsem to ani skoro nepostřehl. Čas vždycky byl pro mě úplně jinou rovinou, než jak ji může vnímat většina lidí. Nechal jsem se unášet den za dnem, aniž bych postřehl, že mi život znovu protéká mezi prsty. Chtěl jsem toho tolik stihnout – tentokrát. Chtěl jsem sám sebe překonat – tentokrát. Chtěl jsem uvést k životu spoustu příběhů… ale nebylo mi přáno. Tedy alespoň ne zcela! Ačkoliv mé ambice zůstaly nenaplněny, bylo by ode mne pošetilé, kdybych neviděl i tu pozitivní stránku věci. Přece jenom jsem dosáhl určitých úspěchů:

5. březen 2015 – byla vydána demo verze skladby Valkýra, na které jsem se podílel jako textař. A musím zcela upřímně říct, že mi bylo opravdovou ctí spolupracovat na této skladbě se Šimonem Greškem a jeho formací My Project. Dodnes si cením jeho vstřícnosti a trpělivosti, kterou se mnou musel kolikrát mít 🙂 A chtěl bych mu touhle cestou veřejně poděkovat, že do mě vložil svoji důvěru a na krátký čas mi dovolil vstoupit do svého hudebního světa. Celý proces tvorby byl skvělý a těžko můžu najít slova, která by vyjádřila moje nadšení z toho, když jsem Valkýru slyšel úplně poprvé. Bylo to pro mne zvláštní a naplňující. Nic podobného jsem do té doby nezažil a ještě jednou skládám Šimonovi tisíceré díky za tuhle jedinečnou příležitost.

2. duben 2015 – dopsal jsem román Světlonoš v temnotách. Na ten den nezapomenu, jelikož pro mě to byl neskutečný průlom. Ještě nikdy předtím se mi nepodařilo něco tak rozsáhlého dokončit. Byl jsem z toho nadšený, ale zároveň jsem podléhal jisté melancholii. Uvědomil jsem si, že je to konec. Už tu nebyla žádná kapitola, která by čekala na dopsání. Nebyl tu nikdo, kdo by teď a tady sdílel moji radost. Kruté poznání, ale nutné… a přesto, že stále nevím, jak tu knížku mám uchopit, jak ji chápat, jak se jí věnovat, nepřestávám věřit v její šťastný konec. Jednou, až to nebude čekat ani sám autor, spatří světlo světa a pak možná předčí všechna ta ztracená očekávání. Byl bych ten nejšťastnější psavec na světě, kdyby tenhle můj inkoustový svět si našel domov i někde jinde než jenom u mě.

9. duben 2015 – zúčastnil jsem se prvního promo focení. Jednalo se o další osudový milník. Tenhle mi ale navíc pomohl setkat se po pěti letech s mojí věrnou kamarádkou Kamilou Orságovou. Ani vlastně nevím, jak bych to setkání měl popsat. Cítil jsem se nervózní, ale zároveň nadějeplný, jako kdyby mi její přítomnost našeptávala, že nic není tak zlé, jak si namlouvám. Jsem opravdu rád, že to byla právě ona, kdo do toho se mnou šel. Po jejím boku jsem se totiž necítil tak převelice nervózní, jak by tomu jinak bylo. V záblescích fotoaparátu jsme vytvářeli úplně jiný svět, jako kdyby naše představy se měly doopravdy uskutečnit. Co scéna, to jiný záběr. Až nakonec z toho vzešla nepatrná série fotografií, které již brzy zveřejním 😉

A upřímně musím podotknout, že bych ve výčtu zázračných událostí s chutí pokračoval ještě dál, ale… řekněme, že jak mi rok 2015 hezky začal, tak postupem času podlehl jisté vnitřní slabosti a ztratil skoro všechny jasné barvy. Tenhle nechtěný pád vyvrcholil během léta, kdy jsem zcela zdrcený natočil tvář blíž ke Smrti. Ochromený tou cizí a přeci vlastní úzkostí poddal jsem se jejímu volání. Ale než moje ruka stihla dokončit ono nezvratné dílo prázdnoty, vtrhl do mého života Osud a doslova na poslední chvíli mě zastavil! Probraný z té noční můry jsem si pak díky tomu uvědomil, jak moc jsem vnitřně silný, když jsem dokázal sám sebe vyrvat z Jejích spárů. A ačkoliv jsem se necítil jako hrdina, rozhodl jsem se s těmihle mými šílenými stavy skoncovat. Boj za svobodu propukl naplno…

Přihlásil jsem se na pravidelné terapie a hned ze začátku jsem dal své psycholožce jasně najevo, že není mým cílem brát tuny prášků. Nechtěl jsem se stát chodícím zombíkem, co bude věčně v útlumu a nebude pomalu vnímat vlastní emoce. Chtěl jsem především, aby mi pomohla zničit to zvrácené a temné království, co jsem za posledních osm let života vybudoval. Bylo mi hned jasné, že to nebude lehké, a že dosti možná budu často zakopávat a kazit to. Byl jsem ale z její strany ujištěn, že mi pomůže rozklíčovat tu destruktivní šifru, jež jsem si vložil do mysli a nechal ji tam v klídku růst. Ať už se jednalo o moji temnou minulost, pocity méněcennosti, absolutní chaos z podob dnešního světa, a nebo jenom o moje samozrozené fóbie, každý ten přelud byl součástí tak velké tíhy, že se i sama terapeutka divila, že jsem to ještě dokázal nést.

Zbytek roku 2015 se tudíž nesl v duchu vnitřních konfrontací a vymítání démonů. Na psaní mi bohužel nezbylo moc času. A jen ten samotný fakt, že jsem nebyl schopen tvorby mě ubíjel ještě víc! Naštěstí se našla jedna světlá chvilka, co mi dovolila se volně nadechnout. S povídkou Noční strážce jsem nabral onu esenci nevinnosti a dětské hravosti, jako kdyby se všechny moje soukromé hrůzy nikdy nestaly. Znovu jsem si připadal jako desetiletý kluk, co píše o běžných věcech s takovým nadšením a elánem, až mě to málem dojalo 🙂 Bylo mi ctí stát se po dvou letech součástí Literárního shrabování. Opět jsem zde viděl staré známé tváře, vyslechl si nové příběhy a především jsem si připadal, jako kdybych se ocitl na dokonale pohostinném a vlídném místě. Kdybych byl jedním z odvážnějších, možná bych jej nazval i druhým domovem 🙂

Jakmile se ovšem listopad přehoupl k prosinci, doufal jsem, že závěr roku zachrání alespoň Vánoce. Jenže to by nebyl rok 2015, kdyby se zase něco nezkomplikovalo 😀 Bohužel jsem celé svátky pro- marodil doma. Mnohem víc mě však zasáhlo, že jsme letos neslavili Vánoce. Stalo se vůbec poprvé, že u nás doma nebyla žádná výzdoba, žádný stromek, žádné jmelí – prostě nic. Pravda, již delší dobu to k tomu směřovalo, ale já jsem si to pořád nechtěl připustit. Nejspíš jsem se snažil odvrátit tu nepříjemnou a holou skutečnost. Unavený všedním životem jsem si občas přál probudit se do jednoho z mých snů a žít si tam v nadpozemsky epickém příběhu 🙂 Dnešní den ale hodlám aspoň trochu oslavit, aby i tenhle „obyčejný“ život stál za to 😉

A můžu tě ujistit, trpělivý čtenáři, že jsem připravený přijmout vše, co se během letošního roku událo, abych mohl vykročit do Nového roku 2016 se vztyčenou hlavou. V mých očích je totiž každý den výjimečný dar, kterým by člověk neměl pohrdat či jej nechat napospas marnivosti. Proto pozvedni své srdce, snílku, a otevři se štěstěně. Dlaně vzhůru ke hvězdám, nechť pocítí dotek neznámého svitu. Nehledej rozbřesk kolem sebe, ale pouze v sobě. Neotálej na hranici mezi dvěma bytostmi. Miluj, přej a buď svůj! Tak prosté je umění žití, když jsi ochotný ctít sám sebe. Naber odvahu, víckrát slůvkem možná se neproklínej. Jen vlij do svých tužeb život a věz, že vně i uvnitř světa snového chlapce můžou se zrodit nové naděje a harmonie…

Tvůj Yontalcar

——————————————————————————————————————————————————

Píseň měsíce: My Dying Bride – Bring Me Victory

« »